POHÁDKA ŠESTÁ: O krásné růži, která vykvetla pro nezdárného chlapce
Pro Stáničku a Stáničku
Kdysi dávno žil chlapec Lucius, který si neustále na něco stěžoval. Snídaně nebyla dostatečně sladká, k obědu dostal málo jídla, dívky ze sousedství se mu stále posmívaly, kopřivy rostoucí v rohu zahrady ho štípaly... pořád mu něco vadilo. Na své rodiče si každou chvíli otevřel pusu, ostatním dětem sprostě nadával a dokonce začal tajně kouřit za domem. Starým lidem se posmíval a co je úcta, vůbec nevěděl. Rád se přecpával sladkostmi a pak chodil spát pod košatý dub, který rostl uprostřed zahrady jeho rodičů. Choval se jako rozmazlený spratek, kterému není nic svaté. Jeho maminka ho milovala, ale protože jeho chování se už nedalo dále snášet, říkala mu, že ho pošle do světa, aby se otrkal, poučil a hlavně naučil chovat. Aby poznal, co je úcta a slušnost. Co myslíte, děti, může se to člověk naučit?
Lucius se zase jednou nacpal vdolky, co to šlo. Poté se doslova odvalil pod dub a lehl si. Ale kdepak, tentokrát se příjemné vychrupování nekonalo! Nebe se zatáhlo tmavou jakoby olověnou vrstvou a vzduch se nasytil těžkým zápachem zahnívajících vodních rostlin. Luciovy oči se dokořán otevřely strachem a přejedený chlapec, který by soutěž o nejštíhlejší tělo opravdu nevyhrál, se rychle posadil. Vše kolem něj se začalo rychle točit a on si připadal jako v obrovském vzduchovém víru.
Když rychlé proudění vzduchu ustalo, tatam byl rodný dům, vzrostlý dub i starostlivá maminka. Lucius, celý upocený, dřepěl na zadku před jakýmsi prapodivným parkem, či co to bylo a díval se do žlutých očí velké obludy, jakou ještě nikdy neviděl. Nevěděl, je-li více zvířetem, nebo člověkem. V tu chvíli dostal poprvé v životě strach.
„J-j-j-jak se jmenu-nu-nuješ?“ Samým strachem koktal.
„Sfinx Thébská.“ Její hlas zněl, jako když kámen líže plech.
„Sfi-Sfi-Sfinx?“
„Snad se ne-ne-nebojíš, hlu-hlu-hlupáku,“ napodobila Luciovo koktání a zašklebila se na něj. V tom šklebu, milé děti, uviděl Lucius všechnu zlobu, které se sám dříve dopouštěl na jiných. Rozvzlykal se.
„Neřvi!“ zahřměla obluda, která měla ženskou hlavu, tělo lva, křídla orla a drápy jaguára. „Teď ti dám hádanku a jestliže ji uhádneš, není to s tebou ještě ztracené a já tě pustím dál. Jinak tě sežeru a upozorňuji tě, chlapečku, že si na tobě smlsnu. Miluji tučné lidi.“
To už Lucius plakal, až měl šaty mokré, jako kdyby spadl do řeky. Vydával dávivé zvuky, z úst mu šla pěna a po zmínce o tučných lidech sebou praštil o zem. Sfinx mlčela. Pozorovala ho a čekala.
Když se Lucius poněkud uklidnil, začala opět hovořit svým nepříjemně skřípavým hlasem: „Jídla nemá nikdy dost a přece stále jí, bolest nemá rád a přece stále ubližuje, většího strašpytla nenajdeš, přece však rád straší. Co je to?“
Lucius polykal slzy, z nosu mu odkapával zelený sliz a třásl se jako osika ve větru. Bál se pohnout. Přemýšlel, ale ve své sobeckosti ho nic nenapadalo. Pak si najednou vzpomněl na svou maminku a představil si ji, jak mu ráno říkala, že ho pošle do světa, aby se naučil chovat. „A co budu jíst?“ pomyslel si tehdy. „Jídla nemá nikdy dost,“ brumlal si pro sebe. „To myslí mě?“ A pak si najednou představil všechny ty děti, kterým kdy ublížil. A že jich bylo. „Ale že bych byl strašpytel?“ Na tuto otázku si odpověděl v okamžiku, kdy pohlédl sfinze do očí. Všechny jeho vnitřnosti tiše zakřičely „ano!“ a on okamžitě sklopil oči k zemi.
„Jsem to-to j-j-já?“ Sfinx Thébská se usmála a ustoupila mu z cesty. Lucius nepřemýšlel a rozběhl se. „Už jsem potkala jinčí ptáčky,“ volala za ním, „ale takového připosránka ještě ne! Král Oidipús, kterého jsem přišla ztrestat za jeho hříchy, se mi celou dobu díval do očí! A pak si ze žalu ty svoje vypíchl!“
Lucius utíkal a naprosto ho nezajímalo, jak strašné hříchy musel spáchat král, jehož jméno okamžitě zapomněl, když si kvůli nim vypíchl oči. Utíkal a zastavil se až za dobrých pět set metrů.
Když se vydýchal, rozhlédl se kolem. Nacházel se v tmavém labyrintu, jehož stěny tvořil nepropustný tmavě zelený keř, na kterém vyrůstaly bobule červené jako krev. Když se k bobulím přiblížil (ze všeho strachu totiž dostal opět hlad), uslyšel v hlavě nenápadný hlásek: „Ochutnej mě, ochutnej mě, ochutnej mě...“ Natáhl ruku a jednu bobuli velikosti vlašského ořechu utrhl. Následkem nepozornosti ale upadl a bobule se odkutálela pryč. Jak se kutálela po trávě, vypalovala cestičku, jako kdyby hořela. Lucius se lekl a pochopil, že se ho keř snaží očarovat a otrávit. Zvedl se, dvakrát či třikrát klopýtl a rychlým krokem šel pryč.
Přišel na rozcestí. Cesta se dělila do tří cest. Zvolil tu pravou. Po chvíli přišel k vysoké kamenné soše, na jejímž podstavci se skvěl černý nápis ZLOBA. Socha zobrazovala vysokého štíhlého muže s křivým úšklebkem ve tváři. Najednou ožila a muž začal na Lucia křičet: „Co mě rušíš, ty spratku!“ Lucius opět začal plakat. Rychle se otočil a utíkal zpět. Zakopl o kořen, padl na obličej a dost nepříjemně si nabil. Zvedl se, znovu upadl, znovu se zvedl a utíkal. Každou chvíli čekal, že ho socha dožene, ale nestalo se tak.
Když doběhl na rozcestí, div se znovu nerozplakal. Předtím se původní cesta dělila do třech, nyní ale již do čtyřech dalších cest. Zvolil tedy tu nejbližší a pustil se po ní.
Po čase došel k další soše, na jejímž podstavci se také skvěl černý nápis, ale jiný: PÝCHA. Socha zobrazovala malou silnou ženu s pyšným výrazem ve tváři. Kolem krku měla zavěšené množství náhrdelníků a na každém prstu měla prsten s diamantem. Socha také ožila a žena začala křičet: „Co tu děláš, ty ošklivče?! Jak se opovažuješ narušovat mou krásu svou hanebnou přítomností?!“ Lucius se opět strachy celý rozechvělý otočil a utíkal zpátky. Tentokrát ale již tolik neplakal.
Na rozcestí i teď přibyla další cesta. Lucius nepřemýšlel a šel opět tou nejbližší možnou.
Nyní cesta trvala podstatně déle. Lucius myslel na to, jakou nectnost - ano, dosavadní sochy zobrazovaly nectnosti neboli to, co je v lidech špatného - bude zobrazovat další socha. Když ji uviděl, zpomalil a blížil se k ní opatrnými kroky. Černý nápis hlásal NENÁVIST.
Lucius si vzpomněl na Sfingu Thébskou. „Možná, když jí neoplatím stejnou, mě nechá jít dál.“ Tentokrát nešlo o jednu sochu, ale o sousoší dvou mužů - vojáků. Jeden z nich se s ošklivým zlobným výrazem vrhal po hlavě druhého s mečem zvednutým nad hlavou a druhý se z pokleku snažil zasáhnout svého protivníka dýkou do kolena. Sousoší obživlo a vojáci začali jeden přes druhého křičet: „Nařežu ti, žes to ještě neviděl!“ - „Nafackuju ti, že ti tváře zrudnou jako ředkvičky!“ - „Já se vás nebojím!“ zařval Lucius, mírně sklonil hlavu a rozběhl se. Obloukem je oběhl a drahný čas běžel dál.
Lucius, milé děti, nemluvil tak úplně pravdu. Bál se jich, dokonce se jich bál hodně, ale poprvé v životě se zachoval statečně. Statečnost neznamená, že se nebojíme, ale že se rozhodneme strachu postavit. Toho dne se Lucius naučil, že naším největším nepřítelem není oživlé sousoší zlých vojáků ale náš vlastní strach.
Když doběhl tak daleko, že sousoší již nebylo vidět, zastavil se a plácl sebou do trávy. Samým vyčerpáním usnul.
Když se probudil, cítil se odpočatě. Zvedl se a pokračoval dál. Jednu hodinu, dvě hodiny, tři hodiny, celý den. Pak najednou, nohy ho už po celodenní chůzi bolely, uslyšel něco jako škrábání, nebo huhlání, či něco takového. Trpěl žízní a hladem, ale nemohl je nijak uspokojit. Zastavil se a otočil hlavu - nejdříve doleva, pak doprava. Strnul. Stála tam stará žena s mnoha bradavicemi. „Aby to tak byla čarodějnice,“ pomyslel si.
„To je dost, žes mě poznal.“ Její hlas zněl jako štěkot psa.
„Pomůžu ti.“ Neptala se, oznámila mu to. „Můžeš odsud odletět, chtěl bys?“
„Hm, le-letět. To by šlo?“
„Ale jistě, mám kouzelnou mast, po které budeš létat. Na, vezmi si ji.“
Luciovi, který si celý svůj dosavadní život jenom bral a nikdy nikomu nic nedal, připadalo divné, že by mu čarodějnice chtěla dát takový zázrak jen tak - zadarmo. Ale pak si řekl „proč ne“, a pomazal se mastí. Vzápětí začal křičet, jak ho začalo celé tělo bolet. Létat nezačal, ale scvrkávat ano. Neuběhla ani minuta a najednou byl mnohem menší, měl čtyři nohy a dlouhou světlou bradku. Byl z něj osel! Zdálky slyšel smích čarodějnice, která mezitím nasedla na koště a odlétala pryč. „Hlupáku hloupý, důvěřivče pitomý! Buď nadále oslem!“ Toho dne se Lucius naučil, že nesmí věřit každému, zvláště ne pak tomu, kdo mu tak okatě něco nabízí zadarmo. Rozesmutnělý a až k nepříčetnosti žíznivý a velice hladový zalezl do křoví.
Ráno - stále byl oslem - cítil takový hlad, že začal okusovat keř. Milé děti, jak ten keř byl ale hořký! Jíst se však dal a Lucius navíc téměř okamžitě narazil na jezírko s vodou, která se dala pít. Utišil žízeň, nasytil se keřem a přemýšlel, co podnikne dál.
Po několika hodinách opět přišel k rozcestí, ze kterého vybíhaly tři cesty. Vydal se tou vpravo. Po chvíli přišel k soše, na jejímž podstavci se skvěl zlatý nápis MÍRUMILOVNOST. Socha zobrazovala vysokou štíhlou ženu s milým úsměvem, která téměř okamžitě ožila. „Kam kráčíš, oslíku?“ Lucius jí chtěl odpovědět, vlastně požádat o pomoc, ale nešlo to. Najednou cítil, že nedovede mluvit. Nešlo to. Oslové přeci nemluví. „Já ti ale nerozumím,“ pronesla socha a znovu zkameněla.
Zklamaný Lucius utíkal zpátky k rozcestí. Dal se prostřední cestou. Po chvíli došel k soše se zlatým nápisem POKORA. Když socha zobrazující malého silného muže ožila, snažil se jí oslík (tedy vlastně Lucius) naznačit, že nemůže mluvit, ale že rozumí. „Oslíci nerozumí lidským vášním,“ řekla ona mírně, pohladila ho po čumáku a znovu zkameněla. Lucius se cítil neskutečně zklamaně. Vrátil se tedy na rozcestí a pustil se třetí cestou.
Po nějaké době došel k sousoší dvou žen, které se obě usmívaly - jedna směrem k jihu a druhá směrem k severu. Na podstavci četl nápis LÁSKA. Sousoší ožilo a ženy se tázavě na Lucia podívaly. Ten začal skákat, vrtěm ocasem, snažil se ze své oslí tlamy vyloudit úsměv, jen ať sochy vidí, že není obyčejným oslem. „Ty jsi ale roztomilý oslík,“ řekly ony a chystaly se znovu zaujmout dřívější postoj. To už Lucius nevydržel a rozplakal se. Ano, oslové mohou plakat. Rozplakal se a několik slziček dopadlo na podstavec. Sochy s chápajícím úsměvem pohlédly směrem k němu a usmály se. „Dnes ses naučil něco velice důležitého, Lucie,“ řekla ta, která se prve dívala k severu. „Dnes ses naučil upřímně litovat svých dřívějších chyb,“ řekla druhá, která vypadala jako její sestra. „Jdi dál a ještě dnes objevíš způsob, jak se vrátit ke svému lidství,“ řekly obě současně, načež zkameněly.
Lucius uháněl, co mu oslí nožky stačily. Uháněl a hýkal, funěl, prskal. Ale neplakal. Už ne. Utíkal, jako ještě nikdy v životě. A pak najednou doběhl k palouku, v jehož prostředku rostla nádherná červená růže. Přiběhl k ní a vůbec ho nenapadlo ji ukousnout, utrhnout, či jinak znehodnotit. Potěšila ho svou krásou. Přičichl k ní a vše se kolem něj zatočilo.
Lucius se probudil. Nebe barvy olova se každým okamžikem chystalo začít prolévat celá vědra vody. Vedle něj, kde se vzala, tu se vzala, ležela nádherná červená růže. Lucius, chlapeček s červenými tvářemi a modrýma očima, bez čtyř nohou a řídké oslí bradky, vyskočil, opatrně popadl růži a uháněl do domu svých rodičů. Dešti utekl, ale svým slzám ne. Doběhl k mamince, objal ji a pro samé pohnutí nedokázal dobrých dvacet minut mluvit. A maminku toho dne odmítal pustit.
Jestli to způsobily vdolky snědené před usnutím, anebo zda nějaká tajemná síla přenesla našeho zlobivce do tajuplného labyrintu, to, milé děti, nevím. Ale nezdárný chlapec Lucius své lidství skutečně znovu objevil, jak mu prorokovalo kamenné sousoší se zlatým nápisem LÁSKA. Růže brzy uschla, přestože ji jeho maminka uchovávala ve váze, a její listy se rozpadly na prach. Ale v obou srdcích - chlapcově i maminčině - zanechala stopu trvalejší a pevnější nad všechny sochy světa. Neboť tak už je to zařízeno, že skutečná síla není skryta v pevných materiálech, ze kterých umělci vyrábějí sochy, domy, nářadí, zbraně a další věci, ale že skutečná síla je skryta ve věcech jemných, drobných a převelice křehkých. A i kdybyste se, mé milé děti, postavily před sochy největších lidských nectností, totiž Zloby, Pýchy a Nenávisti, dokázaly byste je navzdory materiálu, ze kterého jsou vyrobeny, porazit. A stačilo by vám k tomu něco jemného, drobného a převelice křehkého. Třeba malá voňavá růžička.
A proto Láska má ráda květiny a květiny mají rády Lásku. Ten zvyk dávat je dohromady dodnes mnozí z nás stále ctí. A jestli naše červená růže z dnešní pohádky pomohla Luciovi se polepšit, to vám, milé děti, neřeknu. Co myslíte? Pomohla mu? Čeká snad na každého zlobivce jeho vlastní růže?