Když jsem na Velký pátek osmnáctého dubna doposlouchal na Českém rozhlasu Dvojce krásnou hru Oldřiška. Rozhlasový apokryf od Františka Nepila, podařilo se mi na hodinu navrátit do starých časů. Hlas Jiřího Adamíry mi připomněl obě cesty do Ostravy, první v šedesátém a druhou ve dvaašedesátém, kdy jsme se s Mařenkou jeli podívat do Státního...

Sabině Chalupecké, skvělé ženské

Památce mé pratety Olgy, která se mě v mých patnácti létech zeptala, čím chci být. Má odpověď byla jednoslovná: Spisovatelem. A také její dceři Kátě, která si přála povídku, ve které nikdo nezemře (aspoň ne tedy přímo).

Památce paní Yvonny Přenosilové, která by bývala měla druhého července narozeniny…

Při mých cestách po kraji Plzeňském se mi několikráte povedlo, snad nikoliv náhodou, jak se mi chce dnes věřit, zabloudit do staré – kdysi převážně německé – vesnice Jezná.

Čtyřiadvacetiletá Žofie se pohledem vrátila na zařízení, které neuměla pojmenovat. Jednalo se o soustavu dřevěných desek, do kterých udělal hladký otvor, jímž se postupně kutálely dětské skleněné kuličky. Když se zachytily ve spodní nádobě, pomocí kladky a provazu ji vytáhl vzhůru a mohl kuličky opět poslat dolů. Ovšem – soustava desek nabízela tři...

Oddíl první: Ingibjörg a její dva papuchalkové

„Dneska je výročí zavraždění Marata.“

Šestnáct let svého života jsem pil. Začalo to nenápadně. Bylo mi šestnáct a začala má docházka na střední školu (jako odkladové dítě, navíc narozené v únoru, jsem nastupoval do první třídy v sedmi a půl létech). Zachtělo se mi chodit s kamarády ven. Nenapadlo mě, co nenapadne většinu lidí toho věku – že to v sobě obnáší značné nebezpečí. Všechny...