POHÁDKA PATNÁCTÁ: O nezbedném hřebečkovi. Část první: Jak hřebeček přišel o rodinu
Pro Darynku
Jeden starý obraz vypráví příběh klisničky jednorožce. Její srst zářila zrzavě hnědou barvou, měla dlouhý tmavě hnědý roh a proslula neohrožeností. Když se seznámila se svým druhem, čistě bílým hřebečkem, zachránila ho před útokem hnusné obludy, která vypadajíc jako červený lev s vousatou mužskou tváří a jedovým ocasem se nazývá mantichora. Poté s ním založila velké stádo. Narodila se jim celá řada bílých hřebečků s tmavě zrzavými žíněmi a tmavě zrzavých klisniček s bílými žíněmi. Všechna hříbátka měla své rohy žíhané.
Jedním z hřebečků byl i náš dnešní hrdina.
S takovými hřebečky není rozumné pořízení. Běhají, skákají, neustále odbíhají od maminky, hrabou kopyty do země a v jednom kuse provádějí nejrůznější alotria. Náš hřebeček ale všechno tohle dělal ještě víc! Když už se jeho mamince podařilo všechny ostatní uklidnit, on just začal dovádět. Občas z toho vznikala nepříjemná nedorozumění, jako když jeho tatínek musel zakročit. A takový dospělý samec jednorožce rozhodně není někdo, koho byste chtěli nazlobit.
Stádo tehdy žilo při úpatí zalesněného kopce. Ze severu a jihu byl kopec chráněn dvěma divokými řekami, přes které by si netroufl ani zavilý nepřítel jednorožců. Na východě se nacházely skály, ve kterých žili kamzíci, se kterými si to nikdo nechtěl rozházet, protože dostat od něj kopytem mezi oči není nic příjemného, takže si stádo hlídalo hlavně západní a východní stranu. Nedospělí koně měli přísně zakázáno chodit na východě dál než k vysokému menhiru, který kdysi postavili lidé asi dvě stě metrů před skalami. Hranicí na západě byl shluk vysokých stromů, v jejichž korunách žili žlutí ptáci. Ale vy jistě tušíte, že zákazy nebyly něčím, co by náš hřebeček byl ochoten respektovat. Naopak. Rozhodl se, že při nejbližší příležitosti prozkoumá oblast východně od menhiru.
Jednoho dne se hřebeček pásl spolu se dvěma klisničkami, svými sestrami, poblíž menhiru. Klisničky poslouchaly, a proto se rozhodly vrátit blíž k rodičům. Hřebeček šel naoko s nimi, ale za chvíli zabočil k severu. Klisničky nenapadlo, že má něco za lubem. Ani se jim zvlášť nechtělo pást se s ním, protože ho považovali za potížistu, který by jim akorát přidělal starosti.
Když hřebeček viděl, že už došel dostatečně daleko od klisniček, stočil svoje kroky opět k východu a začal utíkat k menhiru. Jaká to radost, jaké napětí, jaká touha po dobrodružství! Ale přes všechnu svou neopatrnost nebyl hloupý. U menhiru zastavil a začal dávat dobrý pozor, aby si pamatoval, kudy jde.
Za menhirem začal hustý les. Dříve, než si to uvědomil, nevěděl, kudy kam. Vysoké stromy, málo světla a všelijaké neznámé zvuky. Hřebečkovi až příliš pozdě došlo, že zde mu těžko někdo pomůže. Ale zachoval se jako pravý potomek svých slavných rodičů. Rozhodl se postavit strachu čelem. Rozhlížel se kolem a rozhodl se, že se vrátí, jakmile se zorientuje.
Jenže pak se stalo něco, co naprosto změnilo hřebečkův život. On, budoucí král všech lichokopytníků, se nechal vystrašit hejnem křičících ptáků, kteří zničehonic začali vylétávat z blízkého křoví. Hřebeček se lekl, až málem spolkl vlastní jazyk, a bez rozmyslu vyrazil. Běžel rychle a dlouho. Kterým směrem, to nevím, ale určitě se nevracel ke svému stádu, protože když mu došel dech, zastavil a s hrůzou si uvědomil, že se definitivně ztratil.
Chvíli nešťastně bloudil, až došel k nádherné křišťálové studánce, na které se třpytily zlaté hvězdy. Zcela evidentně se nacházel v nejhlubší části lesa. Prohlížel si tmavé kapradí a rudý vřes a v očích se mu utvořily dvě velké slzy.
Začalo se stmívat. Zhluboka se napil, pojedl trochu trávy a rozhlédl se, kam se uloží na noc. Nedaleko zahlédl menší kopeček, nad kterým rostly dva vysoké do sebe vrostlé stromy. Došel k němu a celý nešťastný si lehl na bok.
Jestli plakal, to také nevím. Ale nedivil bych se, kdyby ano. Určitě ho ale napadlo, že by bývalo bylo lepší poslechnout a nechodit za menhir.
Co myslíte, najde náš hřebeček jednou cestu zpět ke svému rodnému stádu? Na tuto otázku Vám nyní neodpovím, ale prozradím Vám, že o hřebečkovi se v budoucnu začaly vyprávět opravdu podivuhodné příběhy. Když budete pozorně číst následující pokračování našeho dnešního příběhu, dozvíte se (mimo jiné) také to, jakou příhodu vypráví staré kamenné schodiště, do jehož stěny kdysi dávno kameníci vysekali jeho podobiznu, kterou si můžete prohlédnout na obrázku.
Náš hřebeček totiž nebyl jen tak obyčejný jednorožec.