Mé oblíbené dějepisářce J. H.

„A já, Aššurbanipal, jsem si v něm osvojil moudrost Nabúovu a veškeré písařské umění; prozkoumal jsem znalosti všech učenců, co jich na světě je. Naučil jsem se lukostřelbě, jízdě na koni i na válečném voze i zacházení s uzdou.“

(Anály krále Aššurbanipala, 7. století př. Kr.)

„Po nějakém čase se Samson vrátil, aby se s ní oženil. Cestou odbočil, aby se podíval na mrtvolu toho lva a hle, ve lví kostře byl včelí roj a med. Nabral si z něho do ruky a cestou ho jedl. Když se vrátil k otci a matce, dal jim z toho, oni jedli, ale neřekl jim, že to nabral ze lví kostry.“

(Jeruzalémská bible, kniha Soudců 14, 8-9)

Prolog

Devítiletá dívka fascinovaně a naprosto soustředěně hleděla do knihy. Nerozuměla textu, protože byl psán ve francouzštině. Prohlížela si fotografie starověkých reliéfů.

Otočila stránku. Zatajila dech. Vysoký muž s mohutným plnovousem držel levačkou pod krkem… lva! V pravačce krátký meč, kterým ho probodl. Stál pevně, s nesmírně vypracovanýma rukama. Lev měl v čele zapíchnutý šíp. Za králem stál služebník s lukem a toulcem. Holobradý mladíček.

Dívka na okamžik zavřela oči.

Jmenovala se Berenika, což v češtině znamená Vítězící.

Část první: Oresteia

Čtrnáctiletá dívka stála před třídou a mluvila celých pětačtyřicet minut v kuse. Máchala rukama a svá gesta doprovázela výraznou mimikou.

„Zamotaný v rybářské síti, s mečem a sekerou zatnutými ve svém krásném řeckém těle. V jednu chvíli král porážející Tróju, v druhé bledá mrtvola.“

Učitelka s pavučinou vrásek kolem očí na ni s úžasem hleděla. Nepřekvapovalo ji, o čem mluví, ale jak o tom mluví. Milovala ji jako vlastní dceru, kterou nikdy neměla, a každé její další slovo očekávala s napětím.

„Orestés a Élektrá splnili svou povinnost vůči otci a museli, zejména tedy Orestés, za to zaplatit. Nenávist Erýnií byla naprosto strašná. Ten příběh nevypráví o Agamemnónovi, ani neřeší Trojskou válku. Nesnaží se popsat svět jako krásné místo. Řeší otázku osudu. Důležitou roli hraje Foibos, tedy Apollón. On Oresta vede, pomáhá mu. On a bohyně Athéna na konci sehrají důležitou roli.“

Na dvě tři sekundy se dívka odmlčela.

„Na závěr Vám zopakuji, že znám dva překlady Aischylovy Oresteiy. Od Vladimíra Šrámka, ta je tady,“ řekla a pozdvihla růžovou knihu o něco tlustší než palec její ruky, „a od Ferdinanda Stiebitze, ta je tady.“ Druhá zdvihnutá kniha byla brožovaná s velkým bílým nápisem AISCHYLOS. „Ta vyšla koncem války a mám ji dvakrát, tak mohu zapůjčit. To je všechno. Děkuji Vám za pozornost.“

„Perfektní práce, Bereniko. Za jedna. Absolutně nejlepší referát za spoustu let. Píšu ti tam i pochvalu.“

„Děkuji.“

„Děkuj sobě.“

*

„Je to dost nesrozumitelný.“

„Není to nesrozumitelný. Naopak, má to hrozně jednoduchej děj. Já nevím, proč s tím lidi maj takovej problém. Je tam hodně monologů, no. To ale není nějaká přiblblá detektivka z divokýho Západu.“

„Tak to nemyslím. Právě, že člověk čte pořád jenom nějaký deklamace a tak. Nic konkrétního.“

„A co konkrétního bys chtěl? Je to starořecký drama. Představ si ty Řeky, jak na to šli. Heleď, tys přece četl Aischylovi Peršany, že jo? No, víš, jaký to muselo bejt, když ten řeckej člověk během válek, kdy mnohonásobný perský přesile dávali přes prdel, doslova přes prdel a přes hubu, šel na tuhle hru? Když ten herec představující Xerxa se najednou vmotal na jeviště v otrhaných hadrech, jako kdyby byl vožralej? Víš, co si takovej Athéňan musel myslet? Byl hrdej, sakra hrdej na to, že je Athéňan. Bitva u Salamíny byla něco, něco moc velkýho.“

„Bereniko, moc to prožíváš.“ Muž se během její řeči převalil ze zad na levý bok, takže si nyní s dívkou hleděli do očí.

„Jo, možná to prožívám, ale chápu v těch větách víc, než jen nějaký deklamace. Na literatuře je krásný, že její čtenost není dána kvalitou, ale zájmem lidí. A pokud jsou lidi chytrý, chtěj číst chytrou literaturu. A jsou snad starořecký dramata chytrý jenom proto, že vznikly v antice? Ne, proto ne. A najdou se mezi nima dramata, který skutečně pokulhávají. Já nemám ráda Aristofanovy komedie. Řeckej člověk hledal katarzi, asi proto přišel s tragédiema. A to je sakra chytrý. Komedie taky můžou bejt chytrý, ale něco jim chybí. Ta údernost daná tragickým podtónem.“

„Já jsem matematik.“

„Pýthagorás si myslel, že mezi čísly je ukrytá etika.“

„Rozumím ti. Co si asi myslel Robert Oppenheimer, když dokončili atomovku? Že fyzika jako taková je zlo?“

Posadila se na posteli. „Chci se pomilovat. Teď hned.“

Všiml si, jak se jí zalesklo v očích. Pohlédl na ni tázavě. Nemusel se ptát, protože otázku znala. Jen přikývla.

„Jak moc?“ zeptal se potichu.

„Hodně, jako poprvé.“

Teď se pro změnu zablesklo v očích jemu.

Část druhá: Třetí dynastie urská

Autobus prudce zahnul a Berenika, na takový manévr naprosto nepřipravená, sebou trhla. „Sebou,“ napadlo ji. „Ne s sebou.“ Vzpomněla si na milovanou učitelku češtiny. „Jedno písmenko navíc a hned to má jiný význam.“ Tak jim tehdy vysvětlovala rozdíl mezi „sebou“ a „s sebou“.

Do oken Setry, 15 tun těžkého autobusu, pražilo Slunce. Berenika seděla, notebook na mírně roztažených nohách, a psala. Svět staré Mezopotámie, příběh sumerského krále Ur-Nammua, vyrostl před jejíma očima. Rozhodla se do své nejnovější povídky vložit trochu erotiky a jemně naznačila okouzlení, které po řadě let pevné vlády král stále cítil ke své manželce, královně všech Černohlavců.

Líbilo se jí, že Sumerové sami sebe nazývali Černohlavci. Ona by byla medohlavec, její vlasy totiž zdálky vypadaly jako lesní med.

„Nejdřív ji pošlu profesorovi,“ pomyslela si. Vzpomínka na poněkud zmatkovitého avšak srdečného a celkově milého profesora jí vykouzlila úsměv na tváři. „Nechal by si říct?“ zeptala se minimálně po stopadesáté sebe samé.

Šestadvacetiletá dívka nadskočila. „Jede jako prase,“ uslyšela za sebou a dala neznámému komentátorovi za pravdu. Nedávno špatně zabrzdil a jeho autobus se rozjel a zdemoloval zeď na konečné. A několik týdnů předtím vysklil zadní okno. Mezi ostatními řidiči proslul svými schopnostmi.

„Jakou roli,“ pokračovala Berenika v tichém přemýšlení, „má hrát v Ur-Nammuově příběhu jeho syn Šulgi? Často se uvádí, že teprve on zavedl slavný a dodnes nejstarší zákoník světa.“

Chvíli přemýšlela a dívala se z okna.

„No, Ur-Nammu založil dynastii a zřejmě nestihl všechno. Řekněme, že on se zákoníkem přišel, i ho vyhlásil, ale teprve Šulgi donutil Černohlavce ho přijmout. Jak se asi přijímají nové…“

Rychle uvažující Berenika by si bývala pomyslela slovo „zákony“, ale ohromná rána přerušila tok jejích myšlenek. Výkřiky zezadu a pak… černočerná tma.

Najednou ho uviděla. Nádherného muže, vysokého a nahého. Podívala se na jeho přirození a nasucho polkla. Bylo velké. Pocítila mravenčení v intimních partiích.

Měla pocit, že uběhlo několik sekund, možná dnů. Nebo snad týdnů? Rozhrnula závěs černých mraků a opět ho uviděla. Smál se na ni. V levačce držel zlatý luk a pravačkou jí kynul.

Nejkrásnější z řeckých bohů.

„Slyšíte mě?“

Foibos zmizel a Berenika otevřela oči.

„Kdo to… tady… tak blbě… žvaní?“ vysoukala chrčivým hlasem ze sebe.

Muž se rozesmál.

„Sláva, sláva a ještě jednou sláva. Vidíte mě?“

„Jo, kurva.“

„Tak to ještě jednou sláva. Víte, kde jste?“

Rozhlédla se kolem. Bolest v krku ji nedovolila otočit se než o kousíček. Stačila zahlédnout někoho, kdo vypadal jako zdravotní sestřička. Muž před ní měl na sobě bílý plášť.

„Dok…tor?“

„Jo. Víte, jak se jmenujete?“

„Berenika,“ řekla pomalu.

„Co si pamatujete jako poslední událost?“

„Šulgiho.“

„Cože?“

˜„Psala… jsem. Šulgi je… jméno.“

„Aha, to je pravda. Mezi Vašimi věcmi je notebook. A mám snad dobrou zprávu: vypadá, že to přežil.“

„Co?“

„Měla jste nehodu. Autobus se srazil s fekálním vozem.“

„Do prdele.“

„Přežila jste to.“

V tu chvíli ale už Berenika spala.

*

Později se lékař s Berenikou ještě několikrát setkal. Berenice se, což lze považovat za zázrak, nic vážného nestalo. Utrpěla silný otřes mozku a psychický šok.

„A ostatní?“

„To teď neřešte, jste živá, a když vše půjde dobře, dáte se brzy do pořádku.“

„Doktore, řekněte mi, kolik lidí to… přežilo. Chci to vědět. A to hned.“

Lékař věděl, že takové věci se za takových okolností neříkají, ale neodolal pohledu těch nádherných zelených očí. Naklonil se k ní a přešel do šepotu.

„Měla jste tam někoho?“

„Ne.“

„No, víte, nikdo. Jste jediná, bojovali jsme o Vás a vyšlo to.“

Pohlédla mu do očí. „Děkuju.“

Všiml si, že její oči se slzami neorosily. Usmál se. Pak se rozhlédl kolem a zahlédl notebook.

„Co počítač?“

„Je v pohodě.“

„Když jste se poprvé probrala, říkala jste mi, že něco píšete.“

„Jo. Studovala jsem knihovnictví a dějepis. Dělám tedy fakturantku ve firmě bývalého milence, jen tak na půl úvazku, a pak ještě dělám překlady z francouzštiny na zakázku, ale tímhle se zabývám. To je moje srdcovka.“

„Bývalého milence?“

„Jo. Co je na tom. Vy snad nemáte žádnou bývalou milenku?“

„No,“ začal, ale hned se zarazil. „Víte…“ Najednou se rozesmál. „Běžně o tom se svými pacienty nemluvím.“

„Nejsem běžný pacient. Jsem výjimečná pacientka.“

Pobaveně na ni pohlédl. „Máte pravdu.“ Pak zvážněl.

„Nemocnice Vám nabídne psychologickou pomoc.“

„Nechci ji.“

„Proč?“

„Život mě naučil upřímnosti. Opravdu chcete, abych Vám na Vaši otázku odpověděla? Nemám s tím problém.“

Dlouze na ni hleděl. „Záleží na Vás,“ řekl nakonec. „Ale já nejsem psycholog. Neměl bych se o tom s Vámi bavit. Ale zase na druhou stranu jsem někdo, kdo Vás viděl zevnitř. Nechám to na Vás.“

Dobré dvě minuty panovalo ticho.

„Jsem sirotek.“

„Aha, to je mi líto.“

„Nemusí, doktore, já nejsem z těch, kteří potřebují soucit. Ale děkuju, věřím, že to myslíte upřímně.“

Podíval se na ni a nadechl se, ale pak ústa zavřel.

„Nevlastní fotr mě zneužíval v šestnácti.“

Chirurg se zamračil.

„Přišla jsem o to právě v šestnácti s jedním… byl to takovej zvláštní člověk. Bylo to dobrovolný a tak, rozumíte. Von, když to zjistil, začal za mnou dolejzat. Myslím nevlastního fotra. Ale hodně chlastal, takže to dotáhl do konce vlastně jenom dvakrát. Já mu to, tomu chlapovi, do kterýho jsem se zamilovala, neřekla. Teda řekla, ale až později. Matka fetovala a samozřejmě to věděla. Vždycky jsem se musela starat o sebe. Tak jsem s ním přerušila styky a za necelý dva roky k němu utekla od fotra. No, asi jsem se nezachovala dobře, ale dokázala jsem si toho hajzla držet od těla. Chlastal, bral drogy, vlastně mě moc neřešil. Od tý doby nesnáším chlapy, kteří pijou a kouří. On hulil jak fabrika, takže to taky nesnáším kvůli němu.“

„Chce to odvahu.“

„Jo, doktore, chce to odvahu. Zajímá Vás, co jsem psala právě před tím, než to ten magor narval do toho hovnocucu?“

„Jak víte, že za to mohl řidič?“

„Je to vyhlášenej mamlas.“

Lékař se zasmál, možná poněkud nevhodně, ale tak upřímně, mile, chlapecky. Berenika si už dřív všimla, že nemá snubní prstýnek.

„Zajímá.“

„Co?“

„Námět Vašeho textu.“

Vyprávěla mu dalších třicet minut. Jména Ur-Nammu, Šulgi a Ibbi-Sín slyšel poprvé v životě. U jmen Sargon a Chammurapi mírně přimhouřil oči a doloval v paměti.

„Na to, jak jsi šikovnej,“ pomyslela si Berenika, „víš o starověku velký kulový.“

*

Na starověk došlo i při příštím setkání.

„Kruťák a zároveň sympaťák.“

„Jo. Naše profesorka třídní to říkala stejně. Na hodně tabulkách je věta, že to bylo opsáno ze starýho prvopisu a následně ověřeno.“

„To je moc zajímavý, co mi tu povídáte.“

„Dokonce některá místa obsahují nápisy jako „setřeno“, „zničeno“, či „nevím“. To znamená, že si písaři nedovolili něco přimýšlet. Bych se nedivila, kdyby Aššurbanipal za to dával trest smrti. Je to první systematicky vedená knihovna na světě.“

„A já to moc nechápu, ona byla v Babylonu?“

Berenika protočila oči směrem k nebi.

„Ne. Babylon byl hlavní středisko Babylonie, čili jižní části Mezopotámie. Na severu, jak je dnes severní Irák a jihovýchod Turecka, ležela Asýrie. Ta měla dvě velká, dá se říct hlavní, centra: Aššur a Ninive. Ninive je důležitý i pro Starý zákon. A tam byla Aššurbanipalova knihovna. Jenže by bylo zavádějící považovat Asýrii za samostatný stát od začátku do konce, stejně tak i Babylonii. Prostě vedle sebe existovaly, různě se ovlivňovaly, i dobývaly. Proto mluví historici o různých obdobích. Aššurbanipal dovedl k vrcholu tzv. Novoasyrskou říši. Po něm vládlo několik neschopných a slabých panovníků. Asi v roce 612 před Kristem Ninive padlo pod náporem Babyloňanů a Médů. To se za asyrského krále prohlásil Aššur-uballit II. a stáhl se jako krysa do Harranu. Přidal se k němu farao Neko II., ale byli poraženi. Definitivně Asýrie jako státní útvar zanikla po bitvě u Karchemiše roku 605 př. Kr. A tehdy vládl v Babylonii Nabopolasar, zakladatel tzv. chaldejské dynastie. Právě on se spojil s Médií a postupně roztrhali Asýrii na kusy. A právě po pádu Karchemiše zemřel a tehdy vyšla hvězda jednoho z nejznámějších panovníků Babylonu Nebukadnesara II., kterýmu se dřív říkalo Nabuchodonozor. Je roztomilý o něm číst v Bibli kralický, líbí se mi ta jména ve starý češtině.“

„Máte úžasnou paměť na data.“

„Tak studovala jsem to, musím si něco pamatovat. Vy zase řežete do lidí a víte kudy.“

„To o té knihovně si budu pamatovat.“

„Přečtěte si knížku Dějiny knihoven a knihovnictví od profesora Jiřího Cejpka. Je to fakt hezká knížka, četla jsem ji už na střední. Koupila jsem si ji, nebudete tomu věřit, při jedný exkurzi. Naše profesorka třídní, my jí řikali knihovnická máma, nás tehdy vzala do Prahy do Národky. Jó, to byly časy. Pozdějc jsem chodila s jedním knihovníkem, říkala jsem mu polovůl, protože byl děsně natvrdlej, a on si díky mě doplnil vzdělání.“

„To věřím, určitě toho spousty nevěděl.“ Lékař se začal smát na celé kolo.

„Ale kdeže… On to fakt nevěděl. Vůbec netuším, jak moch vystudovat ÚISK, blbec jeden. Knihovníci jsou divnej národ. Hranice mezi debilitou a genialitou jsou u nich dost nezřetelný.“

„U chirurgů je to stejný,“ pronesl lékař stále se chechtaje.

Chvíli se smáli oba.

„Co je to ÚISK?“ zeptal se pak on.

„Ústav informačních studií a knihovnictví na fildě v Praze.“

„Aha.“

„To bylo tak.“ Berenika se zhluboka nadechla a s viditelným pobavením vykládala: „Leželi jsme v posteli, těsně po tom, však víte, byl starší a chytnul právě druhou mízu, a já mu něco říkám, už si nepamatuju co, a zmiňuju Ranganathana. A on ten trouba nevěděl, o kom mluvím. Věřil byste tomu?“

„Věřil, protože taky nevím, o kom mluvíte.“

„Vám to odpustím, nejste knihovník. Shiyali Ramamrita Ranganathan byl indický knihovník a taky matematik. No, ale je pravda, že v posteli byl dobrej.“

„Ten Ind?“

„Ne, ten knihovník.“

Lékař se zvedl. „Víte, neměl bych to říkat, ale dobře se mi u Vás sedí.“

„Každopádně jste to řekl.“

„Jo. Ale už musím jít. Ať se Vám daří.“ Podal Berenice ruku.

„Vám taky, doktore. A děkuju za všechno.“

*

Když se Berenika vrátila do své garsoniéry, muchlovala se dobrou půlhodinu s kocourem, který se ale nakonec urazil a majestátně odkráčel do rohu na svůj skartovaný papír, který mu Berenika přinesla z kanceláře.

Povzdychla si. Udělala dva kroky a podívala se do knihovny. Knihy neustále měnily svou pozici, jak s nimi hýbala, přesto si přesně pamatovala jejich aktuální pozici. Zavřela oči a levým ukazovákem píchla do prázdna. Když narazila na knihu, zastavila pohyb ruky a oči otevřela. Ukazovala na růžovou knihu s názvem Řecká dramata. Jedná se o vydání od Mladé fronty z roku 1976, edice Máj. Kniha obsahuje Oresteiu v překladu Vladimíra Šrámka, Sofoklovy hry Král Oidipús a Antigoné v překladu Ferdinanda Stiebitze a Eurípidovu Médeiu v překladu téhož překladatele.

Otevřela knihu zhruba uprostřed a četla:

NÁČELNÍK SBORU

Já nevím, zda sis dobře poradil:

je lépe nežít nežli žíti slep!

Král Oidipús. Nádherná hra, jedna z nejdojímavějších.

Pohladila si malou jizvu na levém boku, jediný viditelný pozůstatek po nehodě. „Chtěla bych žít, kdyby to znamenalo velkou bolest?“ pomyslela si. Vzpomněla si na to, co o své minulosti řekla chirurgovi. V životě o tom vyprávěla jen třem lidem – a všichni byli muži. Své první lásce, svému profesorovi, kterého by i chtěla, kdyby životní okolnosti byly jiné, a lékaři, který ji velmi zaujal.

Zhasla a lehla si do postele. Kocour se nenápadně přikradl a zničehonic na ni skočil. Uvelebil se na jejím břiše a začal vrnět.

Ano, měla ráda drsnější akce. Romantika ji neoslovovala. Ale jejích tužeb se chytali idioti, nebo naivní troubové.

Vzpomněla si na otce, který zemřel příliš brzy, a na nevlastního otce, který zase příliš pozdě. Život připomíná více antická dramata nežli červenou knihovnu.

„Měla jsem štěstí,“ řekla „té malé chlupaté bestii“, jak její milenci říkali kocourovi, kterého zdědila po staré sousedce. On ale vrněl a spokojeně ležel na své paničce. Kdyby byl větší, připadal by jí jako thébská sfinx. Ve tmě ho pohladila a zničehonic, naprosto nečekaně, se rozplakala.

Epilog

Šestatřicetiletá dívka fascinovaně a naprosto soustředěně hleděla do knihy. Četla nahlas.

„A já, Aššurbanipal, jsem si v něm osvojil moudrost Nabúovu a veškeré písařské umění; prozkoumal jsem znalosti všech učenců, co jich na světě je. Naučil jsem se lukostřelbě, jízdě na koni i na válečném voze i zacházení s uzdou.“

Od dětství milovala lovecké reliéfy posledního schopného asyrského krále. Milovala tu mužskou tvář ozdobenou mohutným plnovousem. Aššurbanipal, zakladatel první systematicky vedené knihovny na světě, vzdělanec a uměnímilovný krutý panovník, který dovedl Novoasyrskou říši na vrchol.

Profesor. Jeho portrét jí narušil soustředěnou práci. Kdysi, ve stavu nečekané upřímnosti, když se s ní potkal na jednou večírku, prohlásil, že takovou žačku nikdy neměl a už nikdy mít nebude. Podíval se na ni, tehdy navštěvovala čtvrtý ročník a psala, samozřejmě u něj, diplomovou práci na téma Poslední půlstoletí Novoasyrské říše v české odborné i umělecké literatuře, a povzdychl si. Pak rychle odešel.

Milovala ho už tehdy. A milovala ho i nyní.

Přemítala.

Dopravák byl hodný kluk, ale hloupý. Tak nesnesitelně hloupý, že ho poslala k vodě. Nedalo se to.

Knihovník byl o fous lepší, ale ve výsledku mamlas.

Policajt, to byla jiná káva. Do dvou metrů mu chyběly čtyři centimetry. Ruce jako lopaty. S výrazným plnovousem vypadal… dobře. Berenika si pod peřinou pohladila nahé břicho. Jenže je v něm něco nedobrého. Nedokázala to pojmenovat. Jakási skrytá temná stránka.

Myšlenky se jí honily hlavou rychlostí vesmírných částic, které zešílely.

Zmrzlinář. Byl sladký. Doslova. Potíral jí prsa sorbetem s grapefruitovou příchutí a pak mluvě o hořkém ve sladkém ho z ní slízával. Jenže ve svém věku zůstával chlapcem. Roztomilým a hodným, ale chlapcem. Milovala grapefruitový sorbet, ale bez jeho jazyku na svém těle.

Profesor. Starý, ženatý. Vybuchlá supernova rychle ztrácející jas. Tolik let a její cit k němu neuvadá. „A jeho ke mně?“ pomyslela si.

Matematik. Svými nápady předčí i profesora. O nějaký ten rok mladší. Člověk zajatý světem číslic. Vždycky chápal její zájmy i její choutky. „Má malá perverzní gymnasistka,“ říkával jí, když nahý seděl na proutěném prádelním koši, což si vzhledem ke své muší hmotnosti mohl dovolit. Právě k němu utekla v osmnácti z domu svého nevlastního otce. Její matka se do čtyř měsíců předávkovala heroinem a zemřela před příjezdem sanitky a nevlastní fotr ukončil svůj mizerný život dobrovolným výstřelem do hlavy při jakési nepovedené schůzce se svými nedůvěryhodnými kumpány, jimž dlužil nemalé částky peněz.

Právě s ním, s matematikem, přišla o panenství. První láska. Jeho tragická smrt o čtyři roky později způsobila největší vír jejího života. Tornádo, které ji málem uvrhlo do tartaru.

Tehdy poznala profesora, krátce před matematikovou smrtí, na začátku prvního semestru na vysoké.

Obklopila ji tma. Usnula.

Ucítila prudkou bolest v nohách. Kdosi na začátku jejího života ji pohodil v horách a sadisticky jí propíchl nohy a způsobil bolest. Kdosi, kdo měl konat jinak, jí ublížil. Ten někdo ji znevýhodnil hned na začátku.

Najednou ho uviděla. Zamotaný v rybářské síti, s mečem a sekerou zatnutými ve svém krásném řeckém těle. V jednu chvíli král porážející Tróju, v druhé bledá mrtvola. Ten příběh zná, uvědomila si.

Oidipús a Agamemnón. Kde se tu vzali?

Kráčela dál.

Přišla ke lvovi. Ležel na zemi, smrtelně raněný.

„Co ti je, lve?“ zeptala se ho.

Mírně nadzvedl hlavu, a jako kdyby se právě vrátil z Narnie, pronesl hlubokým hlasem: „Asyrský král mě zabil. A ty ho máš tak ráda. Těší mě jediné. Až zemřu, usadí se v mé kostře včely, které vydají med. Který hrdina se k mé kostře skloní a nebude bát si ho nabrat? Ten asyrský ne, ten raději bude zabíjet mé bratry.“

Mokrá od ledového potu se trhavým pohybem posadila na posteli. Kocour zařval, jak se lekl, a se syčením odběhl.

„Soudců.“

Okamžitě vstala. Rozsvítila lampu, otočila se doleva a s profesionalitou, za kterou by se nemusel stydět generální ředitel Národní knihovny ČR v Praze, sáhla na jedno konkrétní místo.

Nespletla se. Stará Bible kralická po prababičce.

Nalistovala starozákonní knihu Soudců. Chvíli hledala. Pak vítězoslavně zahvízdla a začala číst nahlas:

„Navracuje se pak po [několika] dnech, aby ji pojal, uchýlil se, aby pohleděl na mrtvého lva, a aj, v těle jeho byl roj včel a med. A vybrav jej na ruce své, šel cestou a jedl; a přišed k otci svému a mateři své, dal jim, i jedli. Ale nepověděl jim, že z mrtvého lva vyňal [ten] med.“

Rychle popadla zápisník a načmárala do něj několik vět.

Milovala sny. Její deníky obsahovaly mnohé z těch, které se jí zdály, i těch, které jí vyprávěli kamarádi a známí. Vzpomněla si na jedno profesorovo vyprávění. Ten znal její oblibu snů a na jedné konzultaci ohledně diplomové práce jí jeden svůj vyprávěl.

Otočila se doprava, Bibli pohodila na stále teplou postel a udělala několik rychlých kroků k protější knihovně. S důkladnou znalostí svých dokumentů sáhla na konkrétní místo. Otevřela šuplík a vyňala zápisník s motivem z Harryho Pottera. Několik sekund listovala. Pak začala číst, tentokrát potichu:

„Jdu lesem. Byly to jezinky. Já to věděl, ale neviděl je. Míhaly se kolem mě, aniž se mi ukázaly. A pak jsem zahlédl nejkrásnější z nich. Pamatuji si z toho snu ten pocit, že byla nejkrásnější. Stála uprostřed palouku, zrzavá, se zelenýma očima. Byla nahá. Pravým ukazovákem mi naznačovala, abych k ní přišel. Já šel. Najednou mě obstoupily její společnice. Spoutaly a svlékly mě, pak mě začaly natírat medem. „Sníme tě“, říkaly. Pak jsem se s leknutím probudil.“

Dočetla a zavřela oči. Moc dobře si tu konzultaci pamatovala. Tehdy, krátce před dokončením práce, ho už milovala. Milovala ho už dřív, ale tehdy už po něm toužila i fyzicky. On se po vyprávění zarazil, uvědomil si, že zmínka o zelených očích jezinky musela vyznít zvláštně. Berenika totiž patřila k tomu malému procentu lidí, kteří se narodili se zelenýma očima.

Podívala se na hodinky. Půl deváté, všední den. Vstává brzy, znala jeho návyky. Manželka bude řešit vnoučata.

„Haló, dobrýtro. Pane profesore, máte na mě chvíli?“

Dvě minuty pozorně poslouchala s vyplazenou špičkou jazyka a vypoulenýma očima. Vyprávěl jí cosi o dovolené ve Skandinávii.

„Zdál se mi sen. Ano, pamatuji si ho. Mám ho zapsaný. Zvu Vás na teplé mlíko.“

Opět chvíli mluvil on.

„Ale ne, já nechci do cukrárny. Pojďte… no, ke mně. Vždyť jste u mě nikdy nebyl.“

Někdy i dvacet sekund ticha působí jako věčnost.

„Dobře,“ ozvalo se nakonec z telefonu. „Přijdu po pátý. Manželka je v lázních a já jí slíbil, že jí něco přivezu, tak za ní za chvilku jedu. Po pátý, předpokládám tak kolem půl šestý, budu u Vás. Pošlete mi esemeskou svou přesnou adresu, Bereniko.“

„Fajn, budu se těšit.“

Zavěsila.

Podívala se do dvou fochů nad sebou. V nich, ve dvou řadách, měla vyrovnaný Ottův slovník naučný i s dvanácti svazky dodatků. Největší česká encyklopedie. Geniální projekt. Její láska. Koupila si ho za první peníze, které si vydělala jako pomocná vědecká síla, kterou dělala svému profesorovi.

Otevřela skříňku se zásobami potravin. Vytáhla mírně ztvrdlý chléb, polévkovou lžíci a med. Pocítila nesmírný hlad.

Ukusujíc chleba a namáčejíc lžíci do medu pak rychle otevřela kontakty v mobilu a našla číslo své kadeřnice.

„Čau, Klárko. Prosím Tě, já potřebuju rychle tvou pomoc. Můžeš mě hned vzít?“

Z telefonu se ozvalo souhlasné zamručení a cosi o tom, že je sobota ráno a že s plnou pusou se nemluví. Na její mateřské poněkud kritické připomínky nereagovala.

„Skvělé. Budu chtít pletené copy, dva dlouhé a mezi nimi dva kratší, to, cos mi už jednou dělala. Jo a prosím tě, budu chtít zrzavou barvu.“