POHÁDKA PÁTÁ: O dvou zlých dětech, duchovi a devítiocasé příšeře
Pro Elišku a Nikolase
V jedné zaniklé karpatské vesnici, ve které dnes už nikdo nebydlí, neboť domy zchátraly, spadly a jejich ruiny zarostly vysokými kopřivami, kdysi žily dvě zlé děti. Jmenovaly se Vítek a Elena a narodily se jako dvojčátka na Štědrý večer. Jejich maminka se z nich ale dlouho neradovala, neboť ihned umřela, protože ten rok panovala tuhá zima a ona byla slabá na plíce. Jejich tatínek se z nich také neradoval, neboť patřil k nejvíce zlým sedlákům v kraji. Děti vyrůstaly jako dva kůly v plotě, bez lásky a bez výchovy.
Netrvalo dlouho a začaly si dělat, co se jim právě zlíbilo. Ubližovaly zvířatům, kradly ovoce v cizích zahradách a rády zakládaly požáry v lesích. V té době právě probíhala válka. Zlí vojáci přišli do vesnice, aby všechny její obyvatele odvedli pryč. Vesnici poté zapálili. Vítek a Elena se v té chvíli potulovali po blízkém lese a vymýšleli, co zlého provedou místnímu jelenu. Ten spolu s laní vychovával dva malé koloušky, kteří se jim právě narodili, ale protože v kraji nebylo díky válce co jíst, musel chodit daleko.
Vítek vzal do ruky kámen a hodil ho po jednom kolouškovi. Elena se po něm okamžitě začala opičit. Když to viděla laň, začala své potomky popohánět, aby co nejrychleji utekli. Zlé děti za nimi házely další kameny a šišky a smály se u toho.
Když se vrátily do vesnice, nikoho neviděly. Najednou, poprvé v životě, dostaly strach. "Co s námi bude?" ptal se Vítek, který se nejvíce bál toho, že by musel začít pracovat. "Co budu jíst?" odpovídala mu Elena, která byla hloupá a také neustále hladová. Viděly hořící domy a chtělo se jim plakat. Hledaly svého tatínka, kterého sice rády neměly, a který neměl rád je, to ale vyšlo naprázdno - stejně ho nenašly. Začaly tedy prolézat domy a hledat jídlo.
Jak šel čas, děti naprosto zdivočely. Válka skončila, nikdo z odvedených obyvatel se do vsi nevrátil a požár vesnice přestál pouze velký kostel uprostřed návsi. Okna byla vymlácená, strop propadlý a z dřevěného oltáře zůstal pouze ohořelý kus nějaké sochy. Navíc se v kraji začalo vyprávět, že okolí vesnice proklel zlý duch a že kdo se k ní vydá, již se nevrátí zpět.
O vesnici se dozvěděl jeden duch. Za života býval velice zlým vojákem, jedním z těch, kteří odvedli obyvatele vesnice a kterého po válce ze msty zabili. Za trest se musel po smrti potulovat krajinou a své hříchy odčinit. Když se dozvěděl o prokletém místě, vydal se k němu.
Ve vesnici panovalo ticho. I ptáci se báli do ní létat. Duch opatrně pozoroval okolí, když tu najednou ho uviděl. Velice špinavého chlapce, který se opatrně plíží ke kostelu. Začal ho sledovat. Uprostřed kostela, mezi troskami, plápolal malý oheň a u něj seděla velice ošklivá a špinavá dívka. K ní se chlapec přidal a cosi jí podal. Duch se podíval pozorně a všiml si, že šlo o mrtvého zajíce a že dále z kapsy vytáhl několik nakradených vajec. Nevěděl, o koho se jedná, ale vy jste je, mé milé děti, určitě poznaly. Byl to Vítek s Elenou.
Duch se dětem neukázal. Několik dní je sledoval. Bylo mu jich líto, ale všiml si, že přes všechnu svou zlobu jsou velice nešťastné. Vítek s Elenou si totiž nesháněli pouze jídlo, rádi se ostatním tvorům žijícím v lese mstili. Najednou mu jich už líto nebylo a rozhodl se, že je vyžene. Začal je proto strašit.
V té době okolím vesnice procházela devítiocasá liška, která se do Karpat zatoulala až z korejské země. Ráda chodila na hřbitovy a vykopávala lidská srdce. Lidé v Koreji jí měli právě dost a vyhnali ji. Patřila k nejhorším příšerám, jaké si jen můžete, milé děti, představit. Báli se jí všichni, nejvíce však hrobníci. Měla oči černé jako uhel a od pohledu zlé. Drápy dlouhé a zahnuté a zuby špinavé a nesmírně žluté. Z tlamy jí vycházel mrtvolný zápach.
Když liška děti uviděla, dostala na ně chuť. Nevěděla ale, že jí pozoruje duch. Opatrně se k nim přiblížila a čekala, až usnou.
Jestli by bývala nejdříve zardousila Elenu, nebo Vítka, nevím, ale ať tak, nebo onak, duch je zachránil, protože jim chtěl dát navzdory jejich zlému chování druhou šanci. Děti se s leknutím probudily a uviděly stříbřitého ducha, jak od nich s křikem lišku odhání. Když liška utekla, děti začaly před duchem utíkat. "Počkejte, chci vám pomoci," křičel duch za nimi, ale děti utíkaly, co jim síly stačily. Toho dne viděly příliš mnoho ošklivých věcí a bály se.
Ducha to zklamalo. Moc toužil odčinit své hříchy nějakým dobrým skutkem. A tak udělal jediné, co mu zbývalo. Pustil se do křížku s liškou, aby ji vyhnal z Karpat pryč. Liška se ho bála, protože duchové mohou poletovat ve vzduchu a ona ho tak nemohla kousnout. Duch nemusel spát, protože duchové jsou mrtví a nikdy necítí únavu, a nedal lišce ani chvilku pokoje. Nakonec se mu podařilo vypudit ji z Karpat pryč, čímž splnil dobrý skutek. Za odměnu se rozplynul a hříchy mu byly odpuštěny.
A co se stalo se dvěma zlými dětmi? Poučily se a začaly být hodné? To, milé děti, nevím, ale rád bych věřil, že ano. A také mi nedávno jedna stará a moudrá žena vyprávěla, že se do Karpat zase vrátili ti dva koloušci ze začátku naší pohádky. Vrátili se jako dospělí jeleni a založili dvě velká stáda. A v onom místě, kde kdysi stávala vesnice, se zase proháněli roztomilí koloušci a zpívali malí i velcí ptáčkové. Nakonec přišlo několik hodných lidí a zchátralý kostel opravili. Do vesnice se vrátil život, přestože ty vysoké kopřivy, jak se aspoň vypráví, stále ještě nikdo neposekal.