Část první: Hřbitov (Svatý Mikuláš)

„Sem jsem chodil truchlit. K tůtomu dětskýmu hrobu. Říkám jí Holčička.“

„Je to tu moc hezký. A pěknej výhled na město.“

„Pamatuju si tenhle hřbitov z dětství, byl úplně zarostlej a zanedbanej. Scházeli se tu feťácí. Podívej na tůten kout.“ Ukázal rukou do rohu. „Tady to bylo neprostupný.“

Dlouhé í na konci slova feťáci a ukazovací zájmeno tůto ji vždy rozesmálo. Šestadvacet let prožila v okrese Praha-východ. Narodila se v Brandýse, kde chodila na základní školu. Gymnasium absolvovala v Říčanech. Často jezdívala do Prahy za babičkou z matčiny strany, jediným příbuzným, se kterým se pravidelně stýkala. V jedenácti a třinácti jela s maminkou do rumunského Banátu navštívit její dvě tety z druhého kolena a prastrýce. Jinak, kvůli neutěšeným rodinným poměrům, nikam nejezdila a dětství a dospívání prožívala mezi nejlepšími možnými přáteli – knihami. Místní mluva jí proto přišla nesmírně exotická. Tentokrát se ale nesmála.

Stáli u zdi a dívali se do dálky.

„Vidíš ty dvě žluté věže s červenýma střechama?“

„Ano.“

„Kostel svatýho Jana.“

„Křtitele?“

„Nepomuckého.“

Mlčíce stáli a dívali se dál. Najednou ho chytla za ruku a doslova se na něj přilepila.

„Miluju tě, Karle.“

Usmál se pohledem plným vděčnosti. „Já tebe taky.“

„Rozloučíme se s Holčičkou a půjdeme na zmrzlinu. Předtím ti ale ještě něco chci říct a taky ukázat.“

„Dobře.“

*

Motavou chůzí došel k hrobu. Levačku měl strčenou v kapse dlouhého omšelého kabátu. Pravačkou vytáhl půllitrovou lahev čiré tekutiny z pravé, dosti hluboké kapsy. Víčko uchopil zuby a odšrouboval ho. Poté ho odplivl doleva. Zhluboka se napil.

Chvíli stál a kolébal se zleva doprava. Znovu se napil. Když si uvědomil, že mu tekutina došla, upustil lahev na sníh. Po chvíli se rozplakal a klesl na kolena. Prsty na levé ruce mu sjely po chladném kovu legálně drženého revolveru.

Začalo prudce sněžit.

Část druhá: Předpeklí (Svatá Veronika)

„Veroniko!“

Viděl dvojitě, motala se mu hlava a byl pozvracený. Klečel nad třináctiletým tělem a stále opakoval její jméno. Kolem něj se ozývaly hlasy, ale vnímal je jako vzdálený šum nejasného původu. Cítil ukrutnou bolest, ale nedokázal si uvědomit, která část těla ho tak moc bolí. Slzely mu oči a z nosu mu tekla krev smísená s nudlemi.

Bylo mu jednatřicet a zhroutil se mu svět doslova v jedné minutě.

*

„Takhle se nedá žít.“

Měla oči plné slz a dívala se na něj. Pak se najednou rychle zvedla, utřela si oči do rukávu a pohladila ho.

Otevřela ústa, že něco řekne, ale zase je zavřela. On se na ni nepodíval.

Té noci ani jeden z nich nespal. Ona plakala do polštáře a stále si opakovala, proč od něj odešla, on zvracel do záchodu a nejasně si představoval své tři poslední partnerky. Všechny při odchodu řekly totéž.

Kolem něj se vznášel alkoholový odér.

Část třetí: Vykoupení (Svatá Klotilda)

S trhnutím se zvedl na posteli. Srazili se hlavami.

„Au,“ vyjekla dívka.

„Co je?!“ zařval on.

Hladíc si levačkou narůstající bouli pomalu na něj sáhla pravačkou. "Miláčku, křičel jsi ze spaní."

„Co jsem křičel?“ zeptal se chraplavě.

„No…“

„Co jsem křičel?“ houkl na ni neomaleně.

„Veroniko, počkej. Pořád jsi to opakoval.“

Vstal a došel do koupelny. Zavřel za sebou dveře. Slyšela tekoucí vodu. Když se vrátil, byla mu z úst cítit zubní pasta.

„Zase zvracel,“ pomyslela si ona. Přitulila se k němu. On k ní ležel zády a ona ho objala pravou rukou.

„To bude dobré.“

„Ne. Historii nejde změnit.“

„Miláčku, jsem tu s tebou.“

„Já vím,“ řekl. Pak se otočil. Ačkoliv na sebe neviděli, pocítila jeho pohled.

„Proč jsi mě ještě neopustila?“ zeptal se náhle.

„A proč bych to dělala?“

Mlčeli. Pak vstal a rozsvítil. Chvíli oba mžourali očima, jak je světlo z LED žárovky bodalo.

„Karličko, já tě miluju.“

Vstala a s bolestným úsměvem k němu přišla. „Já tebe taky. To přece víš.“

„Zvládnu to, ale je to občas těžký.“ Najednou se rozplakal. „Jsou chvíle, kdy to dávám hůř. Mrzí mě to kvůli tobě,“ dodal s plným nosem.

„Nikdy tě neopustím, Karle. Bude to dobré, když se budeme oba snažit. Pomůžu ti.“ Podala mu kapesník. „Teď se, prosím tě, vysmrkej. A pak si lehneme, dobře?“

„Dobře.“

Učinil, co mu řekla. Poté, co se k ránu dvakrát pomilovali, usnul a spal až do oběda. Ona zatím udělala rajskou omáčku s karlovarskými knedlíky. Dala do ní hovězí maso, obyčejný perník na zahuštění a trochu těstovin. Pak do něj vložila dvacet polévkových lžic medu, díky čemuž se z klasické omáčky stala nesmírně sladká omáčka, přesně taková, jakou miloval.

*

„Je to skvělá zpráva, tůdlecto. Vy dva patříte k sobě. Dva roky jsou tak akorát.“

„Člověk, aby si kvůli vám místním koupil slovník,“ zasmála se Karla. „Tůdlecto jsem ještě neslyšela, to je neskutečný, jak mluvíte.“

Prošedivělý padesátník se na ni podíval blahosklonným pohledem.

„No jo, Praha-východ. To vy mluvíte divně.“ Zasmál se.

Vtom se zdálky ozval hlas, který oznamoval, ať se svatebčané připraví na půlnoční překvapení.

„Jako na maturáku,“ pronesla nevěsta a zasmála se nezvykle hlubokým hlasem.

*

„Chutnala ti zmrzlina? Je to vlastně ovocný sorbet.“

„Jo. Nikdy bych neřekla, že si budu kupovat grapefruitovou zmrzku. Tůta je fakt skvělá.“

Karel se zasmál. Karla nepochopila kvůli čemu.

Když procházeli kolem Mikulášského hřbitova, nenápadně na něj pohlédla. Oči se mu zúžily a mírně se mu roztřásl spodní ret. Těžko se zbavoval některých fyzických projevů svého problému. Ale za těch dva a půl let, které spolu prožili, udělal neuvěřitelný pokrok. Pracoval, fungoval, nepil. Skoro přestal křičet ze spaní. Řečeno jedním slovem: žil.

Čtyřikrát v týdnu končila v práci dřív než on. Vždy zašla na hřbitov, na který v minulosti město pohřbívalo své významné občany. Nečetla ale známá jména na krásných náhrobcích. Vždy zašla ke kostelu svatého Mikuláše a zahnula doleva. Došla k dětským hrobům a pohlédla na mililinkatý, časem zašlý náhrobek se sochou dívky ležící na pravém boku. Právě u něj jí kdysi vyprávěl příběh její rodiny. O rodičích zemřelých při autonehodě, o tom, jak se staral o malou nedospělou sestru a o její smrti pod koly nákladního auta o osmnáct měsíců později.

Stejně tak učinila i dnes, posledního dubna. Přišla k hrobu a usmála se na něj. Včera zde byli a ona mu ukázala fotku ze sona.

„Budeš táta,“ řekla mu bez přípravy.

Když se uklidnil, neboť zpráva ho nesmírně rozrušila, navrhla mu dvě jména. „Vím, že tě vždycky zajímala historie Francie. Pořád čteš něco o Merovejcích. Tak mě napadla Klotilda, podle svaté Klotildy, manželky Chlodvíka I. Říkali bychom jí Tildička.“

Rozzářily se mu oči. „To jméno,“ začal okamžitě rychle mluvit, „zní Chrodechilda. Takže Chrodechildička.“

„Dobře, ale budeme rozumný rodiče, nemůže se jmenovat Chrodechilda. To je hrozný.“

„Proč?“

Jeho otázku přešla a pokračovala: „V případě chlapce mě napadl Dagobert. Je jich tedy v Čechách málo, ukrutně málo, ale zní to hezky.“

Podívala se na něj. „Co říkáš?“

Chvíli mlčel a pak se usmál. „Nezajdem si na grapefruitovou zmrzlinu? Martin posledně říkal, že ji už nechá napevno v nabídce a nebude ji dělat jen občas.“

[Památce mladičké dívenky pohřbené na Mikulášském hřbitově v Plzni v sekci dětských hrobů.]