POHÁDKA TŘINÁCTÁ: O králi, který rád četl, psal a lovil lvy

Pro Michala

Před dávnými časy se na Blízkém východě nacházela stará a mocná říše. Její obyvatele nazýváme „Asyřané“, proto této říši říkáme „Asyrská“.

V té době se nešířily knihy jako dnes. Člověk si nemohl zajít do knihkupectví nebo knihovny. Nápisy o mocných králích nebyly psány na papír, ale tesaly se do kamene.

Asyrská říše se rozrostla do značných rozměrů. Zabrala i okolní státy a chovala se k ostatním národům dost kořistnicky. Některé národy byly násilím vystěhovány, jiné potírány. Byla to těžká doba.

Králové Asyřanů nesměli projevovat slabost. Silná říše potřebuje silné krále. Asyrské nápisy o těchto králích říkají, že byli přesně takoví.

*

Starý král měl dva syny. Staršího učinil králem ve slavném městě Babylonu, které Asyřané dobyli, a mladšího v domovské severně položené Asýrii. Hlavním králem byl určen starší syn. Ale to se, jak už to bývá, mladšímu nelíbilo.

Mladší syn uměl všechno, co králové Asýrie museli umět. Naučil se dokonce i to, co umět nemuseli, totiž číst a psát. A věřte mi, písmo Asyřanů bylo mnohem těžší než naše.

Starší syn se usídlil na jihu a myslel si, že mu všichni padnou k nohám. A skutečně - jeho poddaní se ho báli. Byl přece nástupcem svého mocného otce. Ale mladší bratr se ho nebál. Naopak na něj zaútočil, jeho město dobyl a zapálil. Co se se starším bratrem stalo, si raději nechci domýšlet.

Mladší syn se tedy stal jediným králem. Dobýval další a další území a tvrdě zakročil proti každému, kdo se mu postavil. Když dobyl zemi Elam, nechal ji posypat solí, aby v ní již nic nerostlo. Rozkázal vyrabovat chrámy a zdevastovat hroby místních vládců. Choval se velice krutě.

Tento král se jmenoval Aššurbanipal.

Ale člověk není jenom zlý, nebo jenom dobrý. Aššurbanipal získal v mládí značné vzdělání a my už víme, že uměl číst i psát, což jinak uměli jen kněží. Založil také knihovnu, která se stala největší knihovnou té doby. Král Aššurbanipal zatoužil získat všechno vědění, co ho na světě bylo.

Vynikal také obrovskou fyzickou silou. Chodil lovit lvy. To se tehdy považovalo za projev důstojnosti asyrského krále. Postavil se mu a skolil ho svým mečem. Za ním stál střelec s lukem a šípem, aby králi v případě potřeby pomohl.

Aššurbanipalova sláva byla taková, že umělci na jeho dvoře vyobrazili tuto scénu na kamenných reliéfech, které se zachovaly do dnešních dnů.

*

Asyřané uctívali různé bohy. Jeden z nich se jmenoval Nabú a byl bohem písma. Jeden Aššurbanipalův nápis hlásá: „Také já, Aššurbanipal, jsem si v něm osvojil moudrost Nabúovu, veškeré vzdělání všech písařských profesí v celém rozsahu jeho učení. Naučil jsem se střílet lukem, jezdit na koni a držet otěžě vozu.“

Když Aššurbanipal zemřel, začala se Asyrská říše hroutit a nedlouho poté zanikla. Už nevzešel z asyrské země takový král, který by se mohl chlubit, že umí číst, psát, bojovat i vládnout. A vlastně ani před ním nežil v Asýrii žádný takový. Aššurbanipal se totiž jako jediný asyrský král chlubil, že to umí. Byl to vpravdě silný, krutý a vzdělaný panovník. Byl to král jiných králů, písařů i lvů. Před ním ani po něm nebylo silnějšího.