Žít (Akira Kurosawa, 1952)

Zná vážený čtenář úsloví "oko - do duše okno"? Věřím, že ano. Úsloví pravdivé, neboť okem lze toho vyjádřit tolik. Strachy, naděje, nenávisti i lásky. Někdy se stačí jen podívat a je jasno. A tento potenciál lze využít v kinematografii, dává totiž hercům obrovské možnosti, umí-li s ním pracovat.

Za jednoho z nejlepších herců používajících své oči ne jako okna ale úplné výkladní skříně svých hereckých schopností považuji Japonce Takaši Šimuru. Zásadní herec režiséra Akiry Kurosawy ztvárnil v jeho filmech řadu rolí plných citu a úplného pochopení role. Bez většího přemýšlení si vybavím tři čtyři Kurosawovy filmy, ve kterých hraje jako kdyby danou rolí žil. Ale přece jenom v jedné vyniká nad ostatní.

V roce 1952 se Kurosawa tvrdě opřel do soudobé japonské byrokracie. Natočil příběh stárnoucího úředníka, vedoucího sekce, který 30 let razítkuje lejstra a přesouvá je z pravé části svého stolu na levou. Ovdovělého úředníka ztraceného v deziluzi ze své práce i života. Když pak přijde na radnici skupina žen s peticí žádající odstranění závadné vody z okolí jejich bydliště, nestalo by se bývalo nic, jednotlivá oddělení by si jejich žádost vzájemně přehazovala tak dlouho, až by to manuálně pracující občanky odradilo. Zkrátka - klasický postup byrokratů nechtějících problém řešit. To by se ale pan Watanabe, sekční vedoucí, nesměl dozvědět, že umírá na rakovinu.

Po několikadenním šoku stráveném po barech se však Watanabemu rozsvítí v hlavě žárovka. Řekne si, že zbytek musí prožít smysluplně. Ne vlastní sebelítostí, ale něčím, čím lze pomoci ostatním. Ne pomocí synovi, který mu nerozumí a se kterým si nemá pořádně co říci, ale pomocí obyčejným chudým lidem, kteří potřebují čistý plácek se zdravým prostorem pro děti. A pro kdysi tak oddaného a veškerá nařízení poslouchajícího úředníka najednou spadnou všechny bariéry. Žene ho touha po smysluplném výsledku. Navzdory nepřejícím nadřízeným a navzdory rakovině žaludku.

Sledujeme příběh bez výraznějšího děje. Kurosawa svým typickým pomalým způsobem předvádí jednu úžasně natočenou scénu vedle druhé. Některé se vrývají divákovi do paměti, aby ji už nikdy neopustily. Nejsilnější, aspoň pro mě, je ta, ve které smutný Watanabe hledí do prázdna a oči se mu nalévají slzami. Tehdy věřím, že se dívám na Watanabeho, ne Šimuru.

Rakovina mu změnila život tím, že mu ho odejmula. Ale dala mu několik měsíců, aby poznal smysl svého bytí. A nedovolila mu prožít život přesouvače lejster.