Prolog: Výročí

„Dneska je výročí zavraždění Marata.“

David se mírně předklonil. Levačku, ve které držel bílý papírový kapesníček, dal před ústa a potichu do něj krknul. Slzy v okolí očí, jak mu před chvílí zaskočilo, stále byly patrné.

„Jaké výročí?“

„Zavraždění Marata v roce 1793. Popravy královny se už nedožil.“

„Královny?“

Kristýnu bavilo Davidovi vyprávět. O tom, co měla ráda, co ji zajímalo, co on vůbec neznal. Měl, na rozdíl od ní, vyvinutý smysl pro etiketu a vhodné vystupování ve společnosti, neznal ale ani desetinu toho, co ona. Dokázal se před lidmi chovat na úrovni, o francouzské revoluci však věděl jen tolik, že se nějakým způsobem týkala Francie. A v tom spočíval rozdíl mezi nimi: ona se chovala jako odjištěný granát plný informací, on uhlazeně a klidně, byť občas poněkud zvláštně.

„Charlotta Corday ho zapíchla ve vaně 13. července 1793, královnu Marii Antoinettu, mimochodem dceru naší Marie Terezie, mladší sestru císařů Josefa II. a Leopolda II., popravili o tři měsíce a tři dny později 16. října 1793.“

„Marie Terezie měla hodně dětí.“ Občas si na něco ze školy vzpomněl, přestože do ní nechodil ani polovinu času, který studiu věnovala ona.

„Šestnáct. Marie Antoinetta byla předposlední, Josef II. čtvrtý dítě. Měla pět synů, z nichž jeden zemřel jako dítě.“

„To je zajímavý, co mi tu vyprávíš.“

Usmála se. Vybavily se jí vzpomínky staré rok a několik dní. Seznámili se v neděli 10. července minulého roku a na první schůzku vyrazili o den později. Vyprávěla mu o Josefu Tichatschekovi, který se toho dne narodil v roce 1807 v Teplicích nad Metují. Pozorně ji poslouchal a pomalu rozkrajoval ostrým nožem kokosku, kterou si objednal spolu s caffè latte. Když zákusek rozkrájel na malé kousky, podržel si ho ostřím nože a vidličku z něj vytáhl. Pak se, pomalu a téměř strojovými pohyby, jak měl ve zvyku, pustil do konzumace. Ona mezitím stále vyprávěla o slavném pěvci a pozorovala ho. Jeho způsob jedení ji fascinoval, neboť ona odmalička jedla rychle a nesoustředěně. Měla ráda jídlo, ale trpěla pocitem, že nestíhá.

Trochu se zamračila, když se podívala na kávu. Nesnášela ji, ale nikterak mu ji nevymlouvala. Měla raději mléko.

Když dojedl, mluvil chvíli o mistrovství světa ve fotbalu v roce 2010. Jedenáctý červenec toho roku si velice dobře pamatoval – Španělsko porazilo Nizozemsko a Španělé se stali mistry světa.

Oba tak měli k tomuto dni zvláštní vazbu.

„Dáme si ještě něco?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Láká mě meruňkovej cheesecake. Borůvkovej vypadá taky dobře, je na něm kus ananasu.“

Vstala, usmála se na něj a pohladila ho po tváři. „Fajn.“

Seděl a díval se za ní.

Když se vracela, nesla sebejistě dva velké talíře. Na jednom tři různé cheesecaky a další dva menší zákusky, na druhém tři chlebíčky. „Prosím tě, skoč k pultu, mám tam ještě mlíko. To už jsem nepobrala.“ Zvedl se a došel pro něj.

„Vzala jsem ti meruňkovej i borůvkovej, sobě s třešněma a tartaletku a benátský dortík. Nejdřív si ale sním ty chlebíčky. Nechápu, že ti krabí nechutnaj, s citronem jsou úplně úchvatný.“

Seděli v populární cukrárně ještě hodinu. Vzpomínali na svou první společnou zahraniční dovolenou, kterou předevčírem ukončili. Venku zuřilo šestatřicetistupňové vedro, oni ale měli oči jen pro sami sebe a nic nevnímali.

*

Když vyšli ven, Kristýna si znechuceně odfrkla. “Ať už jsou Vánoce,“ pronesla a chytla Davida za ruku. Než dojdou domů, bude z nich téct pot všemi směry.

Čekala je cesta přes několik přechodů pro chodce. Rozhodli se, že půjdou pěšky.

Část první: Domácí talián

„Je to něco jako talián, Maruško.“

Starší žena se usmála. Nesmírně ji těšilo, že jejím hostům chutná.

„A Vy dva, měli byste se už vzít.“

Kristýna se hlasitě rozesmála. „Všechno má svůj čas, Maruško,“ řekla s úsměvem a nabrala si ještě dva vařené brambory a klobásu.

„To je všechno domácí?“ zeptal se David.

Žena v šátku přikývla. Seděla na stoličce, sem tam si nabrala z pytlíku, který od nich dostala jako pozornost, několik gumových bonbonů Haribo a pozorovala mladý partnerský pár.

„Moc se nám u Vás líbí,“ řekla Kristýna. „Je to u Vás domácí, i to, že můžeme bydlet přímo u Vás, a ne někde sami. Gârnic je krásná vesnice, jak jsou tam domečky mezi kopečky, ale Rovensko se mi líbí ještě víc. Je odsud krásnej výhled do okolí. A navíc máte krásnou kočičku, my máme doma kocourka. Teď se nám o něj stará můj táta.“

„Vzteklýho kocourka,“ dodal pobaveně David.

„A Vy jste odkud?“

„Z Plzně. Bydlíme ve městě.“

„Přidej si ještě.“ Starší žena oslovená jménem Maruška si všimla, že Davidovi dochází brambory.

„Už nemůžu.“

„Ale ještě si vezmi, vždyť jsi hubenej.“ Otočila se ke Kristýně. „Měla bys mu vařit víc masa. Já jím hlavně maso. Pořád něco pracuju, tak jím maso.“

„Já vařit neumím,“ ušklíbla se Kristýna.

„Já mám radši sladký,“ řekl David s úsměvem.

Část druhá: Studánka

„Kamarád nám říkal, že tady budujete možnost přespání.“

„Jo, na seně.“

„A odkud ty seš?“

„Z Prahy z Žižkova.“

Seděli za stolem a užívali si vychlazené limonády. Správce se divil, že nechtějí pivo. Měl k dispozici rumunskou značku Ursus. Ursus je také latinské označení rodu medvědovitých šelem, jak je hned poučila jedna dívka, která odpočívala ve stínu se svým novopečeným přítelem a která se představila jako Lucka z Pardubic. Kristýna, jak měla ve zvyku, začala hned ostatním vysvětlovat, že Ursus také bylo příjmení slavného rudolfinského astronoma Mikuláše Reimara.

„Tebe zajímá astronomie?“ otázal se správce.

„Zajímá mě hlavně historie. A Ursus se narodil druhýho února.“

„A co z toho?“ zeptal se s moravským přízvukem jeden ze tří mladíků, kteří seděli z druhé strany – na opačné než Pardubičáci.

„Ona má narozeniny taky druhýho druhý,“ poznamenal David.

Všichni seděli za stolem a David a jeho přítelkyně si užívali pocit mokrých triček. Na usedlosti měli studánku s vyvedenou rourou, díky níž se mohli pod ostrým rumunským sluncem osprchovat, proti čemuž místní správce nic nenamítal.

„No, my půjdeme,“ pronesla po chvíli Kristýna. „My s Adamem taky,“ pronesla Lucka a zvedla se.

„Nechcete si někdo zahulit?“ navrhl správce.

„My se ještě zdržíme,“ řekl jeden z chlapců s moravským přízvukem. Ostatní se zasmáli.

„Hele, ale v Rovensku se sejdeme,“ řekl jeden z nich, silnější chlapík s nazrzlými vousy.

„Určitě, číslo na tebe mám, tak si napíšeme. Sejdeme se před obchodem, klucí.“ Kristýna všechny tři obdařila upřímným úsměvem.

Lucka s Adamem stáli připraveni vyrazit. Když se chceš potkat s Čechy, se kterými by ses za normálních okolností neměl šanci potkat, vyraž do českých vesnic v rumunském Banátu.

*

„Odkud seš, Jarku?“

„Z Brna, ale pracuji v Praze.“ Vysoký a dohladka oholený muž s jemnými rysy mluvil spisovně.

„A ty užs tedy na Rovensku byl?“

„Ano. Tam nepůjdete dlouho. Kousek za Gârnicem je vodopád, kde se můžete skvěle vykoupat. Pak půjdete zhruba hodinu a tři čtvrtě a dojdete k malé usedlosti. Jsou tam dva Češi a mají tam občerstvení. Myslím, že tam budují i nocleh pro turisty. Určitě tam někoho potkáte, všichni se tam vždycky zastaví. Správce tam má i pivo, je to chlapík ze Žižkova.“

„My nepijeme,“ řekla dívka.

„Má i limonádu,“ usmál se Jarek.

Povídali si další hodinu. Čas jim příjemně ubíhal. Kristýna si všimla, že David má stále popelavou barvu ve tváři, ale evidentně ho už nic nebolelo. Hlavně, že už nezvrací. Místní voda, možná v kombinaci s nepasterovaným mlékem, mu neudělala dobře.

Najednou na ně z nebe káplo.

„Ty jo,“ pronesl Jarek překvapeně, „aby nezačalo pršet. Jsme už od Gârnicu dost daleko.“

Najednou, jako řízením osudu, se proti nim objevila velká bílá dodávka.

„Mávneme na ni?“ navrhl David.

Jela celá rodina. Jednalo se o místní Čechy a muž za volantem souhlasil, že je sveze, místo měl ale jen v nákladním prostoru. Všichni tři nadšeně souhlasili a okamžitě do auta naskákali. Řidič nic nechtěl, ale vnutili mu stokorunu.

Pršet nezačalo.

Část třetí: Očekávání

„Připravte si občanky.“

Muži za volantem mohlo být kolem šedesáti. Mohutný, vyšší, s hodnýma očima.

Kristýna vzala do levé ruky občanský průkaz svého přítele a nahnula se dopředu. „Tumáte.“

Auto s sebou trochu cuklo a dívka vyjekla. „Sakra,“ zaklela potom. „Upadly mi.“

Spolujezdec, který na průkazy čekal, vyndal mobilní telefon a zapnul svítilnu. Začal je hledat.

„Sakra,“ zaklela znovu Kristýna. „Zrovna teď.“ Nakonec je našla starší dáma sedící za řidičem. Podala je spolujezdci a ten rumunské policistce.

„Tak já myslel,“ začal David, „že kontroly na hranicích nebudou.“

„Na srbsko-maďarský ano,“ řekl řidič.

Přejezd hranice nepřekročil osm minut. Mladá policistka se na Kristýnu ani nepodívala. Na Davida, který se vždy chlubil světlými kudrnatými vlasy, se mírně usmála.

*

„Těšíš se?“ zeptala se Kristýna svého přítele večer před odjezdem, když už leželi v posteli a měli zhasnuto.

„Ano.“ Pevně ji uchopil za ruku. Mezitím se k nim potichu přikradl kocour a vlezl si mezi ně. Okamžitě začal vrnět.

Epilog: Osud

„Tak sice to chození po Banátu bolelo, kopce jsou to malý, ale je jich hodně, a taky to dusno bylo dost náročný. To mý zvracení a průjem příjemný nebyly, ale nakonec se nám ta dovolená povedla, co myslíš?“ Usmál se a políbil svou přítelkyni na čelo.

Šli po jedné z hlavních plzeňských tříd a drželi se za ruce.

„Jo, bylo to moc krásný. A děkuju za závěrečný pozvání do cukrárny.“

„Mělas víc chlebíčků a zákusků, než já sním za půl roku,“ zasmál se.

„Až přijdeme domů, něco ti přečtu.“

„A co?“

„Před čtyřmi dny umřel Kundera, je to světově proslulej spisovatel. Mám ráda jeho povídkovou sbírku Směšné lásky. Je tam jedna povídka, jmenuje se Falešný autostop, která se mi moc líbí. Je o dvou mladých lidech, páru, jako jsme my dva. Přečtu ti ji. Když ten Kundera umřel, začala jsem ho zase číst. A že jsme před čtyřmi dny měli výročí jednoho roku seznámení, tak ti pustím předehru k Tannhäuserovi.“

„Já vím,“ řekl s úsměvem. „Josef Tichatschek, narozen jedenáctého července 1807 v Teplicích nad Metují, zemřel osmnáctého ledna 1886 v Drážďanech. První představitel Wagnerova Tannhäusera při premiéře 19. října 1845 v Semperoper.“

„Byl také první Rienzi v roce 1842.“

David se nenápadně usmál. Bylo mu jasné, že Kristýna začne mluvit o své největší vášni – Wagnerově hudbě. Na vysoké škole psala bakalářskou práci o plzeňských inscenacích jeho oper.

„První Wagnerovou operou uvedenou v Plzni byl Lohengrin roku 1887 a hned o rok pozdějc Tannhäuser. V roce 1906 Bludný Holanďan, roku 1914 Rienzi a v roce 1934 Valkýra. Zajímavý je, že Valkýra byla uvedena i koncertně v roce 1982 v dnešním Pekle, tehdy se to jmenovalo Odborový dům.“

„A kdy vůbec byl poprvé Wagner u nás hrán?“ zeptal se David, aby přítelkyni potěšil.

„Poprvý byla Wagnerova opera na území Čech uvedena v Hraběcím Nosticově divadle, v dnešním Stavovském. Byl to Tannhäuser v roce 1854 a byla to i první jeho opera uvedená v Rakouským císařství. Konala se díky Františku Škroupovi. Zajímavý to je, že teda obbočuju,“ řekla Kristýna a široce se zasmála, „s pražskou premiérou Wagnerovy poslední opery Parsifal. Byly totiž dvě a konaly se prvního ledna 1914. Premiéra v Novém německém divadle začínala v 16 hodin a ta v Národním divadle v 17. Němcí holt dostali přednost.“ Znovu se zasmála.

Podívali se doleva, pak doprava a pak znovu doleva. Vešli na přechod.

„Musíme poslat Marušce tu společnou fotku. Taková skvělá ženská. To její vaření bylo…“ Dívčina věta zůstala nedořeknuta.

Že vpravo stojí tramvaj a čeká v zastávce, viděli. Šli na zelenou. Že před několika sekundami vlevo žádné auto, natož rychle jedoucí dodávka, není, viděli také. Situace na přechodech se někdy mění velmi rychle.

S vypětím všech sil otevřela oči a pokusila se zorientovat. Vůbec nic nechápala. Pak oči znovu pomalu zavřela a propadla se do tmy. Vzpomněla si na výročí Maratovy smrti. Kocour doma mezitím čekal na jejich návrat.