Cesta do fantazie (Hajao Mijazaki, 2001)

"Sílu lásky nic nepřemůže."

Malá dívenka Džihiró je další z hrdinek japonského režiséra animovaných filmů Hajao Mijazakiho. Ačkoliv malá, z jeho hlavních postav jedna z nejmladších, přesto neobyčejně silná a odhodlaná řešit svou složitou životní situaci. Vítej, ctěný čtenáři, ve filmu Cesta do fantazie, filmu, ve kterém neexistují pevné hranice mezi realitou a fantazií. Ve filmu, který mi ukázal, že tvořit vlastní světy si můžeme bez ohledu na věk. Mijazaki není žádný mladík, přesto to dokáže - a to neobyčejným způsobem.

Rodiče se se svou dcerou Džihiró stěhují do nového domu. Cestou zabloudí a přijedou k jakémusi skanzenu, který sice vypadá opuštěně, ale voňavého čerstvého jídla je v něm více než dost. To rodiče zláká natolik, že po chvíli ztratí soudnost a cpou se tak, že se nakonec promění v prasata. Džihiró od začátku tuší nějakou nekalost, vypadá to jako typická dětská upejpavost, ale to by nebyl Mistr Mijazaki. Je to naopak schopnost vnímat zlo na duchovní úrovni, kterou naprostá většina z nás ztrácí spolu s dětstvím. Mistr Mijazaki nevěří na nic tak hloupého, jako je tzv. dospělácká racionalita. Má neobvykle vyvinutý cit pro dětskou duši.

Džihiró není první autorova postava, která - postavena do těžké situace - musí zkrotit své vlastní ego a uvědomit si, že jen nesobeckou prací pro druhé může získat vlastní štěstí. A tak se dostane do fantaskního světa, ve kterém existují lázně, v nichž si velké množství bohů ulevuje od špíny i únavy. Stará čarodějnice Jubaba, vládkyně těchto lázní, kdysi slíbila, že dá práci každému, kdo o ni požádá. Džihiró se postupně podaří k Jubabě dostat a práci získá. Vše činí s jednou myšlenkou: zachránit rodiče.

Film doplněný více než povedenou hudbou japonského skladatele Džó Hisaišiho obsahuje i legrační prvky, na které se nedá jen tak zapomenout. Když si na začátku příběhu hledá Džihiró práci u kotelníka Kamaziho, setká se se zotročenými sazemi, které musí nosit uhlí do kotle. Když si jedna saze vezme příliš velký kousek, pod kterým se jí podlomí nohy, chce jí Džihiró pomoct. Když to vidí ostatní saze, podlomí se jim nohy také. Vypravěč Mijazaki umí vážný příběh míchat s komičnostmi. Anebo komický příběh s vážnostmi?

Ten svět není zlý, i když z té staré báby Jubaby jde vážně strach, není ale ani dobrý. Když se dostaví extrémně špinavý říční bůh, všichni se ho bojí, všem příšerně smrdí. A tak Džihiró, která od Jubaby dostala nové jméno Sen, mu musí pomoci sama tím svým nezapomenutelným nesobeckým způsobem. Je dojemné dívat se na scénu, ve které je říční bůh osvobozen od špíny a děkuje malé dívce. Sen je zkrátka úžasná.

Nemůže ale člověk fungovat zcela sám a bez pomoci. Sen si najde několik blízkých, díky kterým zvládne těžký začátek. Mladý mistr Haku, pobočník Jubaby, a o něco starší dívka Lin. Každý z nich je jiný, ale Sen dokáže vycházet s oběma. A o tom je poselství filmu. O nesobeckosti, která je tak dojemná ve chvíli, kdy Sen nechá otevřené dveře, aby se jeden z duchů-strážců mohl jít schovat.

Cesta do fantazie není naštěstí nějakým obskurním výletem do zvrácené mysli šíleného režiséra. Je pohádkovou výpravou plnou krásných barev - ale ne pohádkou pro malé děti, pro ty je příběh až příliš strašidelný, ale pro ty, kteří chtějí od filmů víc než jen jednoduchou zábavu. Je to film, díky němuž jsem si uvědomil, že svá pravá jména občas zapomínáme. A že, ačkoliv si na ně nemůžeme vzpomenout, musíme se o to snažit.