POHÁDKA SEDMÁ: O chytrém ale tuze líném tygrovi, který se polepšil
Pro Stázinku
Ještě před nedávnou dobou žil při dolním toku řeky Ussuri, která více jak polovinou své délky tvoří hranici mezi Čínou a Ruskem, jeden tygr. Uměl spoustu věcí, nejvíce mu ale šlo lelkování.
A jak vůbec takové lelkování vypadá? Zní to, jako nějaká hra. A skutečně - svým způsobem to hra je. Hra na nicnedělání.
Lelkovat se říká podle ptáčka, který se jmenuje lelek. Pokud vím, tak tenhle ptáček žije u nás i v oblasti, kde žil onen tygr. Takový lelek není příliš velký, je laděný do černo-šedé barvy a v noci vydává nenápadné zvuky. O tomto ptáčkovi se dříve myslelo, že nemá oči, a proto ten, kdo lelkuje, jako kdyby koukal, ale nic přitom neviděl. Jako kdyby, jak rádi říkají lidé sprostí, čuměl do blba. Jiní ale tvrdí, že slovo lelkovat vzniklo podle toho, že když se lelek na něco kouká, má u toho otevřenou pusu a budí dojem neskutečného lenocha.
Ať už je pravda první, nebo druhé tvrzení, náš tygr byl neskutečně líný. Připomínal lelka tím, že se díval kolem sebe, ale jako kdyby nic neviděl, vše mu bylo jedno. Připomínal ho ale i tou svou neustále otevřenou hubou, ze které mu odkapávaly sliny. Ostatní zvířata se mu smála a schválně ho chodila provokovat. „On mě neuloví, protože je líný mě chytnout,“ smál se zajíček a zvesela kolem něj hopkal. „Je to trouba,“ zpívali nejrůznější ptáčci ve větvích stromů a chovali se, jako kdyby jim to tam patřilo. Ostatní tygři se ale nesmáli, protože mu museli nosit jídlo, aby neumřel hlady.
„Je ostudou naší rasy!“ křičel jednoho dne na všechny kolem sebe nejstarší tygr. Už to nevydržel a rozčílil se. „Musíme ho potrestat. Odteď všem tygrům, tygřicím i tygřatům zakazuji nosit mu jídlo. Je to lenoch, ať si třeba zdechne hlady!“
„Cóóóže?“ divil se tomu náš tygr. „Já mám ale hlad!“ Měl ale smůlu. Ostatní tygři se za něj styděli a nechali ho napospas jeho hladu. Došlo to dokonce tak daleko, že se od něj odstěhovali.
Tygr byl nešťastný. Divil se, že všechna ostatní zvířata se tváří tak spokojeně, on byl přeci nesmírně zarmoucený, hladový a špinavý, protože byl líný dojít se umýt do řeky. Když už to nemohl vydržet, s námahou se zvedl a začal se šourat k vodě.
V té chvíli se potkal s tygrem, kterého nikdy neviděl. „Odkud jsi?“ zeptal se ho. „Od řeky Amuru, vydal jsem se na jih. A co ty, že jsi tak hubený a špinavý?“ Chudák náš tygr se rozplakal a vše mu vyprávěl.
Nevím, jak by to bývalo dopadlo, kdyby se náš tygr nepotkal se svým novým kamarádem. Ano, opravdu se skamarádili, dokonce se z nich stali dobří přátelé. Tygr od řeky Amuru svému kamarádu pomohl ulovit několik drobných zvířat, aby se mohli oba dobře nažrat, a každé ráno ho budil a pravidelně s ním cvičil. Z našeho tygra se postupně stal silný chlapík, kterému se už nikdo nesmál. A když se o řadu let později dozvěděl, že zemřel starý tygr, bývalý vůdce jejich tlupy, který na něj kdysi tak křičel, upřímně pro něj plakal. Věděl totiž, že nebýt jeho přísnosti býval by se z něj nikdy nestal mladý silný tygr, pán místních zvířat, kterého se všichni bojí a zároveň si ho pro jeho vlastnosti váží. Tygři od řeky Ussuri jsou totiž neobyčejně krásná a charakterově pevná zvířata. Jejich pruhy vzbuzují obdiv, úctu i respekt.
A tak i my, drahé děti, se musíme pravidelně hýbat a mýt, abychom nezlenivěli a nestali se z nás líní smraďoši.