Iloně Š. (dříve B.)

„Běda krvelačnému městu, celému ve lži, plnému kořisti, kde neustává loupež! Práskání bičů, lomoz kol, cválající koně, poskakující vozy, jezdci v útoku, zášlehy mečů, záblesky kopí, dav raněných, spousta mrtvých, mrtvolám není konce, klopýtá se o mrtvoly!“

(Jeruzalémská bible, Nahum 3, 1-3)

„Velikou řež jsem v jeho (vojsku) rozpoutal. Mrtvoly jeho válečníků jako slad jsem rozesel a planiny horské jsem jimi naplnil.
Jejich krev jsem nechal stékat dolů jako řeku skalními dutinami a terasami. Stepi, roviny a pláně jsem obarvil doruda jako je (květ) rostliny illúru. Jeho válečníky, oporu jeho vojska, lučištníky i kopiníky jsem porazil jako ovce k jeho nohám a odřízl jsem jejich hlavy."

(Z textu Sargona II. Asyrského, popis bitvy s Urartejci, kolem 714 př. Kr.)

Kapitola I. Elamská dívka

Podíval se před sebe a uviděl ji. Dlouhé vlasy v barvě medu. Vysoká, hubená, se zašpiněnou tváří a plochým hrudníkem. Mladičká. Zcela odlišná od vznešených dam nejmocnější říše světa.

Muži stojícímu po své pravici mírně pokynul. Služebník se okamžitě sklonil, pozorně poslouchal a pak pokývl. Zvedl se a delegoval okamžitý rozkaz svému pomocníkovi stojícímu vedle něho. Netrvalo to ani deset sekund.

*

„Vstaň.“

Dívka poslechla. Své velké oči upřela na muže před sebou.

„Rozumíš mi?“

Usmála se. „Ano.“

„Jak se jmenuješ?“

„Nijak, nemám jméno.“

„Bez jména se nedá žít. I mí koně mají jména. Mí lovečtí ptáci mají jména. Každého lva, kterého jsem zabil, jsem předtím pojmenoval. Všichni se nějak jmenují, z mé vůle.“

„Nejmenuji se nijak. A také rychle běhám jako kůň, lovím jako dravec a škrábu jako lev. Bez tvé vůle.“

Pousmál se. Pro to, co řekla, jak to řekla a že se při tom netřásla. Nesnášel chování všech těch vycvičených ubožáků, kteří se třásli. Opovrhoval jimi z hloubi své duše.

Ona se ale netřásla, přestože by ji dokázal zabít pouhým pohnutím malíčku.

„Má vůle ale je ti nějak říkat. Nebudu ti říkat 'Nikdo'. Svou odvahou sis vysloužila jméno. Kdo jsou tví rodiče?“

„Nevím. Vychoval mě starý pastýř. Vyprávěl mi, že daleko na západě jsou královské zahrady uprostřed písku. Že se do nich jednou dostanu a stanu se jejich královnou.“

„Zahrady uprostřed písku?“ Muž neskrýval překvapení.

„Nádherné zahrady plné stromů, květin a čisté vody. Staral se o mě a toužil potkat bohatého muže, který by si mě koupil. Teď jeho tělo hnije, stejně jako všechno v této prokleté zemi.“

„Proč prokleté?“

„Asyrská sůl ji usmrtila.“

Muž vstal z křesla a udělal k dívce tři pomalé kroky. Zahlédla jeho nepřirozeně vypracované bicepsy, neboť měl na sobě lehké šaty bez rukávů. S nefalšovaným zájmem na ně pohlédla. Oči se jí přitom rozšířily.

V jejím pohledu chyběl strach. Všiml si toho.

„Máš ráda sílu?“

„Skutečná síla není v rukách, ale v drápech. Kdyby si to lev uvědomoval, již bys nežil.“

Muž se rychle pohnul, snad i v ruce mu cuklo, jak ji chtěl napřáhnout, ale okamžitě se zastavil. Chvíli stál a mlčel. Pak se hlasitě rozesmál. „Právě sis vysloužila jméno. Budeš se jmenovat…“

„A přece jí nebudu,“ skočila mu do řeči.

„Muži, kteří mi odporují, umírají. A ještě přitom musí děkovat.“ Výrazně ztlumil hlas a najednou se zatvářil nepřátelsky.

„Nejen muži. Cítila jsem spálená těla těhotných žen a jejich nenarozených dětí. Asyrská nenávist nevládne jen Elamu.“

Muž k ní přišel a nepostřehnutelným pohybem, za jehož rychlost by se nemusel stydět nejcvičenější z jeho rarohů, chytil dívku za bradu.

„Nemluv se mnou o nenávisti.“ Neusmíval se a mluvil nepřirozeně tvrdě.

Cítila jeho pevné prsty, kterými ji držel za bradu.

„Přece nezhubíš to, co se ti líbí. Pak by se ti to už nelíbilo.“

Pustil ji a podíval se překvapeně. „Co říkáš?“

„Lev má mnohem více síly než ty, ale neuvědomuje si ji. Dokážeš ho zabít pro svůj rozum, ne sílu. Já jednou potkala zvláštního muže, který přišel od moře. Vyprávěl mi o jakémsi kouzelníkovi, který cestou na svatbu potkal lva. Ten se mu postavil do cesty, proto ho kouzelník zabil. Když se vracel zpátky, zašel k jeho mršině a uviděl v ní včelstvo. Nabral si med pro sebe i svou rodinu. Kdyby zahubil včelstvo, nevznikl by další med. Kdyby nezahubil lva, usadily by se včely jinde. Když mě potrestáš silou, nebudeš mít to, kvůli čemu jsi mě vysvobodil z rukou toho asyrského barbara.“

„Nevíš nic o trestech, které nezanechávají šrámy. Asyrská nenávist je chytřejší, než si myslíš.“ Pousmál se.

„Žádná nenávist není chytrá. Nemusíš dobývat jako lev krvavě jen proto, že jsi Asyřan. Raději jako včely vybuduj plástev.“

Muž promluvil až po dlouhé době: „Víš, kdo jsem?“

„Král a vládce nejmocnější armády, na kterou kdy svítilo slunce, které je i na asyrské straně. Kdyby nebylo, zhynulo by též.“

„Jmenuji se po svém bohu, božském otci mých lidských otců. Jsem dědicem králů i velkého boha. A tobě dávám jméno Šammuramat. Od nynějška budeš moje. Moje Šammuramat.“

Kapitola II. Babylonský oheň

„Jak se to stalo, že si tě přede mnou ještě žádný muž nevzal?“

„Nedovolila jsem to žádnému.“

„Zapomněl jsem, že běháš jako kůň, lovíš jako dravec a škrábeš jako lev.“

Král světa popadl Šammuramatu za levý loket a téměř neznatelným tlakem jí naznačil, aby šla k oknu. „Vidíš ten oheň v dálce?“

„Velké město hoří.“

„Sprostá nevěstka trpí za svou proradnost. Svině se svými selaty se peče na mém rožni.“ Podíval se na dívku s náznakem krutosti. „Hoří i se svými slavnými zahradami.“

„Proč muži o nevěstkách mluví tak zle, když po nich ve skutečnosti touží, jako ty toužíš po tom městě?“

Pohlédl jí do očí. „Protože to nejlepší chce každý jen pro sebe.“

Mlčky na ni hleděl. „Za jakoukoliv cenu,“ dodal pak. „Můj mocný děd to město nechal zbourat a můj otec ho obnovil. Já ho právě lámu. Pro svého děda, otce, sebe i božského otce. Ta sprostá nevěstka od svých prvních dnů sebe samu považuje za střed světa a naši vojáci pak kráčí ze severu, aby ji ztrestali.“

„A přece je to ona, kde stojí vyhlášené zahrady. Proč tedy nejsou u vás na severu?“

Ostře na ni pohlédl, ale nic neřekl.

„Byla bych sprostá nevěstka, kdybys mě tehdy nevysvobodil ze spárů těch asyrských darmožroutů.“

„Šammuramato, jsi zvláštní dívka. To říkám, přestože tě znám už dva roky. Jak dlouho můžeš být na světě?“

„Nevím. Ale vyrůstala jsem poblíž jednoho chlapce a tomu ještě nerostli vousy a mluvil vysokým hláskem, když vkročila asyrská nenávist do Elamu. Nemusela jsem pracovat, pastýř mě uchovával pro bohatého pána. Když jsem tě poprvé viděla, žena se ze mě teprve stávala. Jsem jí i díky neštěstí svého lidu, na kterou dopadla krutá železná pěst Asyřanů. Dívky dospívají rychle, když tomu okolnosti velí. A nenávist tvých krvelačných obrněných zrůd nezná mezí.“

Mocného krále nepřestávalo fascinovat, jak pohrdavě dokázala mluvit o jeho národu, kterému a s jehož pomocí vládl jako král všeho světa, a jeho z toho naprosto vynechávat.

„Já jsem pán Asyřanů. Jsem pán té nenávisti, kterou sama nenávidíš.“

Šammuramat se k němu otočila čelem. Pomalu zvedla své štíhlé ruce, stále ještě mastné od vonného oleje, a pohladila ho po tvářích. Pak pravým ukazováčkem přejela levou polovinu jeho kníru, pak pravou a nakonec oběma rukama mocný plnovous.

„Jsi můj pán. Jsi jako ten kouzelník sbírající med z mršiny lva. Buduješ plástev, kterou sis pojmenoval. Já jsem tvá plástev.“

Popadl ji v bocích. Zdvihnout ze země do výše to milované tělo mu nečinilo žádné obtíže.

Uviděla vzrušení v jeho kulatých tmavých očích. On ucítil olej z dalších částí jejího mladého těla.

V pozadí hořel Babylon. Svět se pro ně na dlouhou chvíli zastavil. Tisíce mužů, žen i dětí shořelo, než král s Šammuramatou dosáhli vzájemného uspokojení.

*

„Ne. Budiž zachován.“

Nikdo se neodvážil pohnout. Král po chvíli pokynul služebníkům, kteří okamžitě začali konat. Část delegace zůstala na místě.

Nový babylonský král bez hnutí seděl a čekal. Dnes nenastal čas umírání, neboť u asyrské nenávisti nepropukla její obvyklá sveřepost.

Kapitola III. Asyrský med

„Šammuramato, pro tebe.“ Jeho hlas zněl jako drsný pilník na kameni.

Pohlédla na královy ruce obarvené zaschlou krví. Jemně ho chytla za ruku.

„Pojď se mnou.“

Cosi dopadlo na zem.

Odvedla ho do rohu. Král, jemuž začaly vykvétat první stříbrné vlasy, z chodby zaslechl zvuk utíkající služebné. Na stole stála mísa horké vody, ze které se kouřilo.

„Posaď se.“

Muž, kterého poslouchal celý svět třesa se při tom, poslechl mladičkou dívku.

„Umyji tě a navoním olejem. Pak mi ukážeš sílu asyrského bojovníka.“

S výrazem dětinské radosti se zasmál. Otočil se doleva a z úst vyplivl chuchvalec krve.

„Kousl jsem se.“

„Drž.“

Jak ho myla, prozpěvovala si řečí, před třemi léty jemu zcela neznámou, které však nyní rozuměl perfektně. Každé ráno mu opakovala, že vzdělanějšího pána nikdy nepotkala. Když se vedle něj probouzela i usínala, neustále mu opakovala, že je jejím Sluncem, Měsícem a Učitelem. V bohy nevěřila, protože věřila v něho.

Najednou odstrčil její jemné ruce a vstal. „Chci si tě vzít s příchutí boje.“

„Ne!“ Hlas ostrý jako břitva se k mlaďounké dívence nehodil.

Napřímil se a obdaroval ji vzdorným zamračeným pohledem.

„Vyprávěj mi o uruckém králi. A nekaž med silou. Vše má svůj čas. A dnes se dočkáš toho, co chceš. S příchutí boje.“

Posadil se a napřáhl ruce před sebe. Dobře, ještě chvíli se dokáže ovládat.

„Otec mého děda vybudoval nové město. Když byl zabit, můj děd přesídlil zpátky do našeho staroslavného Ninive. Z doby otce mého děda má král s lvíčetem svou sochu. Nikdo se mi neodvážil říct, že její převoz je svatokrádež na otci mého děda, i když si to mysleli. Podívej.“

Král ukázal rukou na sochu mladého bojovníka s lvíčetem v rukách. Socha stála v protějším rohu místnosti.

„Jsi synem slavných králů.“

„Děd mého děda, slavný Tiglatpilesar, vše získal silou. Nechal vytesat nápisy o svém otci Adad-niráriovi. Já ale nejsem hloupý.“

„Jsi nejchytřejší muž, kterého jsem poznala.“

Ostře na ni pohlédl. „A to je ten problém.“ Jeho vzrušení najednou bylo tentam.

„Co?“

„Jsou nevzdělaní. Ale já ne. Já čtu i píši. Znám řeči celé země. Studoval jsem s kněžími a poznal jejich lži. Nejsem jako ti, kteří ničí neznajíce hodnotu toho všeho.“ Máchl silnou rukou kolem sebe.

„Četl jsem,“ pokračoval po chvíli, „záznamy o válce po smrti Adad-niráriho. Děd mého děda, slavný Tiglatpilesar, který vše získal silou, nemohl být jeho syn. Nevěřím tomu.“

„Proč to tedy neřekneš všem?“

„A proč ty se hloupě ptáš, když na rozdíl ode všech těch pokorných uslintaných hlupáků hloupá nejsi?“

„Protože nejsem pokorná.“

„A proto tě miluji.“

Vstal, popadl nádobu s vodou, která za tu dobu získala načervenalou barvu, a prudce s ní mrštil do strany.

Ozval se zvuk střepů, které se rozlétly místností skřípajíce při tom.

„Dnes není den něžností a vonných olejů.“ Jeho vzrušení se vrátilo mocnější, než bylo předtím.

„I já občas zatoužím po hořkém medu, můj bojovníku. Musíš si to ale vzít a ne se ptát.“

Udělala tři kroky dozadu. Ze štíhlého vysokého stolečku z drahého dřeva vzala pohár přikrytý dřevěným víkem. To odložila na stranu a pravý ukazováček ponořila do hmoty uvnitř. Jak ho pak pomalu vytahovala ven, král viděl souvislý proužek tmavého medu, který se nakonec rozpadl na jednotlivé hutné kapky. Šammuramat si ukazováčkem potřela rty a pak pohybem zkušené milostnice ze sebe bez použití rukou shodila lehké vzdušné šaty. Ukazováček znovu ponořila do medu a natřela si jím bradavky. Nakonec si rukama zakryla to místo, na které jsou ženy nejcitlivější a o kterém jediný muž, který ho kdy viděl, mluvil jako o nejsladší oáze.

„Musíš si to vzít,“ řekla znovu hlasitě a přísně a stočila pohled do strany. Zavřela oči a začala zhluboka dýchat.

Nejmocnější z králů se vydal na cestu, na jejímž konci nečekal pokořený Egypt, zmasakrovaný Elam ani vypálený Babylon. Nenacházel se tam poslušný farao, rozorané elamské hroby, či spálená mrtvola vlastního bratra. Čekal tam med v útrobách šelmy.

Ponořil dva prsty do medu a pak je s mlaskotem olízl. Celou dobu se díval do dívčí tváře tak odlišné od tváře asyrské královny, matky jeho synů, a dalších vznešených dam nejmocnější říše, na kterou kdy svítilo Slunce. Pak se odhodlal a udělal několik rychlých kroků.

„Všichni muži touží po dvou radostech,“ zašeptala králi do ucha Šammuramat, když se mu poddávala. „Po sladkém a po boji.“

A on med skutečně miloval ve všech příchutích. Od naředěného, nepříliš sladkého, po zcukernatělý. Od světlého po tmavý. Od medu namazaného na obilné placce po med na její kůži. Vždy ho trochu pojedl, aby v ústech cítil sladko. Než odešel válčit s Egypťany, jejichž vzpoury zdědil po otci, než se rozhodl vyvrátit mocný Babylon, než zaútočil na lva, jehož život označil za ukončený, než se chtěl pomilovat se svou nádhernou Elamitkou. Se zabíjením se to má totiž jako s láskou – když je sladko v ústech, více to chutná.

Tři metry od dvou spletených lidských těl ležela na zemi obrovská hlava lva s otevřenýma očima, které však vůbec nebyly vyčítavé. Ty oči, ještě když žily, dokázaly poznat férový boj, v němž se hraje hop, nebo trop.

Kapitola IV. Říš nejsladší oázy

Král otevřel oči. Chvíli se díval do stropu ložnice a pak najednou, bez jakékoliv přípravy, vyskočil ze svého lůžka. Protáhl se a uvědomil si bolest v levém kolenu.

Nahý došel před sochu, kterou si nechal dovést ze Sargonova paláce. Zavolal na služebníka.

Okamžitě se otevřela mohutná vrata. Šikmé sluneční paprsky dopadající do místnosti se odrazily od mečů strážců. Služebník vstoupil dovnitř a hluboce se uklonil.

„Připrav mi pokrm. To, co mám rád.“

Služebník se znovu hluboce uklonil a rychle odešel. Král, který odmalička odmítal pomoc při oblékání svých rouch, přišel k nízkému stolku, na kterém ležely nové a čisté šaty. Oblékl se rychle a dlaněmi vyhladil všechny zkrabatěné části látky. Zkušenosti z vojenských výprav nezapřel.

Rozhlédl se kolem sebe a každé nyní již očištěné a drahými látkami napuštěné lví hlavě věnoval pohled.

*

„Na koni, nebo pod koněm.“ Po vyřčení věty všude zavládlo naprosté ticho.

Královna se zvedla ze svého obřadního křesla. „Pozdravme našeho krále, krále světa, nad něhož není muže silnějšího.“ Všichni povstali a uklonili se až k zemi.

Král vstal a beze slova odešel. Když kráčel špalírem svých vznešených dvořanů, na nikoho se ani náznakem nepodíval.

Před palácem stála kobyla bez jezdce. Vedle ní čekal dvořan s krátkým avšak mohutným plnovousem s lukem v jedné a toulcem šípů v druhé ruce a několik kroků za ním seděl jezdec na koni výrazně větším, než byla kobyla.

„Můj pane, králi světa,“ řekl dvořan a uklonil se do pravého úhlu.

Král si od něj beze slova vzal luk i toulec. Vyšvihl se na svou kobylu.

„Vypusťte Gilgameše,“ zavolal směrem k paláci.

Nastalo ticho, to typické a všechny delegáty cizích států fascinující asyrské ticho, ve kterém byla skryta hrozba největší armády světa i absolutní pokora vůči jejímu vrchnímu veliteli.

A pak se ozval zvuk, divoký a zvířecí, při kterém všem přítomným zatrnulo. V celé Asyrské říši existoval jediný člověk, který ho zbožňoval víc, než všechny poklady Egypta, Elamu a Babylonu dohromady. Král natáhl ruku. „Gilgameši!“ zavolal směrem, ze kterého se zvuk ozval.

Raroh vylétl do své obvyklé výšky, zorientoval se a bez zaváhání se vydal ke svému pánovi. Když dosedal na jeho ruku, král měl na tváři úsměv hada sledujícího svou budoucí kořist.

Pleskavý zvuk, jak král plácl kobylu po zadku, proťal vzduch. Kobyla se vztyčila na zadní a tryskem vyrazila vpřed. Jezdec za králem se včas připravil a vyjel v závěsu za svým pánem.

Slunce mezitím stoupalo výš a výše. Paprsky pálily a dvořané se začali rozcházet do stínů svých obydlí.

Byla to již nová generace dvořanů. Většina z těch, které král v mládí zdědil po svých otcích, zemřela. Sám král vládl dlouhá léta a jeho vlasy a chlupy již řadu let připomínaly stříbro.

Krajinou se rozlézalo nesnesitelné vedro. Mladí asyrští dvořané si nechali svými služebnicemi potírat obličeje vonnými oleji, zatímco přemýšleli nad svými bezcennými životy.

*

„Na.“ Samec raroha se nahnul a uchopil do zobáku kus syrového lvího masa.

Král se otočil a pohlédl na mrtvolu lva.

„Můj pane, skolil jsi velkého siláka. Je mohutný, jeden z nejmohutnějších, které jsem kdy viděl. V Asýrii je jen jeden skutečný lev. Ty.“ Král se otočil ke svému služebníkovi a oči se mu zúžily do úzké škvírky.

„Odejdi. Chci být sám.“

Služebník se beze slova uklonil a rychle se vzdálil.

„Pro tebe, Šammuramato.“ Král se rozmáchl vší silou mečem a jediným seknutím oddělil lví hlavu od těla.

*

„Je úžasná. Je mou vůlí dát jí jméno. Ne proto, že je z královského chovu, ale pro její vlastnosti a krásu.“

Dvořan se uklonil a nic neřekl.

„Dám jí jméno… Šammuramat.“ Pohlédl na samici raroha sedící na jeho levé ruce a pravačkou jí podal kus syrového masa. Pak chvíli počkal, načež ptáka vypustil k volnému letu. Pak se kulhavým krokem vydal zpět do paláce.

Poslední tři dny asyrští dvořané ani nedýchali. Král světa vyjížděl na lov velice často. Posledně se vrátil celý od krve a bez levého malíčku. Místo pravého oka měl černou díru. Kulhal a za hřívu držel v ruce zkrvavenou lví hlavu. Přišel pěšky. Nikdo se neopovážil říci jediné slovo, natož se krále zeptat, co se stalo s jeho milovanou kobylou. Druhého jezdce taktéž nebylo vidět. Králův vrchní lékař začal o svého pána okamžitě pečovat, ten však okázale jeho rady ignoroval a hrál si se svými zvířaty.

„Je můj nový kůň připraven?“ zeptal se vládce Všehomíra třetího dne ráno správce své stáje.

„Ano, můj pane, králi světa, synu Aššurův. Je velmi bujný.“

Opovážlivou poslední větu nechal král odeznít. Jen se ušklíbl.

„Šammuramato!“ zvolal pak. Samice raroha se bleskurychle snesla ke svému pánu a posadila se mu na levou ruku. Zdála se neklidnou. „Jak jsou ti rarozi vnímaví,“ pomyslel si král. „Na rozdíl od hlupáků s lidskými hlavami.“

Pohladil ji a nahnul k ní hlavu s náznakem polibku. „Jsi nejkrásnější a nejladnější ze všech samic.“ V oku se mu zaleskla slza.

Vycházeje monumentálním vchodem do svého paláce ponořil dva prsty do nádoby s tmavým medem, která stála na vysokém vyřezávaném stolečku, a olízl je mlaskaje při tom.

Vyšel ven a zkontroloval si luk a šípy. Když vyrážel na lov s novým ptákem, vždy tak činil sám, bez druhého jezdce. Vyšvihl se na koně a plácl ho po zadku. Vyrazil vpřed a vzduchem prolétlo několik kapek krve z jeho stále nezhojeného zranění.

Slunce hřálo přímo vražedně. Král jeda tryskem zvedl pohled k nebi a zašeptal jedno jméno. Vybavil si pokořený Egypt, zdrancovaný Elam i vypálený Babylon, ve kterém kdysi vládl jeho vzpurný starší bratr. Vybavila se mu vysoká hubená elamská dívka, s malými prsy a vlasy v barvě medu. Obětoval by všechny své rarohy i koně, kdyby se mu ve stařeckých létech na jeden jediný den mohla vrátit. Obětoval by klidně celou Asýrii, kdyby za ni dostal ji. Když mu krátce po návratu z Babylonu do Ninive zemřela na horečku, rozpoltilo se jeho srdce vedví. Na část královskou a část mužskou.

Dnes pro ni skolí lva. Nebo zemře. Celý život hrál o vše. A jako jediný asyrský král, který svou vzdělaností předčil kněze i písaře, věděl, že socha dovezená z paláce otce jeho děda Sinacheriba, velkého Sargona Asyrského, určitě nepatří bájnému uruckému králi Gilgamešovi, tak věděl, že brzy zemře. Asyrská říše zanikne, neboť – a v tomto vědomí spočívala jeho největší a nejbolestnější moudrost – všechno jednou zanikne, zmizí, rozpadne se. Staroslavné Ninive zapadá pískem a brány se propadnou. Dost možná je posledním velkým králem kdysi neporazitelné Asýrie.

Vybavil si Šammuramatinu mladou tvář. „Dnes pro tebe budu zabíjet,“ pošeptal řítě se tryskem na svém novém bujném koni. „Nikdo se nikdy nedozví pozadí příběhů mých loveckých reliéfů, které zdobí mé paláce. V tom je nejsladší tajemství. Dnes budu zabíjet a možná sám budu zabit. Pro tebe, má krásná Elamitko, jíž jsem ze své vůle dal jméno naší nejslavnější královny, jejíž visuté zahrady babylonské mi nebyly dražší než tvé rovné bílé břicho s tou nejsladší oázou, jakou si lze představit. Byl jsem jako dítě a tys mne napájela nektarem. Ninive ať shoří, má myšlenka na tebe bude žít věčně.“

Olízl si rty a představil si chuť tmavého medu.

Zdálky se ozval řev tří jistě mohutných lvů připravujících se na souboj. Dnes se bude hrát hop, nebo trop.

*

Byl synem Asarhaddona, vnukem Sinacheriba, pravnukem Sargona Asyrského a prapravnukem velkého Tiglatpilesara III., zakladatele Novoasyrské říše, který – jak už to tak v historii bývá – pravděpodobně nebyl tím, za koho se vydával.

Pokud by snad král Aššur-nirári V. byl Tiglatpilesarovým otcem, byl by tak Tiglatpilesar vnukem Adad-niráriho III., jehož matkou, snad, byla slavná Šammuramat, kterou vzdělaný svět zná pod řeckým jménem Semiramis. Vznikly-li slavné zahrady právě v její době, nemůžeme potvrdit, ani vyvrátit. Stejně tak nevíme, za jakých okolností zemřel náš dnešní hrdina, král celého světa, který, podle současného stavu poznání, patří k nejdéle vládnoucím asyrským panovníkům.

*

Král se zvedl. Z hlavy i těla mu crčela krev a viděl dvojitě. Měl kolem sebe tři lvy. Dva dospělé a jednoho mladého. Usmíval se.

„Můj božský otče Aššure, ať je to ten poslední a nejsilnější z nich.“

První lev vyrazil. Král s prošedivělými vlasy a nepřirozeně silnýma rukama máchl mečem. Lev zařval a couvl oslepen množstvím vlastní krve. Druhý vyrazil. Král udělal otočku a máchl znovu. I on couvl překvapen barvou své životodárné tekutiny.

Třetí, nejmladší a nejagresivnější, zaútočil. Rozhodl se, že se vlastní krví nenechá zastavit a necouvne. Král se usmíval. Toho parného dne potkal sobě rovného. V síle končetin i vlastních rozhodnutí.

Mladý lev své předsevzetí dodržel. Střídavě útočil a ignoroval fakt, že krvácí.

„Zhyňme společně,“ zvolal král a rozběhl se proti němu. Neviděl však lva, ale sochu bájného uruckého krále. Vybavovaly se mu příběhy z hliněných destiček v jeho knihovně. Uviděl nahou dívku a pocítil chuť medu vzatého z jejích bradavek, navzdory faktu, že se mu ústa naplnila krví. Překvapeně pohlédl na nebe.

„Šammuramato… tak vstupuji v říš s nejsladší oázou. Bez lvů, bohů i nenávisti. V říš s plochou tvého bílého břicha.“

Lev zaútočil a král odmítl couvnout. Zestárlý avšak stále silný muž najednou uviděl vše tak jasně a ostře, až se mu na okamžik zamotala hlava.

Křik samice raroha plný zoufalství proťal vzduch naplněný pachem zvířecí i lidské krve.

*

A tak zemřel nejslavnější z králů asyrských, král, který uměl číst, psát, počítat, který znal tajemství textů vytlačených do hliněných tabulek, zakladatel první systematicky vedené knihovny, milovník moudrosti, odvahy, slavný pokořitel skomírajícího Egypta, bohatého Elamu i vznešeného Babylonu, nesmlouvavý a krutý muž, jenž navzdory všemu dokázal oddaně milovat. Muž, před kterým se skláněli lidé i bohové starověku, a který se sklonil před jemností.

Jmenoval se Aššurbanipal.