POHÁDKA TŘETÍ: O dvou jednorožcích, kteří mnoho trpěli a přece poznali štěstí
Pro Darynku
Kdysi dávno žili dva malí jednorožci, hřebeček a klisnička. Hřebeček byl čistě bílý, jen kopýtka hrála lehoulince zašedlou barvou. Klisnička naproti němu zářila zrzavě hnědě a její světlejší žíně se leskly jakoby zlatou barvou. Oba žili v obrovském tmavém a nebezpečném lese, každý ovšem na jiném konci, proto o sobě nevěděli.
Jak nešťastně se cítil hřebeček. Jako malí chlapci volají své maminky, aby je v dobách strachu ochránily, tak i hřebeček toužil poznat někoho, kdo by ho měl rád, kdo by mu dovolil položit hlavu do klína. Kdo by ho hladil a laskal, kdo by potěšil jeho zarmoucené srdce. Ano, cítil se prachbídně tento nádherný tvor, který nikdy nepoznal své rodiče ani žádné kamarády. Žil v lese, vedle něhož bydleli zlí lovci a hlouběji v něm nejrůznější příšery. Nebál se, na strach byl příliš hrdý, jako jsou ostatně všichni jednorožci, a čas od času podnikal nebezpečné výpravy. Vracíval se poškrábán vystřelenými šípy lovců a pokousán zuby příšer. Ale když se postavil svým nepřátelům a hlasitě zařehtal, utíkali před ním. Vším osaměním ale strádal.
Nešťastná byla i klisnička. Vyrostla také opuštěná a neměla nikoho. Ale toužit, to uměla. Toužila po životě v radosti, po druzích, se kterými by se mohla prohánět po lukách, a po silném a udatném hřebci, který by se stal otcem jejích hříbátek. Byla jako ty princezny v pohádkách, které zlé macechy zavřou do věží, které nechají hlídat krutým drakem. Byla jako ony, ale protože byla stejně hrdá jako bílý hřebeček, nebála se. Zkrátka a dobře se odmítala bát lesa a zvuků, které se z něj během dlouhých nocí linuly.
Jak krásná, ušlechtilá a zvláštní zvířata tito jednorožci jsou! Strach neznají a své hoře si nesou životem vždy s tlamou vzhůru vztyčenou. A přesto v ně mnoho lidí nevěří. Bláhově říkají: "Není jednorožců." Byly však doby, kdy v ně lidé věřili.
A pak jednou, když už se z našeho hřebečka pomalu stával silný hřebec a z naší klisničky dospělá klisna, vylezla zprostřed lesa mantichora. Obluda vpravdě středověká, červený lev s vousatou mužskou tváří, s jedovým ocasem a s chutí na maso všech, kteří se hýbají. Vylezla na té straně, na které žila klisna, a pustila se k ní šíříc kolem sebe nesnesitelný puch. Klisna nešťastně zařehtala a předními kopyty hrábla do rozměklé země.
Krátce předtím jako kdyby zasáhl osud. Hřebec, teď už ne hřebeček, spal na palouku a zdálo se mu, že jej mladá dívka se zlatými vlasy staženými bílým kusem látky a s bosýma nohama hladí po krku. Sen se najednou rozplynul a on uslyšel řehtání, které ještě nikdy neslyšel. Nepřemýšlel, kdo ho vydává, v tu chvíli poznal, že je nablízku jinému jednorožci. A nebylo to hluboké řehtání hřebce. Bylo vyšší, jemnější, jakoby zpěvavější. Okamžitě se rozběhl tím směrem, odkud přicházelo.
Hrdí hřebci málokdy opravdově milují a hrdé klisny se málokdy dobrovolně poddávají, ale když bílý hřebec uviděl tmavě zrzavou klisnu, poznal, co znamená milovat. A když klisna uviděla jeho, poznala to také. Hřebec zařehtal tak, jako ještě nikdy a dlouhým plavným skokem přeskočil mantichoru. Otočil se a vzepjal na zadních a uštědřil jí mohutný kopanec levým kopytem přímo mezi oči. Mantichora zařvala a ohnala se po něm svým jedovým ocasem. Na jeho hrudi se okamžitě rozšklebila jizva šířky vrbového prutu. Bělouš zařehtal, znovu se vzepjal a opětovně zaútočil. To však již z boku na mantichoru nabíhala i klisna. Mantichora se jen taktak odvalila na stranu, rychle se zvedla a začala utíkat zpět do lesa. Rozvzteklená klisna se za ní chtěla pustil, ale všimla si hřebce. Ten si mezitím lehl na bok a nešťastně se na ni díval. Jizva nevypadala vůbec hezky. Klisna přiskočila ke hřebci a poklekla k němu.
Jako kdyby se klisna svýma očima smála. Od narození se jí pravidelně zdával sen o krásné mladé paní, která měla dlouhé vlasy ve stejné barvě jako ona žíně, milé a malé oči a rudé rty. Měla nádherný tmavě zelený plášť a dlouhé červené šaty v pase přepásané černým úzkým páskem se zlatým kováním. Hladila ji a šeptala do ucha, že až to bude potřebovat, pomůže jí. A klisnička od první chvíle, kdy se jí sen zdál, věděla, že jí žádná příšera neublíží. V tom spočívala síla jejího rohu.
A právě teď si klisna na krásnou paní vzpomněla. Sklonila se nad jizvu bílého hřebce a začala mu ji pomalu olizovat. A jed mantichory, prudký a zlý, ztratil svou sílu. Něco tak čistého a krásného jako je jednorožec přece nemůže zmoci sebestrašlivější nestvůra, byť by byla silnější nad všechny mantichory světa.
A tak končí příběh hřebce, který našel svou klisnu, a klisny, která našla svého hřebce, a kteří založili největší a nejšťastnější stádo hříbat jednorožců na světě. Hřebečkové byli bílí s tmavě zrzavými žíněmi a klisničky tmavě zrzavé s bílými žíněmi. Jejich rohy pak byly žíhané.
A kdyby snad někdy někdo tvrdil, že není jednorožců, že není mantichor, či snad že není lásky, která uzdravuje, ať se podívá na obrazy, které naši dnešní pohádku vyprávějí. Ty obrazy nepotřebují slova. A jeden z nich, ten s odvážnou klisnou, byl namalován a stále se nachází v naší české zemi. Vznikl ve středověku, v období, kdy lidé na jednorožce ještě věřili. Stejně jako na uzdravující lásku, kterou ta krásná a přitom prostá paní v zeleném plášti pomohla naší klisně objevit.
