Podoby lásky

Jakub byl vychováván v prostředí, ve kterém vždy zvířata hrála nepřehlédnutelnou roli. Jeho prarodiče z matčiny strany, se kterými bydleli Jakubovi rodiče v jednom domě, milovali psy, díky čemuž si zvykl na stálou přítomnost zvířete v domácnosti. Měli velkou zahradu a Jakuba nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, je-li to tak správné. Sám s oblibou říkával, že až bude velký, pořídí si vlastního - samozřejmě velkého - psa.

Druzí prarodiče měli psa také. Ovšem čistě „zahradního“. Rozdíl nebyl v přístupu k čtyřnohému kamarádovi, ale ve vnímání jeho úkolu. Prarodiče z matčiny strany ho viděli jako plnohodnotného partnera, který s nimi sdílí jejich životní prostory, prarodiče z otcovy strany jako zvíře, jehož životním prostorem je zahrada, kterou má úkol hlídat.

Jakub později, když už nebydlel společně s prarodiči, zatoužil - spolu s mladším bratrem - po vlastním psovi. Chlapcům se po čase zadařilo a otec povolil. Byla to fenka. Nízká, černá, dlouhosrstá. Po narození vypadala jako krtek, proto dostala jméno Krtečka. Jakub (a zřejmě nejenom on) je dodnes přesvědčen, že šlo o nejvěrnějšího tvora, jakého kdy potkal. Vypočítávat její dobré vlastnosti by významně prodloužilo tento článek. Dodnes má tendenci volat ji, když navštíví dům svého otce. A dodnes mu doma visí fotografie tohoto úžasného zvířete, kterému Bůh sice nedal velikost ani tygří dravost, ale o to více poslušnosti. Krtečku měli rádi všichni.

Později Jakub začal bydlet v bytě a rozumně vyhodnotil, že zvíře se do takového prostoru příliš nehodí. Chtěl respektovat právo psa na čerstvý vzduch a dostatek prostoru. Doby se ale mění a lidé s nimi.

Jakubova partnerka ho kdysi šla vyzvednout do práce. A najednou si uvědomila, že slyší jakýsi zvláštní zvuk zvenku. Oba se podívali oknem ven a uviděli malé kotě na parapetu. Malinké, špinavé, hladové. Vyšli ven a dali ho do krabice a v blízkém obchodě koupili nejnutnější potřeby. Jakub mu vymezil prostor v chodbě u sebe doma a odhodlaně začal shánět někoho, kdo by se o něj rád postaral. A tak se z Jakuba stal kočkomil.

Kočka, kterou zpočátku považovali za kocoura, dostala sice jméno, ale k němu i řadu přezdívek. Vedle těch vulgárních, které vyjadřují její vzteklou povahu, vyniká zejména „Jaguárek“ - narážka na její oblibu napadat větší (lidské) bytosti v domácnosti a škrábat je do krve. Často je také používána přezdívka „Bestie z garsoniéry“.

Jakub si zvykl. Na šrámy, nálady, i rozdrápané věci. Kočka se totiž v okamžiku zhasnutí poslední žárovky změní v láskyplného tvora, který nemůže spát sám (aspoň ne většinou), protože má nepřekonatelnou potřebu někoho zahřívat. Zvykl si na „poškrábanou lásku“.

Občas Jakubovi vadí, že si kočka v noci lehne na něj, nebo přes nohu, nebo mezi nohy a zablokuje mu tak přirozený pohyb během spánku. Občas se jí to ale podaří tak, že jsou oba spokojeni. A to se přesně stalo posledně. Jakub byl několik dní pryč (kočka měla domluvenou paní na starání), a když se vrátil, nevěděl dopředu, s jakou se potáže. Dá mu kočka najevo vztek za jeho nepřítomnost? Bude trucovat? Ne, lehla si k němu do mezery mezi levý bok a ruku, stočila se do klubíčka a začala vrnět a hřát způsobem, jako kdyby to byla její poslední noc.

Jakub by jiné zvíře doma mít nechtěl. Stále věří v právo zvířete na přirozený prostor. Ale když ještě Bestie z garsoniéry bývala obyčejným hladovým kotětem, bylo mu jí líto a nabídl jí azyl. Ale nevyměnil by ji. Ani kdyby mu nabízeli toho nejinteligentnějšího papouška, se kterým by si mohl povídat o dějinách antické filosofie. Chyběly by mu ony zmíněné šrámy, které tak krásně dokládají, kolik nejrůznějších podob může mít láska.