POHÁDKA DVANÁCTÁ: O třech malých chameleonech

Pro Viki

Nedávno jsem slyšel, milé děti, jedno zajímavé vyprávění o samici chameleona, která žila v Tunisku. Hezky se usaďte a já Vám ho budu vyprávět.

Žila, jak už jsem Vám sdělil, v Tunisku. Živila se nejraději hmyzem, na délku měřila třicet pět centimetrů, měla silné drápy a dlouhý ocas a její tělo hrálo šedou barvou s tmavšími místy.

Hmyz lovila tak, že se na svou kořist pečlivě zaměřila a poté na ni rychle vystřelila svůj dlouhý jazyk. Tato schopnost proslavila chameleony po celém světě. Kořist se přilepí k jejich lepkavému jazyku a chameleoni mají vyhráno.

Když se naše samice, které bylo kolem pěti let, spářila se samcem, začala u ní březost. To znamená, že čekala potomky. Taková březost trvá u chameleona mezi čtyřiceti až šedesáti dny.

Když se čas nachýlil, nakladla samice svá vejce do vyhloubené nory. Po několika měsících se vylíhli noví chameleoni.

Tři samečkové byli obzvláště zvědaví. Rádi se rozhlíželi kolem sebe a těšili se, až budou velcí. A jak se takový chameleon rozhlíží? Rozhodně lépe než člověk. Každé oko může zaměřit jiným směrem. Ne jako my, kteří se oběma očima musíme dívat stejným směrem.

Možná si už říkáte, milé děti, že chameleoni umí spoustu věcí. A máte pravdu! Známá je také jejich schopnost měnit barvu. A tuto schopnost využila i samice z naší dnešní pohádky. Jednou jí nějaké neznámé zvíře ohrožovalo potomky a ona začala měnit barvu tak, aby vetřelce odradila.

Když samice zestárla a zemřela, pokračovali její potomci dál. Ze zvědavých samečků vyrostli silní samci, kteří založili vlastní rodiny.

Řekněte, děti, někdy svým rodičům, ať vás vezmou do zoologické zahrady. A až tam budete, vzpomeňte si, co všechno chameleoni umí.