POHÁDKA PATNÁCTÁ: O nezbedném hřebečkovi. Část třetí: Jak hřebeček potkal divoké koně

Pro Darynku

Jeden starý obraz vypráví příběh klisničky jednorožce. Její srst zářila zrzavě hnědou barvou, měla dlouhý tmavě hnědý roh a proslula neohrožeností. Když se seznámila se svým druhem, čistě bílým hřebečkem, zachránila ho před útokem hnusné obludy, která vypadajíc jako červený lev s vousatou mužskou tváří a jedovým ocasem se nazývá mantichora. Poté s ním založila velké stádo. Narodila se jim celá řada bílých hřebečků s tmavě zrzavými žíněmi a tmavě zrzavých klisniček s bílými žíněmi. Všechna hříbátka měla své rohy žíhané.

Jedním z hřebečků byl i náš dnešní hrdina. Byl natolik neposedný, že se jednoho dne ztratil a začal žít svůj vlastní velmi dobrodružný život.

*

Dni ubíhaly. Hřebeček se zorientoval v nejbližším okolí Podkovy, do které se vracel spát a odpočívat. Nádherná louka na druhé straně kopce poskytovala nejen jemu množství skvělé trávy. Ale kdo tam ještě chodí? To hřebečka - a připomínám, že při jeho zvědavosti se tomu nemůžeme divit - velice zajímalo.

Jednoho chladného dne se odvážil vydat až daleko pod skálu. Louka se rozprostírala tak daleko, že na její konec nedohlédl, šel tedy stále z kopce.

Když se krajina přestala výrazně svažovat, všiml si, že místo čerstvé zelené trávy zde roste jakési různobarevné býlí, které ho štípalo do nohou. Také si uvědomil, že šlape v bahně. Okamžitě se otočil, že půjde zpátky. Lekl se, že došel do bažiny.

Když se vracel zpět, zaslechl zprava zaržání. Ještě aby to tak byl jednorožec!

Hřebečkovi chyběli zkušenosti, opatrnost i moudrost. Přes všechno, co zatím zažil, se stále choval jako nedospělý hřebeček. Okamžitě se rozběhl směrem, ze kterého zaržání uslyšel. Vůbec ho nenapadlo, že takový zvuk mohou vydávat i jiná zvířata.

A opravdu. Přiběhl ke skupině mohutných stromů a neprozřetelně mezi ně vlezl.

Popsat, co hřebeček během následujících chvil cítil, nedovedu. Strach, který ho zachvátil (a málem zchvátil), musí každý prožít sám, aby ho pochopil. Báli jste se už někdy, ctění čtenářové, tak, že se Vám zablokovalo hrdlo, zkameněly nohy a kolena se roztřásla jako osika ve větru? Pokud Vaše odpověď zní „ano“, dovedete si představit, co hřebeček cítil.

Ten chudák potkal divoké koně.

Divocí koně nejsou zlí, ale chrání si své teritorium. Jako zlí mohou působit. Okamžitě hřebečka obstoupili a jali se ho vyslýchat. Odkud přišel, proč přišel, kam jde a tak stále - jak se hřebečkovi zdálo - donekonečna.

Jeden z divokých koní - hřebečka napadlo, že podle jeho šedin bude patřit k nejstarším - ho nechtěl po výslechu propustit na svobodu. Protestoval, protože hřebečka podezíral z nekalých úmyslů, které by mohl proti koním chovat. Ostatní ale viděli, že náš malý chudák je ze všeho velice vynervovaný (a také, že mu chybí maminka a tatínek), tak ho nakonec propustili. Ale protože byli hrdí (a neradi přiznávali slabost), důrazně mu vysvětlili, aby už nikdy nechodil do těchto míst.

*

A tak náš hřebeček zjistil, že příště musí být opatrnější. Uháněl k Podkově, co mu síly stačily, a když ji uviděl, srdíčko mu poskočilo (samozřejmě radostí). Uvědomil si, že se musí chovat zodpovědněji. A najednou k Podkově pocítil cosi úžasného. Přijal ji a ona se stala jeho domovem. Zamiloval si ji. A proto se Vás nezeptám jako minule, myslíte-li si, zda najde jednou cestu zpátky. Nezeptám se tak, protože v dnešním příběhu už žádné zpátky není. Od této chvíle šel hřebeček pouze kupředu.

Zeptám se jinak: Co myslíte, shledá se ještě někdy se svým rodným stádem?