Pulvis et umbra sumus. Jsme prach a stín.
(Quintus Horatius Flaccus, Carmina IV, báseň VII., 16)

Oddíl první: Sladké jako med

Kapitola první: Ze Strašic do Holoubkova

„A to má dužinu jako normální meloun, mokrou?“

„No, skoro. Je tužší.“ Zasmál se. „Ta dužina je mokrá, ale říká se vodnatá.“

„A meloun je tedy…“

„Zelenina.“

„To jsem vůbec netušila.“

„Podívej. Tady.“ Vytáhl telefon, zapnul program Firefox, který si před nedávnem nainstaloval a stále se usmívaje napsal do adresního řádku slovo biolib.

„Co to je?“

„Biolib, biological library. Je to mezinárodní encyklopedie rostlin, hub a živočichů. Tady vpravo nahoře máš kolonku, kde necháš slovo taxon…“

„Co to je taxon?“ skočila mu do řeči. Nesnášel, když mu skáče do řeči. Viditelně si odfrkl.

„Žaneto, počkej…“

„Tak mi to řekni. Co to je?“

Upřeně se na ni podíval. Levé obočí se mu pohnulo. „Je to nějaká skupina organismů.“

„Jaká?“

„No, nějaká. Já nestudoval biologii, ale prostě to je všeobecný označení. Rozumíš?“

„Hm.“

„Je to jednoduchý. Tady necháš v té kolonce slovo taxon. To neřeš. A tady vpravo vedle toho napíšeš to, co tě zajímá. Takže sem napíšeš meloun.“

Udělala, co jí řekl.

„A teď rozklikni meloun cukrový. Lubenice nás nezajímá.“

„Proč nás nezajímá?“

„Protože lubenice obecná je meloun vodní. Musíš kliknout na latinský název cucumis melo, český název je černě a není to odkaz.“

„Áha.“

Dost ho rozčilovalo její prodlužování prvních hlásek, zároveň ale podle něho poznal, že danou záležitost pochopila.

„Vidíš? Tady.“

„Hele, tenhle vypadá jako ten náš.“ Usmála se a odložila telefon na nízký ztrouchnivělý pařez, vedle něhož seděli.

„Chutná ti?“

„Jo. Ty mi ale chutnáš víc.“ Pravý ukazovák zapíchla do prostředku melounu, ve kterém se nacházela semena, a pak si lepkavou šťávou potřela rty. Vyzývavě se na něj podívala.

Hleděl na ni několik sekund se zatajeným dechem. Pak se odhodlal a naklonil se k ní.

Na tuto cestu, při níž se rozhodli pěšky dojít ze Strašic, kde Vratislavův bratr slavil svou druhou svatbu, až do Holoubkova, uprostřed noci, pod hvězdami, později vzpomínali jako na první skutečně romantickou událost svého vztahu.

*

„Dej mi napít, prosím tě.“

Kvůli povaze stezky šli za sebou, on první. Nezastavil, jen si levačkou přidržel zelenou dvoulitrovou nádobu z lehkého plastu a pravačkou odendal látkový kryt. Teprve pak zastavil, nádobu vytáhl z obalu a odšrouboval víčko.

„Na.“

Popadla ji a zhluboka pila. Několik kapek jí uteklo a vytvořilo vlhkou stopu vedoucí od spodního rtu až k bradovému výběžku. To v něm vyvolalo asociaci.

„Víš, jak se jmenuje tohle?“ Zlehka se dotkl její brady.

„Brada?“ Zasmála se.

„Tohle konkrétně.“ Silněji zatlačil a bradu pohladil.

„No, brada.“

„Bradový výběžek. Jedna doktorka nám o něm na vejšce vyprávěla v souvislosti s mluvením. Už si to moc nepamatuju.“

„Ty jsi ale nestudoval medicínu.“

„Ne, ale říkala nám o něm v souvislosti s antropogenezí.“

Podívala se nechápavě.

„Anthropos znamená řecky člověk a genesis původ. Antropogeneze je vývoj člověka. Lidská evoluce. Jeho původ.“

„Áha.“

„Nejsi unavená?“

„Ne.“

„A líbilo se ti to dneska?“

„Hlavně včera.“ Zvonivě se zasmála. „Jo, líbilo se mi to. Milan je fajn chlap.“

To už šli vedle sebe, neboť mezitím přišli k široké rovné cestě, jakých je v Brdech více.

„Pamatuješ si nějaké místní názvy s ypsilonem po em?“

„Nezamyslice u Rabí…“

„Jaký to je okres?“

Chvíli přemýšlela. „Klatovy.“

„A další?“

„Přemysl v Polsku, píše se to [pr-ze-my-sl] a nad es je čárka. Je to v Podkarpatském vojvodství. V Čechách jsou Přemyslovice u Olomouce, je to okres… to nevím.“

„Prostějov,“ dodal bez zaváhání.

„Jó, Prostějov.“ Znovu se zasmála a citelně zmáčkla jeho ruku.

„Co další?“

„Mýto.“

„To je támhle,“ ukázal levačkou kamsi do tmy. „Co je to tady za okres?“

„Rocykany.“

„Rokycany, přece.“

Opět se hlasitě zasmála. „Já vím, vždycky jsme to ale říkali takhle. Ze srandy. A Strašice, to jsem se koukala, taky patří do stejnýho okresu.“

„A další?“

Pobaveně si odfrkla. „Vysoké Mýto, okres Ústí nad Orlicí.“

„Jak se…“

„Velké Ú, malé en a velké O. Orlice je řeka.“ Přesně věděla, na co se zeptá.

„Potom,“ pokračovala hned, „Litomyšl v okrese Svitavy.“

Hlasitě se nadechl, ale nestačil se zeptat.

„Rodiště Bedřicha Smetany. A pak mě napadá ještě Kamýk, ale těch je víc. Jeden je součást Prahy, druhej Bezdružic v okrese Tachov, třetí Švihova, jak je tam ten hrad, okres Klatovy. A pak jsou dvě samostatný obce Kamýk, jedna u Litoměřic, okres Litoměřice, a pak Kamýk nad Vltavou, píše se tam malý en, okres Příbram. Je blízko Sedlčan, odkud je Hermelín.“

„Máš skvělou paměť nejen na vyjmenovaný slova.“

„A ty spoustu energie.“

Zastavili.

„Máme ještě čas,“ pronesl a sedl si doprostřed cesty. „Je teplo.“

Přisedla si k němu a přitáhla si jeho hlavu ke své.

„Miluju tě.“ Mimozemský pozorovatel by nepostřehl, kdo z nich to řekl. Možná jeden, možná oba.

Chvíli seděli mlčky a pozorovali hvězdy. Ona pak začala potichu mluvit: „Zdemyslice u Blovic, okres Plzeň-jih, a Myslín u Rožmitálu pod Třemšínem, okres Písek. Ale Rožmitál pod Třemšínem, velké er a té, malé pé, je už okres Příbram. A kousek před ním začíná Středočeský kraj. Míšov je ještě v Plzeňským kraji.“

Pohladil ji po vlasech. Ona pokračovala: „Trojmezí krajů je kousek od Mladýho Smolivce, jak jsme tam byli na výletě v dubnu, jak jsme šli pěšky ze Starého Rožmitálu do Kasejovic a pak vlakem dál na Šumavu. Mladý Smolivec je v Plzeňským kraji, Pozdyně ve Středočeským a Metly v Jihočeským. Pamatuju si, jaks mi ukazoval ruční měření v aplikaci Mapy.cz.“

„A líbí se ti tu?“

„Jo. Brdy jsou moc hezký. Ten dubnovej výlet ovlivnilo ošklivý počasí, ale taky se mi líbil. Někdy se sem vrátíme, že jo?“

Přikývl a znovu ji pohladil po slámových vlasech. „Spolu zvládneme všechno.“

Ta jeho poslední věta by každému jinému zněla divně. Ona jí ale rozuměla dokonale, neboť pochopila, že nemá na mysli chráněnou krajinnou oblast ležící mezi Rokycany na západě, Příbramí na východě, Nepomukem na jihozápadě a Hořovicemi na severu.

Oba mysleli na totéž, ačkoliv na další dlouhé minuty ani jeden z nich nepronesl jediné slovo.

Pozorovali hvězdy.

Kapitola druhá: Kuře bez kuřete

„Tak jak?“ Stál přede dveřmi, bledý jako stěna, celý rozklepaný. Přeskakoval očima z jejích slámových vlasů na světle zelenou halenku, černou sukni a brčálově zelené punčochy. Říkal tomu zelený komplet a miloval ho. Ty černé lesklé boty na podpatku by nejraději olízal.

Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. „Určitě v pohodě.“

Vypadal, že mu došel dech. Nedokázal se usmát. „Co sis vytáhla?“

„Naturalismus.“ Teď už se hlasitě smála. „Vysypala jsem na zástupkyni, tedy naši češtinářku, všechna jména. Šlejhara, Čapka-Choda, Tilschovou a mladšího Mrštíka. Taková náhoda, super věc! Vytáhla jsem si to, co mám ráda, co jsem četla. Řekla jsem historku o Čapku-Chodovi, proč měl čtyři jména, pak jsem mluvila hlavně o Šlejharovi. Udělala jsem si takový fórek. Říkám jim, že kuře musí mít v češtině vlastní vzor podstatných jmen, poněvadž Šlejharova kniha je výjimečná. Předseda komise je pěknej pitomec, protože to nepochopil, ale ostatní jo. Naše stará se dokonce i smála, což ve škole často nedělala. Ve škole taková bestie a při matuře pohodová ženská, já ji miluju.“

Žaneta se zhluboka nadechla, zatřepala tváří jako pes, který právě vylezl z řeky, a stále se smějíc pokračovala: „Tos neviděl, Vráťo, tos neviděl. Všechny jsem uzemnila, když jsem Kuře melancholika vztáhla na sebe. Říkám jim, že přesně tohle jsem prožila a že čtení té knihy byla jako osobní cesta ke katarzi. A žes mi tu knihu dal do ruky ty. To bylo vážně epesní, uzemnila jsem je. Nechali mě celou dobu mluvit, nikdo neřek ani fň!“

Vratislav se nadechl, evidentně chtěl něco říct, ale Žaneta ho ke slovu nepustila.

„Počkej, poslouchej. Převyprávěla jsem jim několik jeho knih! A pak povídám, že jsem schválně nejdřív mluvila o jeho díle, protože to je to, co je v češtině podstatný, ne život autora. Pak jsem jim řekla samozřejmě i o něm, Šlejharovi, že se narodil v říjnu 1864 ve Staré Pace a zemřel v září 1914 v Praze a že se rozcházejí údaje o narození i úmrtí. Jak měl konflikty a celkově těžký život. Vráťo, řeknu ti to tak: paráda! A pak to samé s Čapkem-Chodem, Tilschovou a Mrštíkem. Ocitovala jsem i Cimrmana - drama o bratrech Mrštících a že jeden Mrštík zabije toho druhýho. Ten vůl předseda se vůbec nesmál. No, je to ale vůl.“

Poslední slovo významně protáhla.

„Počkej,“ zvolal zoufale Vratislav. „Všechno mi řekneš ještě minimálně sedmkrát, ale teď počkej!“

Žaneta se nadechla.

„Mlč,“ zahučel výhružně Vráťa. „Tohle je poslední předmět.“ Oznamovací věta. „A tohle,“ řekl a vytáhl pomalým pohybem levé ruky jakýsi předmět z látkové tašky s nápisem Světelné znečištění škodí hmyzu i lidem.

„Co to je?“ zeptala se Žaneta.

Podal jí krabici formátu A4. „Podívej se sama.“

S hltavostí vlka krabici rozbalila. Vyndala knihu širokou kolem dvou centimetrů, která byla ve vlastní dřevěné kazetě s koženými rohy. Kniha byla svázaná v kůži, jejíž barva byla stejná jako barva rohů. Svítil na ní zlatý nápis Žanetě k maturitě Vratislav - Společné cesty. Šlo o nádherný zápisník s linkovanými papíry.

Chvíli jen mlčky stála a hleděla střídavě na zápisník a Vratislava.

„Otevři ho,“ řekl třiatřicetiletý František své pětadvacetileté přítelkyni.

Učinila tak. Uprostřed zápisníku byla vyříznutá díra, do které přesně pasovala malá krabička.

„Otevři ji.“

Znovu učinila to, co jí řekl. Po chvíli se zeptala: „Co to je?“

„Bílé zlato pokovené rhodiem. Pokud správně koukám, tak tam jsou náušnice a dva prsteny. V každé náušnici i prstenu je po jednom malém briliantu.“

Překvapeně se na něj podívala. Vždycky se nejdříve divila, než začala plakat. Ve skutečnosti byla sentimentální, ačkoliv se to snažila skrývat.

„Pravém briliantu,“ dodal pomalu. „Ale to nic,“ dodal, když si všiml slziček, slziček dospělé ženy, ne dospívající dívky, v jejích očích. „Na tom přeci nezáleží.“

Udělal jeden krok, čímž zrušil mezeru mezi nimi.

„Vezmeš si mě, Žaneto?“

Kapitola třetí: Německé spolkové země

„Takže píši za šestnácté Sársko, německy Saarland, s hlavním městem Saarbrückenem. K Sársku píši pondělní datum a k Saarbrückenu dnešní. A připisuji Ludwigskirche. Píši, že se nám líbí místní barokní vzhled.“ Zaklapla zápisník a dala ho do dřevěné kazety s koženými rohy. Modré gumovací pero zastrčila do nádherného dřevěného penálu.

Miloval, jak postupně začínala mluvit spisovně. Ne, že by on tak vždy mluvil, ale rychlost, s jakou se dokázala naučit prakticky cokoliv, ho nepřestávala udivovat. Miloval, jak začala na konci sloves vyslovovat měkké i. Nikdy neměl rád koncovku u - píši, nikoliv píšu.

„Máme splníno.“ Usmíval se. „Teď se vrátíme?“

„Ano.“

„Tak tedy vzhůru do…“ udělal schválně pomlku.

„Grünbachu!“ zvolala Žaneta, která hlášky z Cimrmanových her milovala.

„Zklamu vás, mladá paní, tam nikoliv. Tak tedy vzhůru do…“

„Prdele!“ zvolala Žaneta a začala se hurónsky smát.

„Do Klarenthalu,“ dodala později usmívajíc se jako jarní sluníčko a hledíc z okna kamsi do dálky. Už se těšila na pension, ve kterém bydleli a o kterém místní Němci mluvili jako o [pan-zi-ó-nu].

Život někdy může působit přeslazeně. V krásném vypůjčeném Mercedesu, malém rodinném pensionu v těsné blízkosti německo-francouzských hranic, s milovaným člověkem po boku. Lepší je snad nechtít takový život. Konce pak bývají neunesitelně hořké.

Kapitola čtvrtá: Francouzské Alpy

Když vystupovali z letadla v Grenoblu, všimli si, že venku nesvítí Slunce. Vratislavovi, který zbožňoval zimu, to nevadilo. Žaneta si povzdychla.

Ubytovali se v hotelu a prožili dva odpočinkové dny. Procházeli se po městě a Vratislav, kterého vždy zajímalo fotografování, vypravoval své novomanželce o Danielu Reynekovi, který se zde v roce 1928 narodil.

Třetí den se nechali autem odvést do ani ne 90 kilometrů vzdálené obce Albertville. Výhled na Alpy Žanetu doslova očaroval. Dva dny strávili celodenním procházením okolí doplněném návštěvou cukráren. Žaneta nesnášela kávu i čaj, ale s oblibou si kupovala kondenzované mléko. Vždy si dala dvě či tři lahvičky do kabelky. Kupovala si croissanty, čokoládové bonbony se zázvorem a nejrůznější sýry. Vratislav naproti tomu vlastnil uzavíratelnou termonádobu na kávu, kterou si pomocí vlastnoručně vyrobeného patentu připínal k opasku. V kavárně si nechal dělávat kávu na cestu, ale musel si kupovat žvýkačky. Žaneta odmítala líbání, pokud z něj byla káva cítit. Vratislav se jí s železnou pravidelností ptával, proč to tak má. Ona z nějakého důvodu takové otázky nesnášela a to možná ještě víc, než kávu samotnou.

„Fujtajxl,“ pronesla vždy potichu sama k sobě, když ho viděla pít z termonádoby. Jednalo se o jedno z jejích nejčastěji vyslovovaných slov, neboť Vratislavova spotřeba v celosvětově populárním nápoji dosahovala extrémních hodnot.

*

„Mám pro tebe dárek.“

Zvedla hlavu a naklonila ji k pravému rameni. „Jsme mimo cestu, tudy nikdo nepůjde,“ pronesla tiše.

„Já mám pro tebe ale hmotný dárek.“

„Vždyť ano, já mám ráda tvoje hmot-né dárky.“ Slovo hmot-né řekla pomalu a jakoby strojově, přičemž dala důraz na mezeru mezi slabikami.

Zvedla se, vyhnula se dvěma croissantům, aby je nerozšlápla, a zastavila se těsně před ním. Nešetrně ho povalila na záda a sedla si na něj. On ani nedutal.

Poposedla si trochu dál, na jeho stehna. Rukama mu rozepnula pásek a knoflík u kalhot, které mu o několik centimetrů stáhla. Naklonila se k němu.

„Pamatuješ si ty bílé kalhotky?“ zeptala se tak tiše, že jí sotva rozumněl.

Němě přikývl.

Žaneta věděla, že Vratislav je tak trochu fetišista. Když se spolu poprvé milovali, v kukuřičném poli kousek od Přeštic, měla na sobě obyčejné bílé kalhotky a neměla vyholené intimní partie. Vratislav tehdy odmítl, aby to do budoucna jakkoliv měnila. Úplně nahou ji tak vídával jen při společných koupelích. Ona si - k jeho radosti - kupovala pouze bílé spodní prádlo.

Jak tak dováděli, umazala si Žaneta svou kostkovanou krátkou sukni od alpské trávy, čehož si při jejich návratu postarší recepční okamžitě všimla.

Po více jak padesáti minutách se ho zeptala, jaký dárek pro ni má. Usmál se.

„Máš ráda naturalismus v literatuře.“

Přikývla.

„A učila ses antickou literaturu.“

Znovu přikývla.

„Ale nečetlas ji.“

Potřetí souhlasila.

„Na, tohle si přečti. Spousta lidí se toho bojí, ale není důvod. Má to s naturalismem dost společného, i když se to na první pohled tak nejeví.“

Žaneta chtivě popadla balíček zabalený do zeleného papíru a rychle ho rozbalila.

„Povinná literatura?“ Hlasitě se zasmála.

„Bude se ti to líbit. Vyšlo to ve čtyřiačtyřicátým, je to jediná dochovaná trilogie z antiky. Aischylos, mimochodem: bojoval v řecko-perských válkách jako voják, byl také kněz a jeho Oresteia zpracovává téma pomsty. Ale víc ti říkat nebudu, vždyť víš ze školy, co znamená sousloví antické drama.“

Toho dne ale Žaneta číst nezačala. Její kostkovaná sukně, včetně halenky a spodního prádla, musela do pračky. V noci spali, jako kdyby uběhli maratonský běh v rekordním čase.

Zřejmě proto, že šli spát brzy, se probudili ještě za tmy. Nikam se jim nechtělo, tak zůstali v posteli. Asi se chovali hlučně, protože postarší pár ze Spojených států amerických, který bydlel vedle nich, se toho dne při obědě na ně díval nevrle.

*

Na sklonku druhého dne se dali do řeči s jedním starším číšníkem v restauraci při hotelu, ve kterém bydleli. Vyprávěl jim o vesnici Morzine blízko švýcarských hranic jižně od Ženevského jezera, ve které jeden čas pracoval. Jeho popis je natolik navnadil, že se rozhodli přestěhovat.

Večer se přišli s číšníkem rozloučit. Nechali se společně vyfotit Vratislavovým Polaroidem. Rád používal starou fotografickou techniku, která zabírala jeden z jeho dvou kufrů, se kterými vyrazil na svatební cestu se Žanetou. Číšník jim vyprávěl o své svatební cestě, kterou absolvoval začátkem osmdesátých let do Paříže. Žaneta mu nechala značné spropitné a dvakrát se s ním na rozloučenou políbila. Vratislav pozoroval jeho tvář, která mu při prvním polibku celá zrudla.

Přes hotelovou službu si objednali odvoz. Rádi jezdili objednaným autem. Po několika Mercedesech a jednom Saabu se jednalo o Peugeot a nechali se odvést až do obce. Vratislav si cestou dělal vtípky na adresu francouzských aut, což řidič přijímal rezervovaně. Žaneta mu dala velké spropitné, čímž na jeho tváři vykouzlila chlapecký úsměv.

„Přeplatilas ho,“ konstatoval Vratislav.

„A ty urazil,“ kontrovala ona.

„Na to, že francouzsky téměř neumíš, rozumíš dobře.“ Zasmál se.

Pak se napil kávy a zhluboka se nadechl horského vzduchu. Vzal si žvýkačku, protože dostal chuť na to, co většina mladých lidí tak ráda dělá.

„Dáš mi pusu?“

Ubytovali se v malém pensionu. Do okolí se okamžitě zamilovali.

*

Za zmínku stojí Žanetin vztah k jídlu. Vratislavova babička byla jediná, která mladou dívku přijímala od začátku jejich vztahu a která se nedivila jejím chutím. Vratislav si na maminku svého otce vzpomněl při večeři při příjezdu. Většina ubytovaných se spokojila s vejci, slaninou a pečivem, Žaneta si ovšem navíc objednala dva polotvrdé desetidekové sýry, k nimž spořádala tři vejce natvrdo, dva croissanty a dva grapefruity. Vypila litr mléka, načež si z kabelky vytáhla tradiční českou Jesenku (velkou) a celou ji naráz vycucla. Vše zazdila pěti čokoládkami v celkové hmotnosti 175 gramů. Jeden starší manželský pár z Dánska ji pozoroval s nepokrytým pobavením.

Žaneta vážila 54 kilogramů a měřila 175 centimetrů, což nikdo nedokázal pochopit, nejméně pak ten, kdo ji obsluhoval u stolu.

„Je při chuti celkově, nejen v kuchyni,“ prohlašoval o ní Vratislav, kterému dělalo dobře, když se mohl pochlubit.

Vratislav také jedl hodně, preferoval ale jinou stravu. Spořádal celou bagetu s tlustou vrstvou másla, slaniny tolik, že umastil všechno v dosahu dvanácti metrů a dvě volská oka. Jak se ládoval svými oblíbenými pochoutkami, vzpomněl si na babičku.

„Vzpomínáš na první snídani u bábiny?“ zeptal se s plnou pusou.

„Jasně. Babička mi udělala krupicovou kaši s teplým banánem, který polila ohřátým Salkem. Hm,“ pronesla labužnicky a pohladila si břicho. „Babička umí.“ Pak se podívala na Vratislava. „Smrdí tady kafe, fuj. Myslíš, že mi ohřejí ještě trochu mlíka?“

*

Na ty pikniky vzpomínala po celý zbytek svého života. Vratislav koupil koš, několik kusů nerezového nádobí a velké množství dobrot. Žaneta si na tiskárně majitele hotelu, který se k ní choval možná až příliš ochotně, vytiskla Šlejharovu povídkovou knihu Zátiší, o které mluvila při maturitě, ale kterou jako jednu z mála od něj nečetla. Našla ji na internetu v digitální knihovně Kramerius.

Aischylovu Oresteiu předtím přečetla jedním dechem a odmítala o ní s Vratislavem mluvit. To znamenalo, jak Vratislav věděl, jediné: Žaneta usilovně přemýšlela.

Občas to tak dělávala. Přečetla krátce po sobě několik knih a nijak je nekomentovala. Za několik týdnů z ní pak zničehonic začaly padat nejrůznější postřehy.

Muž si nechtěl za tisk nic vzít, ale nakonec přijal desetieurovou bankovku. Štíhlá modrooká Žaneta se mu líbila a hned začal zjišťovat, jaké víno pije. Její odpověď, že vůbec nepije alkohol, ho uzemnila. S tvrzením, že má nejraději teplé kozí mléko, mu činilo potíže se srovnat.

Stárnoucí hoteliér nakonec ale sám před sebou rezignoval a objednal pět litrů domácího kozího mléka u jednoho farmáře. O dva dny později nechal pro Žanetu připravit speciální mléčné pohoštění. Jak tak vedle ní stál a anglicky vyprávěl o kozách, od kterých mléko pochází, a usmíval se při tom na mladou dámu, vzbudil pozornost ostatních hostů. Vratislav ho také pozoroval a pocítil prudké bodnutí v hrudi. Několikrát se přistihl, jak svírá pravou ruku v pěst.

Žárlil. Nikdy dřív se o ženy nezajímal. Studoval, pracoval, plánoval, vyráběl. Hrál na housle a klavír. Ženy ho nezajímaly. Pak poznal Žanetu. A pochopil, co znamená, když muž začne nenávidět jiného muže kvůli pouhému pohledu.

„Manžel sehnal nějakého průvodce, takového staršího pána. Že prý provádí místní po horách, když není sníh.“

„Ale jistě, to je Claude. Ptal se mě, jestli někoho neznám, je na mé doporučení. Solidní a zodpovědný pán. Starší, ale s velkou výdrží. Provede Vás okolím.“

„Ach, to jsem nevěděla.“ Usmála se a mrkla na něj. Hoteliér nevěděl, jak zareagovat. Začervenal se.

„Když je chlap nesmělý,“ pomyslela si Žaneta, „nehraje věk roli.“

Procházkami s devětašedesátiletým Claudem, který odmalička mluvil francouzsky, německy a italsky, načež se později naučil i rusky a anglicky, věnovali devět dní a celkem čtyři pikniky. Žaneta s ním mluvila anglicky, Vratislav střídavě francouzsky a italsky. Když mladí novomanželé vystupovali jako pár, mluvil Vratislav také, z ohledu ke své ženě, která francouzštinu a italštinu neovládala, anglicky. S ním si ale chtěl popovídat v místních řečech.

*

Hotelový řidič je za nemalý obnos po téměř čtrnácti dnech odvezl přes Alpy do Itálie, konkrétně Turína. Vratislav objednal letenky z Říma do Prahy na příští den a dvě místa v luxusním lůžkovém voze. Cesta vlakem z Turína do Říma se Žanetě líbila, jako ostatně všechno na jejich svatební cestě.

Žaneta si toho dne opět vzala svůj zelený komplet. Sedla si dopředu a sklopila sedadlo. Vratislav si sedl za řidiče a naklonil se směrem k ní. Cestou si česky povídali. Vratislav si všiml, že řidič se příležitostně dívá na Žanetiny výrazně zelené punčochy. Žaneta si v jednu chvíli jeho pohledu všimla. Věděla, co se v jeho očích skrývá za pocity. Dělalo jí to dobře.

Skutečně žárlil, ale přesto ho nesmírně vzrušovalo, jaké pocity jeho žena vzbuzuje u ostatních mužů. Vzrušovalo ho to a zároveň štvalo. Tato oběma stranami dobře uvědomovaná ale nikdy nediskutovaná záležitost fungovala jako orientální koření jejich vztahu.

Když je průvodčí po nástupu do vlaku obsloužil a zůstali sami v coupé, začala se Žaneta tvářit… šibalsky. To slovo okamžitě Vratislava napadlo, stejně tak pochopil, kam její chování směřuje. Moc dobře věděl, proč si oblékla právě tenhle komplet.

Stoupla si do chodbičky a začala pomalu rozepínat zip na sukni, který se nacházel na levém boku. Když s ním popojela přibližně dva centimetry, zastavila se a pomalu vzhlédla k Vratislavovi. Ten stál před ní a se staženým výrazem ji pozoroval.

„Pomůžeš mi?“

Jednou, možná dvakrát polkl, pak k ní přišel a poklekl. „Rád,“ řekl tiše.

Žaneta se posadila na postel a roztáhla nohy. „Připadám si vulgární.“ Pohodila hlavou doleva a zcela odhalila svůj krk, na kterém zůstávaly zbytky dvou cucfleků z předchozích hrátek.

Vratislav ji držel oběma rukama za kotníky. Při slově vulgární vzhlédl vzhůru, přičemž zaznamenal jemu neznámé bílé kalhotky, které toho více odkrývaly než skrývaly.

„Líbíš se mi takhle. To není vulgární.“ Pustil kotníky, postavil se a chytil svou novomanželku za výraznou bradu. Oba zhluboka dýchali.

„Udělej to.“

Věděl, co má na mysli.

Český naturalistický spisovatel Šlejhar, který se celým jménem jmenoval Josef Karel Šlejhar, by se divil, kdyby věděl, že jeho povídky Lakomec, Jumr se vrátil a Pobuda procestovaly, mimo jiné, se svou majitelkou část francouzsko-italských Alp. Těžko říct, co by řekl na to, že jeho kniha posloužila i jiným nežli literárním účelům, když se stala nástrojem k výprasku mladé ženy. Vzhledem k jeho stylu psaní by to dost možná považoval za absurdní a tak trochu černohumornou anekdotu.

Oběma novomanželům se to každopádně líbilo.

Druhého dne brzy ráno si průvodčí všiml, že Žaneta vystupuje z coupé v černých punčochách. Zelené krátce předtím vyhodila do odpadkového koše, neboť byly zničené. V levé ruce držela poslední z plechovek osmiprocentního zahuštěného slazeného mléka Salko, které si s sebou vzala. Z plechovky koukala kovová lžička. Všímavý pozorovatel by si jistě všiml, že Žaneta má poněkud upatlané rty.

Vratislav upíjel kávu.

Oddíl druhý: Hořké jako (antické) drama

Kapitola první: Hrobka Gryspeků v Kralovicích

„Na žádost Floriána Gryspeka povýšil král Ferdinand I. Habsburský 29. září 1547 Kralovice na město.“ Četla nahlas.

„Koukni se na ten prostřední.“

Žaneta se podívala na prostřední pomník a prohlédla si profil muže s výrazným plnovousem. Četla: „Florián Gryspek z Gryspachu * 18. prosince 1509 + 29. března 1588.“

„A ještě ten vpravo.“

Podívala se na nejvyšší pomník. „Improbus labor omnia vincit.“

„Usilovná práce vítězí nad vším,“ řekl Vratislav.

„Jak se jmenovala ta vesnice s tím zámkem?“

„Kaceřov.“

„Áno, vlastně. Jak jsem říkala, že se mi to bude plést se zastávkou metra v Praze Kačerově.“

Oba se zasmáli.

*

„Chutnalo ti?“

Seděli vzadu v taxíku, mimochodem Mercedesu, a opírali se o sebe. Z Kralovic to domů nemají nijak zvlášť daleko.

„Ano. Všechno to se mi líbilo. Ale víš, co nejvíc?“

Tváře se jako veliký otazník zakroutil hlavou.

„Tvoje organizační schopnosti. Ráno vlakem do Prahy, prohlídka Vyšehradu s tvým úžasným výkladem, pak sushi restaurace a pak cesta do Kralovic. Odkud znáš toho chlápka, který nás vezl?“

„Dělal jsem mu web. A taky mu kdysi půjčil dost prachů, opravdu dost. Tady pán,“ kývl směrem k řidiči, „pro něj taky jezdí.“

„Nechci vědět, koliks utratil za celou svatební cestu jenom za taxíky.“

Usmál se. „Pamatuješ na Clauda?“

Přikývla.

„Ten byl drahý. Taxíky, aspoň v Čechách a ve Vídni, dokážu sehnat se slevou.“

„Ve Vídni?“

„Jo. Kdysi jsem pomohl jedné sympatické dámě, která má ve Vídni taxislužbu. Tehdy téměř zkrachovala, já ji zachránil.“

Žaneta se podívala Vratislavovi do očí. Mírně je přimhouřil a o kousek zvedl pohled směrem nahoru. Toto gesto nevědomky dělal, když si připadal důležitý, když se mu něco povedlo, nebo když měl pocit, že si zaslouží pochvalu.

„A jaks zařídil ty rakve?“

„Jednoduše. Nejdřív jsem zavolal truhláři. Dělal mi nábytek do bytu i později nám do domu. I ten pracovní stůl, který používáš. Kdysi opravoval rakve Gryspeků a já vím, že si je vyfotil. A pak jsem zavolal do spolku, který se o hrobku stará. Nic těžkýho, práce pro obyčejného smrtelníka. Napadlo mě, že si tu hrobku ráda prohlédneš.“

„Můj manžel není obyčejný smrtelník. Dává mi jako dárky antickou literaturu a platí za mě v luxusních sushi restaurantech. A má rád zelenou barvu. Vlastně… erotika s ním je celá dozelena.“

Hlasitě se zasmál, pak přešel do šepotu: „Nechci být žádný princ.“

„Nejsi žádný princ.“ Nahnula se úplně až k jeho uchu a velice potichu dodala: „Ale jako milenec stojíš vážně za to.“

Usmál se. „Ale princ nejsem.“

„Říkám, že nejsi.“ Chytla ho pravačkou za levé ucho a přitáhla si jeho hlavu k ústům. „Protože jsi úplnej král.“ Pak mu ucho pustila a svou ruku rychle vsunula za jeho kalhoty a sjela k partiím, které měla tak ráda.

Okamžitě stáhl žaludek a hlasitě se nadechl. Ona svou druhou rukou popadla jeho levačku a nasměrovala mu ji mezi své nohy. Dosáhnout toho místa nebylo vzhledem k délce její sukně nijak zvlášť těžké.

Cesta taxíkem trvala příšerně dlouhou dobu.

Kapitola druhá a poslední: Grande finale

„Teď mě poslouchej, ty kurvo. Dobře mě poslouchej, do píči. Vysolíš prachy, nebo tě zabiju.“

Druhý muž přišel k Žanetě a chytil ji za bradu. „Uříznu ti kozy a přibiju je tomu tvýmu parchantovi na zeď, jestli někomu jenom jednou cekneš.“ Pak sáhl do kapsy a vyndal tři fotografie, které postupně zcela šokované a vyděšené Žanetě ukázal.

Na všech byl Vratislav se svými synovci a neteří.

Muž Žanetu pustil. „Lehni si a roztáhni ty svý dlouhý nohy, ty krávo.“

Žaneta, mající zkušenosti s podobnými typy mužů, poslechla. Když se na ní oba dva postupně vystřídali, nevydala ani hlásku.

Plačíc zatínala a opět rozevírala pěsti.

*

Vratislav stál v kuchyni úplně bledý. V levé ruce držel mobil a video sledoval stále dokola, přestože ho znal nazpaměť.

„Hajzlové a zkurvysyni,“ opakoval si stále dokola. Zpočátku nedokázal pochopit, proč mu Žaneta posílá tajně natočené video, na kterém předává peníze partičce hovadských individuí. Pak se to evidentně zvrtlo.

On je ale znal. Z vyprávění a i je jednou viděl zdálky. Pak pochopil, co se stalo.

To, co viděl na videu, překročilo všechny myslitelné meze.

*

„Pavle, díky.“ Neusmíval se.

Přibližně padesátiletý muž smutně pokýval hlavou. „Chápu, že si to nechceš rozmyslet, jenže mám o tebe strach. Vím, že ve skutečnosti jsi tvrdší, než se zdáš, ale jsi sám.“

„Jsou to vychlastaný a vyfetovaný kreténi. Neví, co všechno vím. Snad nezjistili, že mi Žaneta stačila poslat to video. Evidentně jsou zfetovaní. Myslí si, že když mi řeknou o prachy, že to tím vyřeší. Ale neví, že znám několik míst, kde se scházejí. A policie mi tady fakt nepomůže. Musím je sejmout, zbavit se jich nadobro. Znovu by se vrátili.“

Muž najednou udělal něco, co se mu stalo naposledy v sedmi létech na pohřbu vlastní matky. Rozplakal se. „Budu na tebe myslet,“ dodal, když se uklidnil.

Vratislav nic neřekl, jen pokýval hlavou. Popadl balíček, pak se otočil a bez známek strachu odešel.

*

„Žaneto. Žaneto.“

Nic. Ležela na zemi a nehýbala se. Kolem se válely potrhané kusy jejího oblečení. Vratislav si připadal jako v absurdním dramatu.

Ještě jednou to zkusil. Ne, nedýchá. Jeho milovaná manželka byla mrtvá.

Vstal a pomalu odtáhl vlastní pohled o více jak 90 stupňů doleva. Neplakal. Přemýšlel, v jakém rozpoložení museli být, když to udělali. A když ji tu pak nechali mrtvou.

Oni vůbec nepřemýšlí racionálně. To znamená jediné: prohrají. Musí prohrát.

Přemýšlel a vzpomínal. Uviděl okamžik, kdy ji v devatenácti létech, jemu tehdy bylo dvacet sedm, našel na ulici. Doslova ji našel a doslova ležela na ulici.

„Všechno bylo doslova,“ pomyslel si.

Našel ji na ulici, špinavou a pod vlivem drog. Byla krásná. A zároveň… něco z ní cítil. Vzal ji k sobě, tehdy ještě bydlel v bytě, dům koupil až později. Všichni mu to vyčítali a tvrdili, že dělá chybu. Jediný bratr, který tehdy právě začal chodit s novou dívkou, kterou si později vzal v jejich oblíbené restauraci na okraji Brdů, ho podpořil. A babička, ta také neměla předsudky. Naopak ho pochválila za dobrý skutek.

„Sociální rozdíly a příslušnost,“ pomyslel si.

Pocházel z bohaté rodiny, vystudoval dvě vysoké školy, uměl čtyři jazyky, s jejichž pomocí se domluví po celém světě. Vydělával ročně tolik, kolik jiní nevydělají za půlku života. Uměl, co neumí naprostá většina společnosti.

Z ní ale něco cítil.

Všechno mu řekla. „Pygmalion,“ napadlo ho tehdy.

„Ne, něco jiného, tohle není příběh lorda a květinářky,“ řekl nyní nahlas do prázdna.

„Ti zkurvysyni ji museli po těch létech někde vidět, poznat, vyčmuchat, najít. Do prdele.“

Vzpomněl si na brožovaný svazek, který vyšel v předposledním roce druhé světové války.

„Drama vpravdě antické,“ řekl do prázdna, které se začínalo stávat nesnesitelným.

Sáhl do kapsy a nahmatal svůj SIG P210. Už jako chlapec perfektně střílel. Jeho dědeček ho to naučil. Sáhl do druhé kapsy a nahmatal svůj starý vystřelovací nůž. Vedle něj se nacházel úzký nůž na ryby, kterým tak obratně vládl o Vánocích, když je kuchal. Zkontroloval náboje koupené od Pavla.

„Tak schválně, vy zkurvysyni.“

Došel ke stromu a popadl lopatu, kterou o něj předtím opřel. Začal hloubit jámu.

Té noci se o sobě dozvěděl hned několik nových informací.

*

Za sebou slyšel zvuk, který mu připomínal chrochtání. Věděl, že muž zanedlouho zemře. Ten ubožák slyší zvuk vlastní smrti. To nejde přežít. Zepředu se ozýval ženský křik, skoro ještě dívčí.

Vratislav udělal čtyři kroky dopředu a zahnul doleva. Obešel velký balvan a uviděl ji. S vyvalenýma očima. Kousek napravo od jejích nohou, hned u balvanu, ležela použitá injekční stříkačka. Přišel k dívce.

„Vědělas to?“ Mluvil potichu.

Dívka cosi nesrozumitelně blábolila. „Já nikoho nezabila,“ z ní pak najednou vypadlo.

„Ty ne,“ pronesl Vratislav potichu. Pak zvedl levačku, ve které držel nůž, a bez známky emocí dívku podřízl. Byl celý v černém, v holínkách a overalu. Při bližším pohledu se dalo poznat, že má na sobě stopy krve, evidentně cizí.

Zvedl se a s nezměněným výrazem ve tváři se otočil o devadesát stupňů doprava. Šel dál.

„Ne, ne, ne…“ uslyšel.

Když k němu došel, ležel na zemi. S vykulenýma očima. Byl…

„Tak ty ses posral strachy?“

Muž blábolil.

„Neboj se, nezabiju tě.“ Sklonil se k němu. „Opravdu, přísahám. Nemusíš se bát. Tebe nezabiju.“

Pak rychle máchl levačkou. Muž zařval, jak mu velice ostrý nůž zanechal vodorovný šrám přes tvář.

„Snažší, než kapr.“

Pak se zvedl a šel dál. „Ještě jeden.“

Ležel na břiše, neschopen pohybu. Vratislav vytáhl pistoli a vyprázdnil do muže zásobník. Nejdříve mu prostřílel nohy a ruce, teprve pak mířil do těla. Na pistoli byl připevněn tlumič vlastní výroby.

„Budeš inženýr a puškař, když se budeš snažit,“ říkával mu dědeček uchvácený jeho manuální zručností.

„Není nic, co by neuměl,“ říkávala o něm jeho babička.

Představil si, co řeknou, až se dozví o dnešním dnu.

Vrátil se k předchozímu muži.

„Víš, co je největším trestem? No, možná ne největším, ale pro tebe jistě nejbolestivějším. Vědět a nevidět, cítit a nemoci nic dělat.“ Sklonil se k němu a vypíchl mu obě oči. Pak po něm dobrých deset minut dupal.

*

Zdálky slyšel policejní houkačky. U pěti stromů leželo pět mrtvol. Čtyři z nich byly zohyzděné ostrým nožem, jedna byla skrznaskrz prostřílená. U šestého stromu kvílel asi čtyřicetiletý muž s pořezanou tváří, zlomenýma nohama i rukama a dvěma otvory místo očí. Vratislav stál za stromy a četl v brožované knize. Před ním na zemi ležela pistole SIG P210 s vlastnoručně vyrobeným tlumičem, mobilní telefon, vystřelovací nůž a úzký nůž na ryby.

Poslední volané číslo bylo 158.

Když slyšel houkačky z blízké vzdálenosti, zavřel knihu a opatrně ji položil před sebe. Podíval se na nebe.

„Slíbil jsem ti, že se do Brdů vrátíme, Žaneto. A to se stalo. Škoda, žes mi o těch zkurvysynech neřekla hned. Nemůžu žít a mít před očima to video.“

Pak se podíval na knihu ležící na zemi. Levačku zandal do kapsy. Na čele mu vyrazil pot.

„Do poslední chvíle lpět na životě,“ pomyslel si. „Trapnost nad trapnost.“

Vzpomněl si na Claudea a jeho vyprávění o tom, jak pohřbil obě své manželky. Obě byly mladší, první o sedm a druhá o devět let.

Smrt a bolest. A pak ticho.

„Vyhrávám, nebo prohrávám?“ zeptal se sám sebe.

Chladná ocel legálně drženého revolveru Smith & Wesson se dotkla jeho kůže na hlavě.

„Miluju tě, Žaneto,“ řekl potichu.

Výstřel vyděsil oslepeného muže, přijíždějící policisty i ptačí rodinku v blízkém křoví. Krev postříkala vedle rostoucí zakrslou borovici, od Slunce osmahlou trávu i jedinou dochovanou antickou trilogii.

Antická dramata mají jedno společné: bez zásahu bohů jsou tragédie neřešitelné. Vratislav však v bohy nevěřil. Věřil ve svou sílu a krásnou brdskou přírodu, která vždy na konci srpna dosáhne svého absolutního maxima. Věřil také v upřímnost své lásky k dívce, kterou - na rozdíl od ostatních - neodsoudil a které pomohl zvednout se ze silnice.