POHÁDKA DEVÁTÁ: O kočičce, která měla ráda hudbu

Pro Alču

Před dávnými léty žila ve Španělsku kočička, která měla ráda hudbu. Žila na královském dvoře, takže dobře jedla (vždycky si v kuchyni ukradla něco dobrého k snědku) a pravidelně potkávala mnoho lidí, kteří ji rádi pohladili. Ale nejraději chodila tajně poslouchat místního učitele hudby.

Ten učitel se jmenoval Scarlatti [čti: skarlaty] a pocházel z Itálie. Učil hudbě princeznu, ale protože rád hrál karty, neudržel peníze.

Naše kočička ale vždycky špicovala uši, jen aby slyšela co nejvíce jeho krásné hudby. Scarlatti byl opravdový umělec. Tóny létaly vzduchem a každý, kdo má pro hudbu cit, měl radost.

Jednou zase naše kočička poslouchala, když vtom zazněla jakási rána. Kočička se lekla a nepřemýšlejíc proběhla Scarlattiho komnatou. Ten seděl u svého nástroje (vypadal podobně jako náš dnešní klavír a také měl klávesy) a ránu vůbec neslyšel. Kočička vyskočila, dopadla na klávesy, Scarlatti se lekl, až se chudák zřítil ze židle a kočička mezitím utekla celá se chvějíc strachy. Scarlatti ležel na zemi jak dlouhý tak široký a přemýšlel, co se stalo.

Slavný skladatel sice prohrál své peníze v hazardních hrách (což není, milé děti, vůbec pěkné), ale nebyl namyšlený. Naopak, věděl, že k napsání dobré hudby je třeba dobrá inspirace. Taková inspirace, to může být cokoliv.

Naše kočička hudbu milovala. A jako kdyby jí nějaká tajemná síla pomáhala při jejím přeběhnutí po klávesách nástroje. Scarlatti zaslechl několik tónů a zapamatoval si je. Rychle se zvedl ze země, ani si neočistil šaty od prachu (neměl v komoře zrovna dobře uklizeno) a hned začal hrát.

A tak, mé milé děti, vznikla skladba, která se jmenuje „Kočičí fuga“ a kterou napsal slavný skladatel Domenico Scarlatti, Ital na španělském královském dvoře.

A kočička? Měla hudbu stále ráda, i když se poněkud slavného skladatele bála. Ale neměla důvod. Scarlatti na svou malou chlupatou kamarádku nikdy nezapomněl, a i když mu bylo ouvej (zemřel v chudobě), vzpomínal na svou největší inspiraci. Býval by jí za svůj poslední peníz koupil misku smetany. Protože díky ní se z něho stal světově proslulý skladatel.

Važme si zvířátek, děti. To, že nám nerozumí, je pouhé zdání, pocit, nepravda. Zvířata krásu také milují, jen ji jinak chápou. A my bychom na spoustu věcí nepřišli, kdybychom se s nimi nekamarádili. Scarlatti o tom věděl své.