Oddíl první: Ingibjörg a její dva papuchalkové

1)

Převalil se na posteli a hmátl vedle sebe. Když ucítil teplo vycházející z peřiny, mírně se usmál. Zívl, protáhl se a přetočil zpátky na záda. Zaslechl tekoucí vodu.

„Rychle, lásko,“ zavolal německy.

Zvuk tekoucí vody ustal.

„Cože?“ ozvalo se. Její soprán mu zněl rozkošně.

„Pojď už.“

„Počkej si.“ Znovu se ozval zvuk vody.

Posadil se a promnul si oči. Pohlédl směrem do pokoje a zaostřil pohled do vzdáleného rohu. Na velkém proutěném koši naplněném jeho špinavým oblečením ležela norská lesní kočka v jantarové barvě s bílým břichem a pozorovala ho svýma žlutozelenýma očima.

„Pojď sem, Hajzle,“ zavolal na ni česky. Ani se nepohnula. „Parchante nevděčnej.“ Pak popadl kelímek se slanou švédskou lékořicí a otevřel ho. Tu chuť zbožňoval.

2)

„Otevři pusu, zavři oči a vyplázni jazyk.“

Udělala to.

Opatrně lžičkou nabrala šlehačku a s vědomím, že obě staré dámy sedící před nimi je pozorují, pomaličku vyklopil tu malou bílou hromádku na její jazyk. Pravým ukazovákem lžičku otřel a zbytek šlehačky si natřel na rty.

„Jazyk dovnitř, pusu zavřít,“ řekl. Pak ji políbil.

Seděli v CrossCafe na rohu ulic Klatovská a Americká. Ona si dala Berry White s malinami a on Berry White s lesním ovocem a jahody se šlehačkou. Ona pila frappé, on čokoládu.

„Chtěla bych ještě ten dýňovej dort, Jakube.“ Její němčina měla legrační přízvuk, s jakým se nikdy nesetkal.

„Ano, skočím ti pro něj. Co včera? Líbilo se ti to?“

„To se ptáš na tatarák, Martinku, nebo postel?“

Začervenal se. Měl tyhle její přímé otázky rád. Zpočátku se styděl, ale rychle se naučil červenat tak, aby se to oběma líbilo.

„Myslel jsem rozloučení s Martinkou.“

„Ano, líbilo. Je to fajn holka a za barem to umí skvěle. Má dobrej vztah k zákazníkům a neublížila by mouše.“

„A tatarák ti chutnal?“

„Ano, chutnal.“

„A, když už jsme u toho… ta postel?“

„Ta se mi nelíbila.“

Protáhl obličej. „Jak je to možný?“

Uchopila ho za tváře. „Bráno přísně, žádnou postel nemáš. Máš hroznou měkkou matraci, kterou kvůli omezenýmu místu ráno vždycky zvedneš. Takže to, čemu říkáš postel, se mi opravdu nelíbilo. Ale to, co se v ní dělo, to už bylo o něčem jiným.“

Usmál se. „Přinesu ti ten dýňovej dort a pak si na dvě minuty odskočím ven. Ty si ho zatím sníš a já něco zařídím.“

„A co?“

„Nebuď zvědavá, nebo budeš ještě více pihatá.“

3a)

Ingibjörg se narodila na Islandu v roce 1994 islandsko-švédské matce a islandsko-irskému otci. Odmalička mluvila islandsky, švédsky, anglicky, irsky a německy. Gymnasium vystudovala ve švédské Uppsale a zoologii v Londýně. Vysokoškolská studia zakončila v období před vypuknutím pandemie koronaviru a vrátila se do rodného Reykjavíku. Pracovala jako překladatelka a věnovala se své nejoblíbenější zálibě – malbě ptáků. Své obrázky s celkem slušným úspěchem prodávala přes internet.

V roce 2022 začala znovu spolupracovat s domovskou univerzitou a přihlásila se na doktorské studium. Na jaře 2023 se vrátila na ostrov Skomer s několika kolegy a učiteli. Studovala s nimi kolonii papuchalků, kterou poctivě fotografovala. Své nejoblíbenější ptáky samozřejmě také malovala.

Při studijní cestě do Prahy na místní univerzitu se ve vlaku seznámila s plzeňským učitelem Jakubem, který do ní omylem vrazil a celou ji ohodil dortem, který si ráno koupil v CrossCafe.

3b)

Jakub se narodil v roce 1987 v Plzni českým rodičům. Během šestatřiceti let se naučil mizerně německy a občas, při styku s cizinci, si pomáhal několika anglickými frázemi, které pochytil. Miloval staré knihy, které si příležitostně kupoval, a nejoblíbenější cedulkou v jeho peněžence byla věrnostní kartička do sítě kaváren CrossCafe. Kávu bytostně nesnášel, ale na jejich dortech ujížděl. V oblíbené hospodě, ve které si jako abstinent dával pouze nealkoholické pivo, si občas objednal tatarský biftek s topinkami nasucho.

Velmi si rozuměl s barmankou Martinkou, která v hospodě pracovala již sedmým rokem.

Na svou práci učitele permanentně nadával a na děti si neustále stěžoval. Peskoval je za zapomenuté domácí úkoly, rozčiloval se nad neúhledným písmem a vymezoval se vůči jejich pubertálním připomínkám. Když přišla možnost práci změnit, jen se podivil a rozhodně odmítl.

4)

Stáli a dívali se na sebe. On se usmíval, ale z výrazu byl cítit smutek. „Pošleš mi fotku na WhatsApp?“

„Ano, Jakube. Pošlu ti ráda i dvě, ale maximálně tři.“ Chvíli mlčela. „No dobře, tak čtyři, ale víc ne.“

Miloval její humor. Něco řekla a rty dala k sobě. Usmívala se očima. A on se jí do nich moc rád díval. Když na něj nehleděla, s oblibou si prohlížel pihy, které měla rozeseté po tváři, krku i ramenech. Nejraději měl ovšem jednu konkrétní – dost výraznou, poblíž levé bradavky. Když vedle sebe leželi, vždy kolem ní kroužil svým pravým ukazováčkem. Říkal jí „Královna pišek“.

„Líbí se ti knížka?“

„Ano, moc, Jakube. Děkuju ti. Zdeněk Burian byl skvělej malíř. Potěšilo mě, žes pro ni šel, zatímco já jedla dort v kavárně.“

„To knihkupectví je hned vedle.“

Objali a políbili se.

„Šťastnou cestu, meine kleine Süße Prinzessin.“

„Pa.„ Otočila se a vydala se směrem k letadlu. Naposledy se naklonila doleva a zamávala mu. „Pozdravuj malýho papuchalka,“ zavolala ještě.

„Budu,“ řekl tiše. „A nezapomeň mi ze Švédska přivést slanou lékořici, až pojedeš za babičkou, mám už poslední kelímek, protože tamten jsme dali jako dárek Martince,“ dodal tak tiše, že ho nemohla slyšet.

Ingibjörg říkala jeho kočce, kterou on zásadně oslovoval „Hajzle“, „malý papuchalk“. O něm mluvila jako o velkém.

5)

Jakub si sedl za stůl a začal psát. Příležitostně tvořil povídky. Když byl se svou severoevropskou přítelkyní na rozlučce s oblíbenou kamarádkou a barmankou Martinkou, která se rozhodla změnit povolání, všiml si zvláštního výrazu v Martiných očích. Zřejmě bude jediný, kdo pochopil její strašné tajemství.

Oddíl druhý: Rozloučení s Martinkou

Den první

V pondělí čtvrtého března 2024 helsinská policie řešila otřesný případ. V jednom činžovním domě na ostrově Laajasalo se rozezněla podomácku vyrobená siréna. Přivolaná hlídka vnikla do bytu a okamžitě pochopila, že je něco špatně. Na zdech se nacházely červené šipky, které směřovaly k mrazáku.

Hlídka vypnula sirénu a otevřela mrazák. Padesátiletý policista Ingmar viděl už ledasco, ale okamžitě uskočil zpět. Jeho kolegyně Emma omdlela.

V igelitovém pytli se nacházela pravá ruka chirurgicky odstraněná od těla.

Den druhý

V úterý pátého března 2024 stockholmská policie obdržela z anonymního čísla informaci, že v jistém činžovním domě na Södermalmu se nachází byt s nanejvýš zajímavou záležitostí. Po padesáti minutách objevili zcela prázdný byt s červenými šipkami na zdech ukazujících k mrazáku, ve kterém našli průhledný igelitový pytel.

Obsahoval levou ruku chirurgicky odstraněnou od těla.

Den třetí

Když ve středu šestého března 2024 vybouchl na norském ostrově Malmøya, který patří pod hlavní město Oslo, menší dům, vzpomněli si všichni okamžitě na teroristické útoky z dvacátého druhého července 2011. Když policie zhruba po dvou hodinách od uzavření oblasti objevila v sousedním domě mrazák, na který ukazovaly červené šipky namalované na zdi, došlo policejním činitelům, o co jde. O případech v Helsinkách a Stockholmu tou dobou již samozřejmě věděli.

V průhledném igelitovém pytli našli pravou nohu chirurgicky odstraněnou od těla.

Den čtvrtý

Ve čtvrtek sedmého března 2024 v kodaňské čtvrti Frederiksberg kousek od severovýchodního cípu slavných zahrad Frederiksberg Have zničehožnic začal ze střechy jednoho domu vystřelovat ohňostroj. Přivolaná hlídka ho po půlhodině deaktivovala.

„Aby to nesouviselo s těma rozřezanejma kouskama,“ pronesla jedna policistka, třiadvacetiletá Maria, ke svému kolegovi Larsovi.

„Neblbni.“

Několik sekund poté se spustila o tři patra pod nimi extrémně hlasitá siréna. Do pětadvaceti minut příslušníci speciální zásahové jednotky s hrůzou hleděli do mrazáku, ve kterém se nacházela jediná věc zabalená do průhledného igelitu.

Jednalo se o levou chirurgicky odstraněnou lidskou nohu.

Toho dne se o kouscích těla psalo už ve všech větších internetových denících po celém světě a mluvilo snad na všech televizních kanálech.

Den pátý

V pátek osmého března 2024 obdrželo vedení estonské policie e-mail obsahující adresu jistého talinnského bytu ve čtvrti Sääse, do kterého okamžitě vyrazila zásahová jednotka.

Situace se opakovala. Červené šipky dovedly policisty k mrazáku, ve kterém našli průhledný igelitový pytel.

V něm objevili lidský mužský trup, ovšem bez penisu a srdce.

Den šestý

V sobotu devátého března 2024 v lotyšské Rize, ve čtvrti Avoti, zazvonil na policejní stanici telefon. Hlas lotyšského prezidenta Edgarse Rinkévičse, vygenerovaný umělou inteligencí, jak policie během deseti minut zjistila, oznámil, že v kavárně poblíž stanice je bomba.

Policisté kavárnu okamžitě vyklidili. Žádnou bombu neobjevili, ale v jejím sklepě narazili na malý mrazák, ve kterém našli průhledný igelitový pytel.

Obsahoval penis.

Den sedmý

V neděli desátého března 2024 dopravil kurýr litevské premiérce Ingridě Šimonyté balíček, který se k ní ale nikdy nedostal. Rentgenová kontrola, prováděná kvůli bezpečnosti vysokých státních činitelů, v něm totiž objevila speciální termobox obsahující ne zcela průhledný igelitový pytlík od chleba s lidským srdcem.

V pytlíku se nacházelo větší množství drobků a na jeho přední straně stál nápis „PENAM – Fit den. ŠPALDOVÝ chléb celozrnný“. Nápis byl litevskými experty během tří minut dešifrován jako český.

Den osmý dopoledne

Český premiér profesor Petr Fiala, politolog, bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně a čtvrtý předseda Občanské demokratické strany, si v pondělí jedenáctého března 2024 ráno povytáhl brýle na čelo a levačkou si promnul oči. Právě vydal vyjádření, že k případu s rozřezaným mužem nemá co říci. Když jeden z jeho asistentů zavřel dveře, které ho nyní oddělovaly od novinářů, vstoupila jinými dveřmi do místnosti jeho manželka Jana, o osm let mladší bioložka působící na brněnské univerzitě.

„Jak se cítíš, Péťo?“ zeptala se ho. Když k němu došla, pohladila ho po tváři.

„Na prd. Nějakej magor rozřezal chlapa na kousky a zabalil ho do obalu od toho hnusnýho špaldovýho chleba. Volal mi Babiš a křičel do telefonu, že je to určitě trik vlády, jak pošpinit jeho firmu. Ach jo.“

„Co říkal Pavel?“

„Prezident?“

„Jo.“

„Nic. Čuměl jak puk.“

„A co budeš dělat?“

„Nevím. Asi se z toho brzy podělám. Ten magor poslal finskýmu prezidentovi, švédskýmu králi, norskýmu králi, dánskýmu králi, estonskýmu prezidentovi, lotyšskýmu prezidentovi a litevskýmu prezidentovi návod, jak seskládat člověka. Mně neposlal nikdo nic. Karel XVI. Gustav mi teda, to mu nemůžu upřít, ten návod vyfotil a poslal na WhatsApp. Vypadá jako návod na skříňku z IKEY.“

Den osmý odpoledne

Vstoupila do podniku, ve kterém pracovala sedm let. Okamžitě se ozval bouřlivý potlesk.

„Héj, ahój,“ zakřičel barman s nazrzlými vlasy a řídkým knírem. „Taks konečně dorazila.“

Oslava začala a trvala dlouho přes půlnoc.

Jediní dva lidé zůstali zcela střízliví. Menší obrýlený kluk s hnědýma očima a vlasy ve stejné barvě a jeho tmavě zrzavá pihatá přítelkyně, která se všem jeho kamarádům nesmírně líbila. Jako vždy seděli na baru na židlích úplně vpravo. Svá oblíbená místa si zarezervovali, aby se mohli se svou oblíbenou kamarádkou a barmankou rozloučit. Jeho to mrzelo, ale s jejím rozhodnutím praštit s prací se již srovnal.

„Hele, takže už v hospodě dělat nechceš, Martinko?“

„Ne, Jakube, nechci.“

„Potřebuješ změnu, viď?“

„Jo, potřebuju.“

„A jak se ti vlastně vydařila ta čtrnáctidenní dovolená? Tos mimochodem vymyslela moc dobře, žes po skončení práce odjela vyrelaxovat do Skandinávie a naplánovala rozlučku na teď.“

„Jo, Skandinávie je krásná. A Pobaltí taky. Úžasně jsem si odpočinula, Jakube.“

„Jo, jo, to věřím. A fakt už tě ta práce za barem tak štvala?“

„Strašně. Poslouchat ty opilecký kecy je hrozný. Víš co, já po těch sedmi létech lidi vlastně dost nesnáším. Ty jedinej jsi byl vlastně fajn, protože piješ jenom nealko. Některý hosty bych nejradši rozčtvrtila.

Když mluvila, jiskřilo jí v očích.

„Doufám, že se ještě někdy uvidíme, Martinko. My si vždycky perfektně rozuměli.“

„Jasně, Jakube, já taky. Můžeme spolu někdy vyrazit někam na vejlet. A nechceš něco? Dneska je to naposledy, co vás můžu obsloužit. Šéf říkal, že můžu obsluhovat kamarády, jestli ještě budu chtít.“

„Jo, dal bych si grilovanej Hermelín. A Ingibjörg udělej kafe. A natoč mi jednoho nealko Bakaláře.“

„Dobře, ale došel nám normální chleba. Ale mám tu svůj, jestli chceš. Ráno jsem si ho kupovala. Je teda od Penamu.“

„To nevadí, dej mi dva plátky. Jo a přinesli jsme ti s Ingibjörg tu slanou lékořici. Víme, že ti chutná. Ona ji vozí od svý švédský babičky.“

„To jste skvělí, moc děkuju. Jo a ten chleba je špaldovej. Jak říkám, nic moc – od Penamu. Doma jsem si dřív dávala chleba do zásoby do mrazáku, ale potřebovala jsem si v něm udělat místo.“

„V pohodě.“