Věnováno paní, která mi jednou v květnu při obědě v jisté jihomoravské restauraci vyprávěla o svém tatínkovi, kterého nikdy nepoznala, a také Nicole. Ty dvoje palačinky mi moc chutnaly.

Prolog

Patnáctiletá dívka seděla v křesle. V levačce držela zápisník vázaný v kůži a pokrytý drobným ženským písmem.

„Oběd!“

Zaklapla ho a utřela si slzy. Chuť na rajskou omáčku ohlášenou hlubokým mužským hlasem ji najednou přešla.

Kapitola první

V těsné blízkosti hranice mezi okresem Hodonín, který patří do Jihomoravského kraje, a okresem Uherské Hradiště, jihozápadní částí Zlínského kraje, se nachází Vápenky, část obce Nová Lhota. Ani ne tři kilometry jižně prochází česko-slovenská hranice.

„Je to pohodlné, to driftování. Ale vleče se to,“ pronesla dívka, spíše už mladá dáma, a zasmála se smíchem plným radosti.

Mladý muž, snad poněkud zahanben její rychlostí, prodloužil krok. Činilo mu potíže stíhat její tempo.

„V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí,“ řekl.

Po modré turistické trase stoupali do kopce – směrem k Velké Jarořině, nejvyššímu vrcholu Bílých Karpat, a sledovali obláčky páry stoupající od jejich úst k nebi.

Hlášky z her Divadla Járy Cimrmana oba milovali a nebyl den, aby nějakou, aspoň malinkou, nevzpomenuli.

*

Na jedné z turistických křižovatek zastavili a posadili se do blízkého altánku.

„Dáš si?“ Žena vyndala a okamžitě otevřela velký pytlík gumových medvídků Haribo.

„Ano.“ Sotva popadal dech.

Kapitola druhá

„Máme nový rekord. Dnes třicet pět kilometrů a osm set šedesát metrů, o pět set metrů víc než minule.“

„Super.“ Popadl zelenou dvoulitrovou nádobu z tuhého plastu, odšrouboval víčko a napil se. „Čistá voda je nejlepší.“ Jak mluvil, pobryndal svůj i její spacák.

Seděli ve stanu.

„Snad nás tu nikdo nenajde.“

„Už nejsme v CHKO. Stan je v pohodě.“

„Dobře, fajn.“ Podíval se na ni a ukázal na rozsvícenou lampičku visící na látkovém poutku v nejvyšším bodě stanu. „Zavři oko a spi.“

Usmála se. Pak znovu. A zítra ráno to udělá zase. A tak až do konce jejich dnů.

„Jen si tak představuju…,“ řekla a zmlkla. Pak rychle, díky několikaleté praxi, uchopila jezdce zipu a rozepnula svůj spacák. On se tiše zasmál. Věděl, že záhy osvobodí i jeho. Navzdory venkovnímu chladu jim oběma brzy bude teplo. O samorozbalovací se konstrukci stanu se nebál. Věděl, že to vydrží. A skutečně: dvouhodinové intenzívní otřásání jejich přístřešek přežil bez úhony.

Když mu zapínala zip spacáku, spokojeně chrápal. Dokázal usnout během pěti sekund.

Kapitola třetí

„Zapsala jsem to. V restauraci v Květné jsi měl hovězí vývar a hamburger s hranolkama a v motorestu v Újezdci zelňačku, hovězí roštěnou, svíčkovou s pěti, dvoje palačinky a tatarák. A tos říkal, že si v Luhačovicích koupíš Vincentku.“

Tentokrát se hlasitě zasmáli oba.

„Za dva dny dobrý skóre. Máš spotřebu jako raketovej motor.“

„Do Luhačovic jsme ale nedošli. Neměla ses toho autobusáka ptát, neví-li o nějakém ubytování. Pak bychom se nikdy o nějakým Újezdci nedozvěděli.“

„Jo a neměla bych co zapisovat do deníku.“ Ustaraně se na něj podívala: „Zapil jsi prášky?“

Epilog

Přemýšlela. Že je nevlastní, věděla odmalička. O vlastního tatínka se vždy zajímala, ale nečekala, že detaily z cestovních deníků její maminky na ni tak mocně zapůsobí.

Stála na vrcholu a pozorovala všudypřítomnou mlhu.

„Jsem blízko,“ řekla si.

Ze tří zápisníků, které jí maminka dala k patnáctým narozeninám, věděla, že tady někde byla počata před šestnácti léty. On, její tatínek, potom na začátku ledna, měsíc před jejím narozením, zemřel.

Nejvíce ji uzemnilo, že o jeho postupném zhoršování zdraví věděli oba. Nejdříve se bránil, ale nakonec přijal její postoj. Nechtěla případnému těhotenství bránit. V jednu chvíli se v něm něco zlomilo a on souhlasil. Chápal ji.

„Takže tady někde.“ V blízkosti místa, kde se potkávají hranice krajů Jihomoravského a Zlínského s hranicí Slovenské republiky.

Utřela si slzy a zhluboka se nadechla. Mlha byla bezútěšná, stejně jako to místečko v duši, které patřilo jejímu tatínkovi. Za sebešedivějšími mraky se ale vždy skrývá Slunce.