POHÁDKA PATNÁCTÁ: O nezbedném hřebečkovi. Část čtvrtá: Jak hřebeček slyšel Medusu a potkal záhadného přítele

Pro Darynku

Jeden starý obraz vypráví příběh klisničky jednorožce. Její srst zářila zrzavě hnědou barvou, měla dlouhý tmavě hnědý roh a proslula neohrožeností. Když se seznámila se svým druhem, čistě bílým hřebečkem, zachránila ho před útokem hnusné obludy, která vypadajíc jako červený lev s vousatou mužskou tváří a jedovým ocasem se nazývá mantichora. Poté s ním založila velké stádo. Narodila se jim celá řada bílých hřebečků s tmavě zrzavými žíněmi a tmavě zrzavých klisniček s bílými žíněmi. Všechna hříbátka měla své rohy žíhané.

Jedním z hřebečků byl i náš dnešní hrdina. Byl natolik neposedný, že se jednoho dne ztratil a začal žít svůj vlastní velmi dobrodružný život.

*

Hřebeček rostl. Už nebyl malým hříbátkem, ale hotovým hřebcem také ještě ne. S každým dnem získával větší sílu a učil se postavit vlastnímu strachu.

Nebát se, ale mít respekt před cizími tvory. To je, oč tu běží. Velmi se snažil nedávat najevo své obavy a toužil po získání uznání od ostatních. Obával se, že by se mu smáli, kdyby dal najevo nejistotu. Jak bláhové a zároveň bohužel i pravdivé. Svěř se někomu, že si nejsi jistý, a najde se celá řada zlých tvorů, kteří ti kvůli tomu budou chtít ublížit. Náš hřebeček toužil po kamarádovi - po takovém, který by se mu kvůli jeho nejistotám nevysmíval.

Jednoho dne se vydal po louce, která se - jak již víme - nacházela na druhé straně kopce. Šel stále dolů, až došel k bažině, ve které kdysi narazil na divoké koně. Od posledního setkání s nimi se naučil jim vyhýbat - natolik přívětiví, aby se s ním skamarádili, divocí koně opravdu nebyli - a proto začal bažinu obcházet zprava. Naučil se rozeznávat určité květiny, které rostly po obvodu bažiny, ale v ní ne. Takže šel pásmem těchto nenápadných rostlinných ukazatelů.

Když rozlehlou bažinu obešel, ocitl se u většího shluku zakrslých stromů. Nastražil uši a našlapoval opatrně, protože došel k zatím nejdále objevenému místu. Dřívější zkušenosti mu radily opatrnost.

Napásl se a začal hledat vodu.

V jednu chvíli došel k jakési podivné stavbě z kamenů. Šlo o dolmen. Stál od něj ne více než dvacet kroků. A my ho nyní na chvíli opustíme - nebojte se, on na nás s vyprávěním počká - abychom si vysvětlili, co to takový dolmen vlastně je.

Pamatujete si, mí milí čtenářové, na první vyprávění o našem hřebečkovi? Všichni potomci slavného bílého jednorožce a jeho zrzavě hnědé partnerky měli dovoleno chodit na východě nejdále k menhiru, který tam stál. Menhiry jsou velké vztyčené kameny zapuštěné v zemi, které postavili lidé. Naproti tomu dolmeny se skládají z několika kamenů. Jedná se vlastně o stavby, do kterých se dá vlézt a které také postavili lidé.

Nyní se vraťme k dolmenu, u kterého náš hřebeček hledá pramen vody.

Najednou se ozvalo nepříjemné zasyčení. Hřebeček okamžitě ztuhl a přestal vydávat jakékoliv zvuky. "Pojď blíž." Něco ho lákalo jít dál. Něco tichého, pomalého, syčivého. Hlava chtěla jít, ale nohy se odmítly rozejít. "Pojď blíž." Ten hlas měl v sobě velkou přitažlivost, ale i cosi dalšího. Hřebeček jako kdyby pocítil závan vůně prudce jedovaté květiny.

Najednou udělal první krok, ani nevěděl jak. Pak druhý, třetí, čtvrtý - až došel před vstup do dolmenu. "Pojď blíž." Tichý hlas zněl vemlouvavě. Hřebeček zafrkal a nervózně zahrabal kopyty. Ještě před nedlouhou dobou by se okamžitě vydal dál, ale přece jenom se už naučil větší opatrnosti. Připadal si jako moucha lapená do sítě zlého pavouka.

A ještě jednou uslyšel ten hlas: "Pojď blíž." Najednou se z dolmenu cosi vyřítilo, cosi, co vypadalo jako velké klubko tmavých hadů. Hřebečkovi se rozšířily oči hrůzou. Poprvé v životě se postavil na zadní, předníma nohama divoce zašermoval a uvědomil si, že je připraven bojovat o život. Bojovat o něj a klidně ho i obětovat.

Hadi - neboť se skutečně jednalo o klubko hadů - se začali hřebečkovi ovíjet kolem předních končetin. Otvírali tlamy a neustále syčeli. Něco ale hřebečka děsilo víc. Vypadalo to, že někdo drží hady zezadu. Jako kdyby z něčeho vyrůstali.

Klubko se pojednou začalo rozevírat. Hřebeček začínal cítit únavu z boje. Takový okamžik je zásadní, neboť rozhoduje o vítězi. Někdo poleví a ztratí veškerou sílu - a tudíž prohraje - a jiný ze sebe vymáčkne ještě víc a dokáže se ubránit. Náš hřebeček sice ještě nebyl dospělým hřebcem, ale naivním hříbátkem z počátku příběhu už také ne. Sebral všechny zbytky sil, přední nohy vytrhl z klubka, až všude vzduchem létali jednotliví hádci, rychle se otočil zadkem směrem ke klubku a s výrazem profesionálního boxera vykopl zadníma nohama. Z klubka se ozvalo zaúpění a hřebeček úžasnou rychlostí vyběhl vpřed.

V tu chvíli ale myslel, že omdlí. Kde se vzal, tu se vzal - před hřebečkem se objevil nádherný černý jednorožec! Několika ladnými skoky se přiblížil k hřebečkovi, postavil se na zadní a vydal takové bojové zvuky, že se klubko hadů okamžitě stáhlo a zalezlo zpátky do dolmenu. Hřebeček, nadmíru udivený a překvapený, si všiml, že jednorožec, černý jako noc, s bílými žíněmi a červeným rohem, měl během svého útoku na klubko oči stočené směrem k zemi. Proč, to nevěděl. Stejně jako nevěděl, že ona odporná bytost s hady místo vlasů byla bájná Medusa.

Když klubko zmizelo zpátky do dolmenu, nastalo na několik sekund ticho. Černý jednorožec se klidně otočil k našemu hřebečkovi, na malou chvíli na něj upřel své černé oči a pak odklusal pryč. Hřebeček stál ještě chvíli jako opařený. Nakonec, zklamaný z toho, že mu ani nepoděkoval, se smutně vydal zpět k Podkově. Nový pramen vody nenašel, napojil se proto v místě, kde spával. Objevil ale něco úžasného.

Když večer vzpomínal na svého černého kamaráda, o kterém nic nevěděl, cítil smutek z toho, že se beze slova rozešli. Ale cítil i radost, protože nyní věděl, že zde není sám.

*

Na závěr dnešního vyprávění se vás zeptám: Co myslíte, shledá se náš hřebeček ještě někdy s černým jednorožcem? Anebo bude raději hledat cestu ke svému rodnému stádu?