Zita a František aneb Diamant v prstenu

Je život lidský krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?

Li Po (8. století)

VĚNOVÁNO NEVLASTNÍ BABIČCE JANĚ T.

ODDÍL PRVNÍ: SEZNAMOVÁNÍ

Zita se narodila jako třetí ze čtyř dětí. Neměla ráda koprovou omáčku a vejce vařená natvrdo. Ze školy si pamatovala, neboť čeština jí vždy šla dobře, že se může psát „natvrdo“ (dohromady) i „na tvrdo“. Ona preferovala první variantu, protože s oblibou používala Internetovou jazykovou příručku dostupnou z webové adresy https://prirucka.ujc.cas.cz/, kterou udržuje Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a která obsahuje heslo „natvrdo“, u něhož se nachází poznámka, že lze psát i možnost „na tvrdo“. Ve svých čtrnácti létech, když si toho poprvé všimla, si řekla, že bude používat tu variantu, kterou jazykovědci upřednostnili.

Zita od dětství znala poslední českou (nekorunovanou) královnu Zitu Bourbonsko-Parmskou, československou herečku Zitu Kabátovou a také věděla, že jedna odrůda jablek se nazývá Zita. Své jméno milovala a při podpisu vždy velice pečlivě a pomalu vykreslovala iniciály. Že její příjmení začínalo na Zet, považovala za skoro až mystické znamení.

Naproti tomu František, druhé a poslední dítě svých rodičů, mladší bratr o sedm let starší sestry, své jméno nesnášel. Necítil se dobře, když na něj někdo volal „Franto“ či „Fando“ a „Fanouše“ úplně nenáviděl. K jeho oblíbené svačině patřila vejce vařená natvrdo, mozarella a stroužek syrového česneku. Mlaskal, olizoval si konečky prstů a jeho matka o něm prohlašovala, že je „neskutečný prase“. Občas krkal, prděl a permanentně chodil ve špinavých botách a děravých ponožkách. „Fusekle nejsou vidět,“ říkával v obranné pozici své pünktlich matce, která chování svého syna jakžtakž snášela, ale jedno mu odpustit nedovedla: že si pravidelně nečistil zuby.

František vedle všech svých nedostatků miloval ledovou vodu, což občas používal jako argument, že žije zdravě. Rád se celoročně koupal a v zimě chodil nalehko oblečený.

A pak se jednoho dne potkali. Zitě bylo čerstvých devatenáct, Františkovi čtyřiatřicet.

*

Zita nebyla až tak nevinná, jak by se mohlo podle její vizáže hodného čerstvě dospělého děvčete zdát, a František ne až tolik sebejistý. Každopádně měl za sebou více erotických zkušeností než ona, ale když si připadal zatlačený do kouta, probouzel se v něm ustrašený kluk. Oslovit ženu, která se mu líbila, mu činilo obtíže navzdory zkušenostem.

František ztratil pojem o čase a tři dny nejedl. Jeho první rendez-vous – zde nutno zmínit, že František zásadně nechodil na rande, ale vždy používal francouzský výraz „rendez-vous“ – ho vyvedlo z míry takovým způsobem, jako snad ještě nikdy nic. Seděli v kavárně a přemýšleli, o čem bude nejlepší hovořit. František si připadal nervózní jako sáňky na letním dvoře. Zitě to šlo skrývat lépe.

Ona pila čaj, on vodu. Ona se dívala do hrnečku a nepřítomně se usmívala, on si každou třetí sekundu mírně odkašlal a snažil se potlačit cukání v levém oku.

„Máš ráda Formana?“

„Miloše?“

„Miloše.“

„Jo, znám ho a mám ráda jeho filmy. Nejraději mám 'Lásky jedné plavovlásky' s Brejchovou a Pucholtem.“ Napila se a poté pomalu zvedla oči nahoru takovým způsobem, až se Pucholtovi, vlastně Františkovi, který jí pohlédl do očí skrze řasy, stáhl žaludek. „Proč se ptáš?“ Mluvila potichu.

„Já mám rád taky 'Lásky jedné plavovlásky'. A připadám si trochu jako on.“

Zita se najednou rozesmála tak hlasitě, až se babka sedící u vedlejšího stolku lekla a polila svým caffé laté. „Jako, že je to tady stejně trapné?“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ řekl a pokusil se o úsměv. „Myslím, že je to hezký, rozumíš?“

První setkání začalo pomalu ale jistě působit jako reklama na trapnost. Aspoň František si to myslel. Zita si ale ve skutečnosti připadala podivuhodně lehce. „Je o patnáct let starší než já,“ pomyslela si, „sedí tu přede mnou a je zcela… v háji“. Nahlas samozřejmě nic neřekla.

Široce se usmála, ukázala své perfektní bílé zuby a podivuhodně pevným pohledem se podívala do jeho očí. „To spíš já bych si měla připadat jako Pucholt.“ Mluvila potichu.

František polkl. Neudržel se a roztáhl ústa do širokého úsměvu, ovšem se rty pevně přitisknutými k sobě. Zita si jeho způsob úsměvu okamžitě zamilovala. V té kavárně, v té chvíli. A rozhodla se, že ho chce s ním sdílet. To ještě netušila, že pozná jinou dimenzi chladu.

*

Jako po zimě přichází jaro, přišlo po prvním rendez-vous druhé. František poněkud překonal stud a dokázal se chovat obstojně. Roztál a hodně Zitě vyprávěl. Ta seděla nad čajem, usmívala se a nic neříkala. Když už Františkovi začalo být podezřelé, že stále mlčí, zarazil se uprostřed věty. Ustaraně se na Zitu podíval.

„Já se ti musím omluvit,“ řekl. Uvědomil si, že na to jde snad dobře.

„Proč?“

„Protože pořád povídám, však víš. Chlap povídá, aby zakryl vlastní… nervozitu.“ Podíval se jí do očí, mírně naklonil hlavu a s úsměvem desetiletého kluka mrkl. „Proč bych to nepřiznal. Jsem z tebe nervózní. Hodně nervózní. Úplně paf. Jako když krychli přikážeš, aby se zakulatila.“ Hlasitě se zasmál. „Teď jsem si vzpomněl… na naši češtinářku ze střední. Byla hodně ostrá, jednou jsem si z ní vystřelil. Vysvětlovala nám, co je oxymóron. Od té doby říkám to s tou krychlí, no. Svítání na západě hadr.“

Oba měli rádi knihy a věděli, co „Svítání na západě“ s velkým es je.

Zita uchopila porcelánový šálek s červeným vzorem a napila se. Pak šálek pomalu vrátila na podšálek a svou levačku položila – neboť pila a i laskala, jak později František zjistil, jen levačkou – na jeho pravačku. „Tak nebuď,“ řekla potichu.

„Krychle?“ nechápavě se zeptal.

„Nervózní.“ V úsměvu se jí zaleskly ty její nádherné bílé zuby.

Její dotek, suchý a hebký, projel Františkem jako elektřina. Nedokázal se ubránit a otřásl se. To slovo krychle z něj vylétlo ne proto, že by přemýšlel o jejích slovech, ale protože naprosto vůbec nepřemýšlel. Ten dotek prudce a bolestivě zaregistroval. Zita to pocítila. Začala se víc usmívat a on ji okamžitě napodobil. „Otřásáme se ze strachu, anebo lásky, načež umíráme,“ pomyslel si František, který vždycky trpěl sklony k přílišnému prožívání emocí a také básnické melancholii.

Teď už se usmívali oba tak, že se nic nedalo skrývat. Trapnost se přelila do přeslazené romantiky. Oba ovšem přeslazené zákusky milovali, jak si sdělili hned na první schůzce.

Naklonil se k ní přes stůl ještě víc a zašeptal. „Mohu ti říci tajemství, které je zakázáno tak brzy vyslovovat?“

„Můžeš, François.“

Líbilo se mu, jak mu řekla francouzsky, neboť tento jazyk velice dobře ovládal. Líbilo se mu to a okamžitě ho napadlo, že je na správné adrese. Vycítil to… intuitivně. Podíval se na ni skrz své kulaté nevyčištěné brýle. Ty si hned sundal, neboť si vybavil matčin výraz, a začal je utírat košilí. Zita také nosila brýle, ovšem se zlatými obroučky a s pečlivě vyčištěnými skly. Když brýle dočistil, nasadil si je a znovu se nahnul k Zitině obličeji na vzdálenost několika centimetrů.

„Tak já ti to teda řeknu, i když je to zakázané. Teď tě totiž líp vidím.“ Nápadně mrkl. „Jsi krásná.“

*

Po tomto rendez-vous, na které si František přinesl Shakespeareovy Sonety, které jí cestou domů předčítal, a dvě plechovky Salka, jednu pro sebe a druhou pro ni, přišlo třetí, které se odehrálo u něj doma a během něhož hrál roli Františkův gramofon. Poslouchali několik desek. František netrpěl (jak říkával) hudebním vkusem své generace. Vyrostl na kapelách Queen a ABBA a písničkách Karla Kryla. Jeho kulturní pünktlich matka ho odmalička brala ho divadla a on už na základní škole začal poslouchat klasickou hudbu. Na střední preferoval Beethovena a Haydna a v posledním ročníku objevil Richarda Wagnera. Snažil se zjistit, co má ráda Zita, ta mu ale dala volnou ruku. „Pusť mi něco, co máš rád ty,“ řekla mu svým tichým zpěvavým hlasem.

„Jako koňadra.“

„Cože?“

„Mluvíš, jako kdybys zpívala.“

Několikrát jí pustil předehru Wagnerovy opery Parsifal, která je – objektivně vzato – naprosto nádherná. Vyprávěl jí při tom o Wagnerově divokém životě. Pak vytáhl několik desek s Beethovenem.

Po určité době, kdy už německé hudby bylo moc, Zita zasáhla. Nemilosrdně gramofon ztlumila a přisedla si o několik centimetrů blíž k Františkovi. A pak, s chutí Margotky, kterou si rozdělili napůl, to najednou začalo být velice osobní.

František vytušil vážnost situace a pustil slavný klavírní koncert Petra Iljiče Čajkovského. Po Němcích Rus. Přisedl si zpět k Zitě a uchopil ji oběma rukama za pravačku. „Smím tě políbit?“ řekl s mírným úsměvem. Po jeho nervozitě nezbylo ani snítko. Zitě se zrychlil dech a uvědomila si, že situace se už dostala do bodu, ze kterého by se jen těžko dalo vycouvat. Ona ale couvat nechtěla.

Němě přikývla. Políbili se, pomalu a hluboce. František pak popadl Zitu za ramena a přitáhl si ji k sobě, načež ji znovu políbil. Rychle, silně, s příchutí násilnosti. Zita potichu zasténala.

Pak si pomalu lehla na záda a zavřela oči. František se na ni s úsměvem chvíli díval a pak se nahnul k jejímu levému uchu. Tiše se zeptal, má-li pokračovat. Na hranici slyšitelnosti řekla ano.

*

Po tomto setkání přišlo čtvrté, zatím nejkratší. Oba mladí lidé postupovali rychle a bez zbytečného zdržování. Zita se snažila tvářit, jako že tomu tak není, ale vzplála prudce a vášnivě. František měl pocit, že se ocitl u jezera té nejdivočejší nymfy ze starořeckých bájí. Když šli po ulici – ona zavěšena do něho – mluvila potichu a tvářila se vyrovnaně, ale v soukromí se mu zjevovala v naprosto odlišné podobě. Když poprvé odjížděla na víkend domů, bezprostředně po čtvrté schůzce, připadal si František jako okradený a zbitý. Tehdy si říkal, že to, co s ní zažil na první schůzce u něj doma, představuje vrchol jeho představ, to ale netušil, co všechno ho ještě čeká.

František bydlel v malém pronajatém bytě, který se chystal opustit, protože zdědil po prarodičích malou letní chalupu, na kterou se toužil odstěhovat. Říkal, že to chce udělat kvůli svému milovanému kocourovi, který ocení zahradu a který je ve skutečnosti kočkou.

„Proč o ní tedy mluvíš v mužském rodě?“

„Já myslel, že je to kocour, když jsem se o něj začal starat. Už mu to zůstalo.“

František ale ve skutečnosti toužil po divokých zimách, které miloval. Krátce před definitivním rozhodnutím potkal Zitu a po prvním týdnu jí o tom řekl. Ona chtěla chatu okamžitě vidět.

„Což o to,“ řekl František, který se nyní před Zitou už nestyděl, „vidět ji můžeš, ale co ti řeknou na intru?“

„Co by, nic. Jsem už dospělá. Nahlásím, že večer nepřijdu. To je v pohodě. A oni o tobě už ví.“

„Kdo?“ zeptal se ohromeně František.

„Máma s babi a dědou, říkala jsem jim o tobě hned ten víkend, co jsme se předtím poznali.“ Pohladila ho levou rukou po tváři. „Že jsi takový malý nesmělý chlapeček, který si nic nedovolí.“

Sto pětaosmdesát centimetrů vysoký František se zhluboka nadechl, podíval se z výšky na sto šedesát osm centimetrů vysokou Zitu a usmál se. Oba si připadali, jako kdyby se znali celý život.

*

Na chatu nejdříve jezdili jen občas, později častěji, až se nakonec Zita rozhodla intr pustit. „Je fajn,“ říkával František, „že jsme se poznali v únoru. Poznalas chatu v zimě.“

Chata se Zitě opravdu moc líbila, byť život v ní, jak si okamžitě při své praktičnosti uvědomila, obnášel určitá specifika. Malá kuchyňka s designem ze sedmdesátých let, obývací místnost s jednoduchými okny, rozkládacím kanapíčkem, dvěma knihovnami a padacími dveřmi v rohu místnosti, pod kterými byly důmyslně nainstalované schody do přízemní místnosti, o které František mluvil jako o sklepu. V ní stavebně oddělená toaleta vyvedená do septiku a zásoba dřeva. Do chaty nevedl plyn ani voda, v obývací místnosti stála velká kamna.

„Ale to nevadí,“ hlásil František hned při její první návštěvě nadšeně – a měl na mysli fakt, že v chatě chybí funkční kohoutek – „protože ve studni je čerpadlo. Ve skruži je udělaný patent, na který nasadím hadici, zapnu čerpadlo a vodu si dotáhnu do chalupy. Mám přece dlouhou hadici. Pravda, voda pitná není. A sprchuji se stejně venku. A dokonce tu mám i elektriku!“

Venkovní sprchování přišlo Zitě poněkud divoké – poprvé jela přeci na chatu na konci února. Ale nedokázala odolat. Františkovi i jeho šílenému způsobu života. „Bude mi ale zima,“ namítla.

„A co?“ František se podíval nechápavě, jako kdyby ho nikdy nenapadlo, že by ostatní lidé snad mohli vyžadovat teplou vodu v domě. „Nesmíš to tak prožívat,“ řekl a usmál se. „Když ti bude zima, udělám ti teplo v kamnech. Dřeva mám dost, koukni.“

„Já bych radši teplo ještě jinak,“ řekla mu tehdy ona a silně mu přimáčkla dlaň na rozkrok. František zbledl a ústa se mu stáhla do úzké škvírky. „Je čitelný,“ pomyslela si Zita. „Pojď, chlapečku, do chalupy,“ řekla nahlas. „V takové brutální zimě jsem to ještě nedělala.“

Oslovení „chlapečku“ působilo na Františka jako rána palicí. Šel za Zitou jako můra za světlem žárovky, které ji nakonec spálí.

*

František byl Zity první vážný vztah, nevinná však, jak už bylo řečeno, nebyla. Vzpomněla si na slova své moravské babičky, která pronesla při příležitosti jejích patnáctých narozenin: „Hlavně si dej pozor na blázny! Vždycky si vzpomeň na dědka od tvýho táty.“

Jenže Zita milovala oba své dědečky od narození. Nikdo nebyl jako oni. Její otec prý byl podobný, ale toho kvůli smrtelné autonehodě nikdy nepoznala.

Zita přemýšlela, kde začíná a končí bláznovství. František, po více jak hodinové lekci lásky, ze sebe setřásl všechno své oblečení a nahý jí názorně předváděl, jak stojí na jehličí a sprchuje se u toho.

„Jasně, rovnou takhle z hadice. Vždyť není zima, telefon mi ukazuje tři nad nulou. Jednou rukou držím hadici ve vzduchu a druhou se myji.“

„No rozhodně je na tom ta hadice líp než ty,“ zasmála se tehdy hlasitě Zita.

„Toho se neboj, jsou tři nad nulou, hadice nezamrzne“ pronesl František znalecky.

„Myslím průměrem, ty můj troubíku.“

Zita k němu – nahému – přišla a pomyslela si, že podruhé už tak nezbledne. A skutečně – ničeho si na jeho tváři nevšimla, když ho zlehka políbila a levačkou se dotkla jeho přirození. V zimě se ale stmívá tak brzy, že v pět odpoledne už jeden nevidí druhému do tváře, takže těžko soudit, jak to s tím zblednutím nakonec bylo. Františkovi se každopádně zrychlil dech. Toho dne podruhé.

*

Během následujících měsíců prožili něco, o čem by asi nedokázali nic kloudného napsat, kdyby jim to někdo dal za domácí úkol. Bylo to plné toho i onoho, zážitky před nimi, za nimi, vlevo i vpravo. Vše v oparu a se zrychleným dechem.

Když je člověk zamilovaný, nevnímá čas. To, co hřeje, nezávisí na Slunci.

*

Františkovy a Zitiny první Vánoce na chatě představovaly v jejich společném životě velkou tlustou čáru. Zita, která měla smysl pro tabulky, si sedla za stůl, vzala papír a jednu jednoduchou si narýsovala. Chtěla původně napsat, co jí na Františkovi vadí. Nepřišla na nic. Uvědomila si, že se do něj zamilovala. A že se jí jeho chata líbí. Přemýšlela, kolik František ušetří za nájem. Přemýšlela, kolik dokáže přinést do společné domácnosti ona. K penězům od matky a prarodičů přidávala vlastní z brigád. Prarodiče jí společné bydlení s Františkem schválili, s matkou to bylo poněkud těžší. Navíc nastoupila do čtvrtého ročníku střední školy a měla před maturitou, kvůli čemuž slýchala matčiny námitky. Přemýšlela, dá-li se žít bez zavedené vody a plynu, přičemž si pořádně neuvědomila, že bez toho už žije. Po osmdesáti minutách nervózního přemítání usnula s hlavou na stole.

Její matka nedokázala pochopit, že jí nevadí mytí ve studené vodě. Neustále jí předhazovala nedostatečnou hygienu na chatě, ale mladá dívka se dokázala „indiánskému životu“ – jak tomu říkal František – podivuhodně lehce přizpůsobit. Zitě se zdálo, jak se kvůli tomu se svou matkou hádají.

Když se probudila s výraznou otlačeninou na levé tváři, s hrůzou si uvědomila, že její zamilovanost je opravdu naprostá. Ona ho miluje. Chce jít s ním. Chce ho následovat i v jeho šílenostech. Usmála se. Je to tím pádem i její šílenost. A tudíž se jedná o jednoduchou a čitelnou situaci. Bláznovství plodí další bláznovství. Jinak řečeno: blázen k bláznu se přimyká.

Když měla svého prvního chlapa, vůbec nepřemýšlela nad budoucností. Toužila po potěšení, které jí dokázal dát. Byl výrazně starší a mohl nabídnout zkušenosti. František pro ni ovšem představoval mnohem víc.

Tabulku roztrhala na směšně malé kousky, které následně vhodila do kamen. Ve městě si později v obchodě se svou oblíbenou značkou termoprádla koupila ribano (obleček s dlouhými rukávy, který začíná na patách a končí u krku), teplou čepici a několik dalších velmi praktických kusů oblečení.

Jak moc se jí budou hodit, v tu chvíli už tušila. Ale o tom, co je opravdová zima, ještě řadu věcí neznala, byť o mytí zadku v ledové vodě už věděla své.

„Jsi vážně dobrá,“ říkal jí často František, který se radoval, že našel dívku ochotnou snášet tyto podmínky.

*

Zita byla opravdu zamilovaná až po uši. Toho večera prolila několik velkých slz. V budoucnu si na ně mnohokrát vzpomněla. Byly poslední částí jejího života před Františkem, po nich se již psal nový oddíl. Oddíl života, v němž hrál její François ústřední roli. Byla si jistá, že on k ní cítí totéž. A doufala, že si vedle něj zachová zdravý rozum. Pak si vzpomněla, jak jí předváděl sprchování na jehličí. „A dokonce tu mám i elektriku,“ tak nějak to tehdy řekl.

Rozplakala se naplno. Ale její slzy nechutnaly hořce.

*

K nejkrásnějším Zitiným zážitkům z prvního společného adventu patřil poslech LP desek. Františkův gramofon TEAC TN-180BT hrál téměř pořád. Poslouchali všechno možné – od Spirituál kvintetu až po Beethovena. Přeposlouchali všechny symfonie Gustava Mahlera a Parsifala, Františkovu oblíbenou operu. V noci jí pak předčítal Maupassantovy povídky ze sbírky „Strach“. Jedná se o strašidelné, svým způsobem hororové mikropříběhy. Několikrát se uchýlil i k jiným knihám. Sáhl do knihovny a vytáhl žlutočernou knihu „Žízeň po životě“ od Irvinga Stonea. Četl úryvky z oblíbených příběhů, recitoval básně, zpíval písně a pravidelně blednul. To poslední tehdy, když na něj Zita znenadání sáhla, což dělala ráda a celkem často.

„Je to románový životopis Vincenta van Gogha. Správně se to čte [choch], nebyl přece Francouz, že. Víš, co se mi na té knížce nejvíc líbí? Jak autor dokázal vystihnout jeho komplikovanou povahu. Anebo… tady.“ Vytáhl z knihovny světlou knihu s názvem „Tak pravil Zarathustra. Nietzsche, takový filosof. Tolik se o něm napsalo, tolik se o něm řeklo. Je to taková filosofie převedená do románu.“

„Nedávno jsme ho řešili v občance. Ve čtvrťáku máme filosofii, učí nás ji zástupkyně. Ona je děsně tvrdá, taková docela bestie, ale češtinu nás naučila skvěle.“

„Jo! Naše češtinářka nás také učila na filosofii a bestie je docela vhodné označení.“ Zasmál se. „Mám na ni číslo, někdy brzy jí zavolám. Vždycky je strašně zvědavá, co dělám. A pořád zjišťuje, jestli někoho mám. Celé ty roky mi tvrdí, že neexistuje žádná, která by mě dlouhodobě snesla. Když jsem jí o tobě řekl posledně, nevěřila, že existuješ. Divila se, že prý musíš být strašná divoženka, že ti nevadí zima. Ale k tomu Nietzschemu: on si svými pracemi zcela evidentně kompenzoval své bolesti a strasti. Do toho románu dal všechno. To jeho pojetí nadčlověka je geniální. Chápat to rasisticky, jako to udělali nacisti, je samozřejmě kravina.“

František mluvil o své oblíbené knize dalších deset minut. Pak se Zity zeptal, zda knihu četla. Usmála se: „Ne, ale ráda tě poslouchám.“

Byla to pravda. O tom nepřečtení i poslouchání.

Při milování přebírala aktivitu a hlavní slovo Zita. Vášnivě a s chutí třebas několikrát za den, neboť Zita i František patřili k lidem se zvýšenou sexuální chutí, díky čemuž si vedle sebe připadali jako ve snu.

*

Jednou Zita přesvědčila Františka, aby se nechal přivázat k posteli. Když vytáhla lana z batohu, podivil se. „Chtěla jsem ti o tom už říct, ale nenašla jsem odvahu.“ Podívala se na něj tázavě. Okamžitě nadšeně souhlasil, byť netušil, co ho čeká.

Následujících několik hodin si František připadal jako v erotickém nebi. Znovu a znovu ho Zita rozpalovala a znovu a znovu ho dováděla k výkonům, na jaké se zatím nikdy nevzmohl. Křičela u toho, což ničemu nevadilo, Františkovi pak nejméně. Nejbližší sousedi jezdili na chatu jen v létě, neboť oba měli velmi zimomřivé manželky.

„Jsou to takové megery studené,“ prohlásil jednou František a políbil svou lásku na rty zfialovělé zimou.

„Nejdřív mě studil zadek, pak prsa a teď už je to asi jedno,“ odpověděla mu na to Zita. Pokývnutím hlavy mu naznačila, aby šel přiložit.

ODDÍL DRUHÝ: ŽIVOT V PAPRSCÍCH

František nezahálel. Udělal si pořádek v papírech, no, řekněme, že se prohrabal svými věcmi, které měl v bývalém dětském pokoji v domě svého otce, a na tři hromádky si dal sešity a učebnice ze základní, střední a vysoké školy. Před několika lety studoval cizí jazyky a ve čtvrťáku se přihlásil a dostal na sinologii.

Při úklidu našel osm let starou účtenku z blízkého supermarketu. Koupil si tehdy čtyři plechovky Salka, dvě balení sušených chilli papriček, tři věnečky a sklenici feferonek. Trpce se pousmál, když si všiml ceny za Salko. To už dávno nebyla pravda. Dostal ale nápad.

Vtom mu zazvonil telefon. Volala vedoucí kanceláře, ve které pracoval.

„Už to máš, Bobíčku, pro ty Holanďany?“ Janě bylo padesát a jednalo se o tu nejlepší šéfovou, jakou si mohl představit. Znal ji od dětství. Když mu bylo šestnáct a jí jednatřicet, přišel s ní o panictví. Bláznivě tehdy vzplanul, ale jednalo se pouze o erotickou přitažlivost. Byla rodinnou známou, její strýc byl nejlepším přítelem Františkova dědečka. Táhli to spolu osm měsíců, načež se naprosto nedramaticky a v klidu rozešli. Když studoval na univerzitě čtvrtým rokem, nabídla mu práci ve své překladatelské kanceláři. František uměl velice dobře anglicky, německy, francouzsky a učil se čínsky. Jeho snem bylo překládat starou čínskou poezii, o což se skutečně snažil. Jana mu ale zadávala práci jiného druhu – ve většině případů se jednalo o všemožné manuály a návody z oblasti chemického průmyslu. Do tohoto specializovaného oboru se během dvou let až podivuhodně dobře vpravil a Jana s ním byla spokojená.

„Neříká mi Bobíčku, nebo jí na stole přistane výpověď.“ Jana se zasmála. Ráda hrála tuto hru se svým mladším kamarádem, jehož dědečkovi od narození říkala strejdo. Nijak ho nemilovala, ani netoužila zopakovat jejich románek, ale ráda ho škádlila. Moc dobře věděla, že oslovení „Bobíčku“ nesnáší, přesto mu tak občas říkala. On v takových chvílích na oplátku používal onkání, neboli oslovování ve třetí osobě singuláru, které se v češtině už dobrých sto let nepoužívá.

Hlasitě se zasmála a pak zopakovala svou otázku: „Už to máš pro ty Holanďany, pane překladatel?“

„Jo, teď to potřetí kontroluji.“

„Jsi perfekcionista.“

„A ty zase neumíš německy, tak nespěchej, jestli chceš kvalitu. Buď ráda, že oni německy umí.“

„Potřebuji to v pátek. Zvládneš to?“

„Ale ano.“

„Co tvá láska? Nerozptyluje tě?“ Ozvalo se cosi jako nenápadný smích.

„Ne.“ Bobíčkův hlas teď zněl naštvaně. Určitou míru jejího škádlení dokázal snést, ale nelíbilo se mu, když se ho kdokoliv ptal na Zitu takovým způsobem. Většina kamarádů se mu smála, že si začal s mladou holkou, rodiče se dívali všelijak a teď si z něj ještě utahuje jeho první učitelka erotiky.

„Tak se nezlob, že jsem se zeptala,“ zahlaholila. „Tak v pátek ráno, ano?“

„Jasně.“ František se neuměl přetvařovat, takže nyní zněl opět příjemně.

„Ahoj.“

„Ahoj, Jani. A prosím tě, říká se Nizozemci.“

*

Zitu Františkova snaha dojala. Když se večer těsně před Štědrým dnem setkali na autobusovém nádraží, odkud odjížděli na chalupu, vlastně k sobě domů, táhl dvě velké modré tašky z IKEA.

„Co to je?“

„Knížky. Učebnice, sešity, všechno, co jsem dal dohromady. Byl jsem ještě u Dobrovského, znáš to knihkupectví? Prodávají učebnice. Něco jsem pořídil nově. Myslel jsem, že by ti to mohlo pomoci.“

A přesně tohle Zita na něm milovala ze všeho nejvíc. Že svůj chlapecký úsměv dokázal doplnit zájmem o vše, co se jí týkalo.

„Děkuji. Večer se potřebuji učit.“

„Večer?“ podivil se.

„Ano. Musím se učit, vždyť za chvíli bude konec roku. V lednu maturák a samé opakování. Čemu se divíš? Vánoce nejsou časem klidu a nicnedělání. Celý svůj dosavadní život si zakládám na tom, že jsem poctivá studentka.“

„No dobře, když to stihneme, budeme se i učit.“ Podíval se na ni a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Rty opět zůstaly přilepené k sobě.

Usmála se také. Tyhle dvojsmyslné narážky se jí líbily a podporovaly její už tak dost divoké představy. Když seděla v přítmí autobusu, ráda ho všelijak dráždila. Líbilo se jí, jak ho to vyvádí z míry. Dnes tomu nebude jinak.

*

Když se Zita na Štědrý den probudila, zjistila, že je v posteli sama. V kamnech plápolal malý oheň a kocour (vlastně kočka) seděl na skříni a díval se na ni. Stále si nezvykl na nového člena domácnosti. Už ale nesyčel. Zvenku slyšela údery sekyry a Františkovo hekání. Na stole stál malý stromeček v květináči ozdobený slámovými ozdobami, otevřená napůl vyjedená plechovka Salka a obal od Margotky. Zadní část stolu, mezi stromečkem a zdí, byla plná bílých vysokých svíček v nenápadných skleněných podstavcích.

Zita si uvědomila, že František v IKEA nakupuje většinu svého vybavení.

Po chvíli údery ustaly a ozvaly se kroky. Ani ne za minutu se dveře do obývacího pokoje pomalu otevřely. Po třech sekundách se v nich objevil František s tácem v ruce.

„Dobré jitro, milostivá slečno. Prý jste si objednala buzení.“ Měl na sobě pouze trenýrky. „Zase byl venku bos,“ pomyslela si Zita. „Máma,“ řekla nahlas, „zase bude nadávat, že nejdou vyprat prostěradla. Kde máš ponožky?“

„Ponožky utekly, že se prý na takové smraďochy nenechají již více nandávat.“

Zita se rozesmála.

„Takže s čím milostivá slečna začne nejdříve? Tady máme černý čaj s medem a citronem, přesně, jak to milostivá má ráda. Tady mátové čokoládičky, zde müsli zalité mlékem a tadyhle, copak to jen je, ne – vajíčko natvrdo, to ne, to by si nedovolil. Chléb s paštikou. Milostivá prý ráda bruselskou paštiku.“ Položil tác na stolek vedle kanapíčka a sedl si k ní.

„Jak můžeš vědět, ty rošťáku, jak to mám ráda?“

František se podíval překvapeně a jakoby uraženě. „Otázka nezní jak, ale co.“

Pohladila ho levačkou po pravé tváři a pak ho chytla oběma rukama za krk. Přitáhla ho k sobě a svou otázku zopakovala, tentokrát ale mnohem tišším hlasem. Františkovi se rozechvěl spodní ret. Zita chytila jeho pravou ruku a pomalu si ji přiložila mezi stehna.

O dvaapadesát minut později Zita při vstávání z kanape vrazila do stolku a čaj rozlila. Bylo to ale stejně jedno, neboť byl vychladlý. Stejně jako kamna. František spal a rána ho neprobudila. Zita potichu rozdělala nový oheň v kamnech, pak si napustila vodu ze studny do umyvadla a opláchla se. Venkovní teploměr ukazoval mínus jeden stupeň. Cítila opravdovou zimu a ruce se jí během venkovního pobytu zbarvily došeda. Tato – jak tomu říkal František – „druhá barevná fáze“ ji poprvé vyděsila. Ale dalo se na ni zvyknout.

*

Na první svátek vánoční navštívili Zitinu rodinu. Její maminka bydlela v přízemí domu svých rodičů. Před sedmi měsíci si po dlouhých létech („Konečně!“ jak říkala Zita.) našla partnera, kterého již stačila představit rodičům i Zitě a Františkovi a který s nimi letošní svátky klidu a míru trávil. František se této situaci smál, protože Karel byl o devět let mladší než ona. „Nejdřív brblá, že jsem pro tebe moc starý, a pak si přivede juniora.“ Zita se tomu smála také. František ale ve skutečnosti nikomu nevadil. Prarodiče ho přijali dobře a její matka si nakonec zvykla. A nyní jim velmi ochotně přichystala hostinský pokoj.

Ráno se sebrali a odjeli k Františkovu otci a nevlastní matce, u kterých přespali do dalšího dne.

Dvacátého sedmého zajeli domů, uklidili („Takhle mě nutit pracovat o svátcích, ach ouvej!“ hudroval František, ale přitom se na Zitu smál.), nakrmili kocoura, který se uraženě stáhl pod kanape, a druhý den brzy ráno vyrazili na autobus. Zita se cestou učila a své provokace si protentokrát odpustila.

Na nádraží počkali šedesát dvě minuty a přestoupili na autobus do Prahy. V Praze přestoupili na jiný autobus a odpoledne vystoupili v Liberci. Zašli do Fryčova antikvariátu, ve kterém už František nechal dost bankovek s podobiznou Emy Destinnové, a Zita se jala vybírat svůj vánoční dárek. František vytušil, že kosmetiku, hadříky a podobné věci jí kupovat nemůže, protože jim ani trochu nerozumí. Dal jí dárkový poukaz k Fryčovi v hodnotě dva a půl tisíce korun. Samozřejmě od něj dostala i několik dalších drobností, mezi jinými teplé ovčí ponožky a stříbrný řetízek se dvěma přívěšky (jeden vypadal jako stylizované písmeno Z a druhý jako F).

Potom si zašli do blízkého suši baru, které oba zbožňovali (ovšem ne víc než Margotky a Salko), načež vyrazili na tramvaj, kterou dojeli do Jablonce nad Nisou. Tam bydlel Karel s Aničkou, dlouholetí Františkovi kamarádi. U nich zůstali až do třicátého prvního prosince, kdy se vrátili domů.

Kocoura mezitím krmil ochotný soused, prakticky jediný, který v chatovém údolí žil trvale.

Svůj nezateplený domov našli zapadaný sněhem. Zita si připadala jako v ruské pohádce. Život jí přišel nesmírně krásný. Pak se do ní pustila zima a rychle se proto přesunula do chaty. František se za ní díval a usmíval se. Popadl několik kousků dřeva, které měl vyskládané v malé boudičce na okraji pozemku, a šel zatopit.

*

František byl jako milenec nezničitelný. Toto přídavné jméno použila Zita před svou kamarádkou Karolínou, se kterou se bavily o mužích. Karolína byl jediný člověk na světě, kterému se Zita svěřila se všemi intimními detaily svého vztahu. Vyprávěla jí o všem, co s Františkem zažívala a dělala.

Zita věděla přesně, co chce. Byla výrazně dominantní a líbily se jí nejrůznější hračky. A nesmírně ji vzrušovala Františkova záliba ve sladkostech. Provokovala ho a říkala, že z něj jednou dostane cukrovku. František např. koupil několik velkých kremrolí, dal je na chvíli ven do mrazu a pak je rozkrájel na kolečka. Zitu pak („Slavnostně,“ jak ona říkávala.) vysvlékl z oblečení a oblékl jí „speciální“ prádlo, které koupil přes internet. Kolečka kremrolí nakladl na její stehna, břicho, prsa a ruce. To byl jeden z mála momentů, kdy Zita zůstávala pasivní. Když kremrole zmizeli v jeho útrobách, ujala se iniciativy ona.

Oběma se líbilo, jak se jim kůže od cukru lepila.

Nejdříve vzala menší hnědý kufr, od pohledu hodně starý a obouchaný, který si s sebou přivezla. František se neptal, co v něm je, protože to tušil.

„François, nebudeš si o mně myslet nic špatného?“

„Měl bych?“

„Hm… mám určité záliby. Jsi odvážný?“

„No,“ začal se smíchem František, „teď nevím, co odpovědět.“

„Zavři oči,“ řekla potichu Zita.

František oči zavřel.

„A neotvírat!“ zavelela.

„Neotevřu. Rozkaz, madame.“

Pak uslyšel cvaknutí obou zámků a jakési šustění. Zdálo se mu, jako kdyby se oblékala.

„Otevři oči.“

František uviděl Zitu v červeném koženém korzetu a podvazcích a kalhotkách stejné barvy. V pravačce držela dlouhý bič v černé barvě. Strašlivě zbledl. Pak si všiml, že se jedná o takové ty kalhotky s dírou.

*

Zita se narodila ve znamení vodnáře třicátého ledna a sladké měla ráda zhruba stejně jako František, takže hned měsíc po Vánocích, na své dvacáté narozeniny, krátce po maturitním plese, na kterém tančili jako zběsilí, vyzkoušeli hrátky s kremrolemi znovu. A nejen s nimi. Františkova záliba ve sladkém šla až tak daleko, že Zitě rád určité partie potíral Salkem. Tento nápad se svým oblíbeným pokrmem ho napadl už dříve, ale teprve na její narozeniny ho zrealizoval.

Zitě se tohle všechno nesmírně líbilo.

„François, teď mi došlo, žes mi nikdy neřekl o svých narozeninách. Kdy je máš?“

František se hlasitě rozesmál. „Už před Vánoci mě napadlo, že ses ještě nezeptala, je to možný, tohle? Ty mě normálně zanedbáváš.“ Podíval se na ni přísným pohledem, pod kterým se skrývalo pobavení.

„Můj malý François, tak mi to odpusť,“ řekla Zita a přitulila se k němu. A pak pomalým pohledem zvedla oči, do kterých jí koukal skrze její řasy. V tu chvíli to s ním zatočilo úplně stejně jako na prvním rendez-vous. Opět zbledl. („Neznat ho, řekla bych, že to blednutí hraje,“ pomyslela si Zita.) Pak si ji pevně přitáhl k sobě, protože věděl, že se jí to bude líbit. „Chci tě,“ pošeptal jí do ucha.

*

Druhý den se ho zeptala znovu: „Kdy máš narozeniny, rošťáku?“

Usmál se. „Kolikátého je dnes?“

„Třicátého prvního.“

„Tak za dva dny.“

Zita vykulila oči. „Druhého února? Ale to je moc brzy.“ Pak se na něj nazlobeně podívala. „Ty jsi taky vodnář.“

„Na co je brzy?“ František se smál.

„Pročs mi to neřekl dřív, ty rošťáku?“

„Neříkej mi pořád rošťáku.“

„A budu, protože jsi rošťák. A lump a taky prevít.“

„Protože na tom nezáleží, Zitinko.“ Přitáhl ji k sobě a políbil na čelo.

*

Ke svým pětatřicátinám dostal od Zity několik knih. Pečlivě si předtím ověřila, že je nemá, což ovšem nebylo nic těžkého, protože měl v počítači katalog vytvořený v programu Excel. Knihy sehnala u svého dědečka z otcovy strany, který jich měl plný sklep od nejrůznějších lidí. Všechny, které vybrala, se týkaly historie, nebo umění, případně obojího. Cesta pro ně trvala dlouho a její realizace na poslední chvíli Zitu vyčerpala, ale hodnoceno podle Františkova výrazu se vyplatila.

„Starověk a baroko miluju,“ prohlásil nadšený František a třicet osm minut vyprávěl Zitě o asyrském králi Aššurbanipalovi, který vlastnoručně zabíjel lvy.

„Ta knížka je nádherná, Zitinko. Tady ten výjev ho zobrazuje na koni. Byl to největší a nejúžasnější vládce starověku. Kolikrát mě napadlo, jestli by antika vzkvetla, kdyby měla začít dřív a potkat se s Asyřany. No, vlastně se dá říci, že určitě ne. Asyřané byli báječní.“

Usmíval se jako malý kluk a neustále něco vyprávěl. Vzrušená Zita ho nechala mluvit a svoje duševní rozpoložení raději skryla.

*

Zita chtěla jít studovat matematiku. Vybrala si bakalářské studium obecné matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pod vlivem Františka, který byl zaměřen výrazně humanitně, si podala také přihlášku na plzeňskou pedagogickou fakultu Západočeské univerzity, konkrétně na bakalářské studium oboru Historie se zaměřením na vzdělávání. Františka vždy zajímala historie a jazyky, což byly obory, které studoval, a Zitino přihlášení na tento obor považoval za vítězství ducha nad hmotou. Její dvě přihlášky začal okamžitě považovat za osobní záležitost. Když se na obě vysoké školy dostala, prožíval to jako vlastní vítězství.

„Aššurbanipal založil první systematicky vedenou knihovnu starověku. Těším se, až budeš mít mého bývalého profesora na starověk. Jo, starověk.“ Usmál se. „Profesor se nám už přesunul do věku, abych tak řekl, uzrálých plodů. Napsal úžasnou knížku o Komenském, takže si ho všichni spojují s tímhle obdobím, ale kdybys věděla, jak rozumí mincím. A miluje starověk, je veliký fanda Egypta. No a o antice raději nemluvit. A pozor: je hodně mluvný, když se ho zeptáš na něco, čemu rozumí, je schopný se rozhovořit na dlouho. Bylo těžké dělat si z jeho přednášek výpisky, ale stálo to za to. Dodnes jsme spolu v kontaktu. Měl s manželkou předplatné do divadla, ale ona občas bývala nemocná, nebo se starala o vnoučata, nebo ji prostě bolela hlava, tak jsem chodil místo ní. Je to fajn chlap. A za to divadlo nic nechtěl, nespočetl bych, kolik jsem díky migrénám jeho manželky ušetřil peněz.“

Tohle bylo něco, co Zitu fascinovalo. František s několika svými bývalými učitelkami a učiteli zůstával v pravidelném kontaktu. Jednalo se zejména o paní učitelku třídní z 6. až 9. třídy základní školy, obě češtinářky (ze základní i střední školy), paní třídní ze střední, dějepisářku ze střední a profesora z vysoké, který za jeho studentských let fungoval jako vedoucí katedry.

František se znal s mnoha různými lidmi. Málokdy prošli Plzní bez jediného pozdravu. Většinou potkali aspoň dva jeho známé. „Nazdar, jak se máš?“ slyšela od neznámých lidí tolikrát, až to přestala vnímat. Mohli sebevíc spěchat, ale František se dokázal vždy zastavit a mluvit až do omrzení.

*

Zitina maturita proběhla hladce. Maturovala ve čtvrtek a naposledy se učila v pondělí. František, nervózní jak kamzík na rovině, si vzal od úterý do pátku volno (Jana se jen vševědoucně usmívala, což mu nesmírně lezlo na nervy.) a cele se své přítelkyni věnoval. Poslouchali hudbu, chodili na dlouhé výlety a prováděli všelijaké skopičiny. Ve středu to s experimentováním poněkud přehnali a Zita proto přišla k maturitě s několika cucfleky na krku. Měla také odřené levé koleno, protože se odpoledne předtím milovali na jezu v blízké řece. Zita neudržela rovnováhu a sjela ho po boku. Stáhla s sebou i Františka, který se nacházel pod ní a sjel po zádech. Zita se pokoušela zastavit a během jízdy se obrátila na břicho. Koleno si seškrábla až na kost a několik dní kulhala. K maturitě si moc přála vzít si své oblíbené zelené šaty nad kolena, což nakonec navzdory úrazu učinila. František si odřel záda tak, že museli požádat souseda, aby je odvezl na pohotovost, kde mu rány vyčistili a zalepili. Celá příhoda vyvolala mezi rodinnými příslušníky a kamarády haló, zvláště proto, že si nenechali detaily pro sebe. František si nenechal detaily pro sebe, abychom byli přesní.

Pak, s boulí na hlavě, prohlásil, že takovou jízdu ještě nezažil. Okamžitě Zitě navrhl repete. Na zádech měl několik krvavých ran, které nosil jako ozdobu. „Mám doma divoženku,“ řekl svým přátelům. „Mám doma dětinského erotomana,“ kontrovala Zita. Skutečnost ale byla složitější. Nápad milovat se na jezu patřil skutečně Františkovi, ale Zita o to stála kdekoliv a kdykoliv, takže František měl zcela volné pole působnosti. Sice několikrát prohlásil, že už nemůže, to ale Zita nepovažovala za důvod. Vždy se jí podařilo vydráždit ho tak, jak ho chtěla mít. "Nemůžu" u nich doma neexistovalo.

*

Věkový rozdíl mezi nimi patrný samozřejmě byl. Vyspělá slečna s poněkud nevyrovnaným a poměrně nesamostatným mužem, který naplňoval onu slavnou antickou anekdotu o filosofu Thalétovi: chodil po zemi, díval se po nebi a naprosto netušil, kudy kráčí, kvůli čemuž padal do jam. Úplně blbý ale, pravda, nebyl.

Byla to jednoduchá a přehledná situace.

*

Když se Karolína Zity ptala, co je na jejím vztahu s Františkem nejlepší, odpověděla, že jeho spontánnost. „Vymýšlet blbosti dokáže každý blb, ale schopnost vzájemně je kombinovat a propojovat jenom machr.“

Hranice mezi blbem a machrem však byla tenká, což ví každá žena, která ve svém dosavadním životě potkala alespoň jednoho blba a jednoho machra.

Zaujetí Zitou pohltilo Františka do té míry, že si výrazně méně psal se svými kamarády. Ti si toho samozřejmě všimli. Pro Františka se okolní svět zúžil na prostor těch necelých dvou metrů krychlových, které Zita vyplňovala. Nedovedl si představit, že by někdy miloval jinou ženu. Nedovedl si představit, že by někdy miloval méně. A už vůbec si nedovedl představit, že by se někdy mohlo něco zkazit.

Ve svém věku trpěl naivitou.

ODDÍL TŘETÍ: DNES JEŠTĚ ZAPADÁ SLUNCE NAD ATLANTIDOU

Kdyby některý schopný spisovatel sepsal Zitin a Františkův příběh, hemžilo by se to v něm (alespoň od Zitiných dvacátých narozenin) plechovkami Salka, Margotkami a kremrolemi. Čtenáři takového příběhu by dost možná měli problém, neboť jeho čtení by jim automaticky zvedalo hladinu cukru v krvi a dost možná by jim připadalo vulgární.

Jednou, po dost divokém milování, po kterém oba lepili jako čerstvě rozbalená mucholapka, se Zita zeptala Františka na jeho minulost. Ten sklesle pokrčil rameny.

„Co ti mám povídat. Na střední jsem se naučil chlastat. Na vysoké jsem v tom pokračoval a po promoci přišel vrchol.“

„Vrchol?“

„Jo. Tak říkám období, kdy jsem nejvíc pil. Nebyl problém basa piv mezi pondělkem a pátkem. A soboty byly odpočinkové. V pátek večer několik piv a třeba lahev vodky. A v sobotu jsem vstával pozdě, třeba v jedenáct, upekl si pizzu a pak celý den popíjel drinky. Koukal jsem na televizi a odpočíval. Aspoň tak jsem tomu říkal – odpočinek.“

„Tys pil drinky?“

„Slovo drink jsem používal jako označení pro koktejl perlivé vody, vodky a energeťáku, pěkně po třetinách. Vypil jsem jich tolik, že to dalo celou lahev vodky, někdy i dvě.“

„Dvě lahve?“

„Hm, jo. Neumím udržet míru. A pak, po oslavě narození kluka mého dobrého kamaráda, mě jiný kamarád musel odvést na pohotovost. V deset dopoledne mi naměřili přes dvě promile. Lékařka mi vypočítala, že jsem měl kolem pěti promile na konci oslavy, což je pro část společnosti smrtelná dávka.“

„Ach jo,“ povzdychla si Zita.

„Jo, ach jo.“ Podíval se na svou lásku. „Poté jsem se alkoholu nedotkl. Dodnes se mi občas dělá špatně při nakupování.“

„Proč?“

„Když vidím lahve. Čehokoliv. Kořalky jsou asi nejhorší, ale plechovka piva ve mně taky vyvolává nutkání zvracet. Já to sladké ve velkém konzumuji právě od tehdy, víš. Ale, Zitinko, nemusíš mít strach. Já nemám chutě, nechci se k tomu vracet. Jedna kapka alkoholu by znamenala mou smrt. Vím to, nesmím se toho dotknout. A popravdě ani nechci.“

Chytil ji za ruce.

„Měl jsem období, že jsem alkohol bytostně nenáviděl. V podstatě ho nenávidím dodnes, ale už dokážu žít bez té myšlenky na tu permanentní nenávist. Rozumíš mi? Jdu s kamarády do hospody, dívám se, jak pijí a dokážu to vydržet. Nemám potřebu se napít, ale dal bych pěstí každému, kdo by mi ho chtěl nabízet. Kamarádi to vědí. Nemám problém s hospodami, ani s tím, že oni pijí, ale nesmí se mě to týkat. Myslím osobně.“

„Já ti věřím. Vždyť už tě chvíli znám. A tys i kouřil?“

„Ano. V podstatě jen v hospodě, ale kouřil. Příležitostně i trávu. Naráz jsem přestal kouřit, pít a jíst smažené. Shozených dvacet kilo si stále držím. Teď už je to dokonce víc. Mám příbuzného truhláře, ten mi postupně udělal do pásku víc dírek, než kolik jich tam bylo původně.“

„Máš ještě jednu plechovku Salka?“

„Proč?“ zeptal se slaboduše.

Hbitě prostrčila svou levou ruku pravou nohavicí jeho ulepených boxerek. Zbledl tak, že by se v něm krve nedořezal.

To jeho blednutí se Zitě líbilo. Byl příliš snadno čitelný na to, aby ho podezírala, že to hraje.

*

Františkovi příbuzní Zitu obdivovali. Studovala dvě vysoké školy. Představa studia matematiky v nich vzbuzovala pocit jakýchsi tajných studií, kterým rozumí jen zasvěcení. Zita se takovému chápání matematiky smála. Pro ni to byla hra s čísly. Několika dětem ze širší rodiny dokonce pomáhala se školními úlohami, a to nejen z matematiky. Měla sestru (nejstarší ze sourozenců) a dva bratry – staršího a mladšího. Nejvíce a nejraději se věnovala neteři od sestry, která se jmenovala stejně jako ona.

Do toho měla brigádu ve firmě, která dělala analýzy pro různé chemické továrny vyrábějící nejrůznější směsi. Brigádu získala přes Františka, který věděl, že současný partner Jany v takové společnosti pracuje. Mezi firmou a Janinou překladatelskou kanceláří fungovaly časté styky.

Zitina sestra Alžběta svou dceru pojmenovala po své mladší sestře ze sesterské lásky. Obě Zity k sobě měly blízko, a protože devítiletá Zituška, jak se jí v rodině říkalo, neměla pěkné známky z češtiny a prvouky, teta se s ní pravidelně učila. Zituška se okamžitě do Františka zbláznila a trvala na tom, aby se s ní učil i on. V praxi to vypadalo tak, že Zita se s malou učila matematiku, která jí naopak šla, a František češtinu a prvouku. Zituška si známky vylepšovala a Zitina matka vzala Františka zcela definitivně na milost.

Komplikovanou se ukázala otázka, jak zvládat dvě studia v různých městech a zároveň bydlet na chatě. František dostal nápad. Zavolal své skoro devadesátileté pražské pratetě (jeho dědeček byl její bratranec) a nabídl jí, že by část týdne mohla Zita trávit u ní. Prateta již potřebovala pomoc, kterou by Zita jistě zvládla. Pratetě pomáhala její praneteř, která bydlela v přízemí domu. Přišlo by jí určitě vhod, že by se v pomoci mohla střídat se Zitou.

Mladé ženy se okamžitě skamarádily. Řešení vyhovovalo všem zúčastněným. Prateta si Zitu oblíbila a začala ji považovat za vlastní. To platilo i v opačném směru. „Je to takový hodný trouba,“ říkávala prateta Zitě o Františkovi, která se tomu smála.

Na začátku druhého semestru se situace ustálila na tom, že v neděli večer odjela Zita do Prahy. Tři dny chodila na mat-fyz a většinu úkolů z dějepisu plnila na dálku. Čtvrtek a pátek chodila do školy v Plzni, ze které dojížděla domů. Protože odváděla dobrou práci a učitelé s ní byli spokojeni, systém klapal dobře, občas s drobnými obtížemi. Dvě hodiny v neděli před odjezdem do Prahy trávila s Františkem na pravidelné návštěvě v Plzni u sestry. Padesát minut se s malou Zituškou učila ona, padesát František. Zita dostávala od sestry nějaké peníze a vždy se s Františkem u ní naobědvali.

Zitin švagr pracoval jako vysoký bankovní úředník a se svou švagrovou si rozuměl. Peníze od nich občas představovaly druhou největší část příjmů za daný týden po Františkově mzdě.

Zita si s pečlivostí sobě vlastní vedla excelovskou tabulku se všemi příjmy, výdaji a dalšími důležitými daty. Nesmírně ji iritovalo, že si František nebyl schopen zapisovat (natož pamatovat) svá data. Kromě knih, ty měl zkatalogizované naprosto dokonale.

Všem bylo jasné, že příští semestr může být všechno jinak, bude to záležet na rozvrhu.

*

Františkova emocionální závislost na Zitě se prohloubila na úroveň, že se bez ní nedokázal rozhodnout ani v elementárních záležitostech. Vše s ní konzultoval. Zita ho brala takového, jaký je. Milovala jeho přímočarost, spontánnost a kreativitu. Že nevěděl, jak se používá domácí pekárna, házela za hlavu. Že vyluxoval jednou za tři měsíce, ji nechávala chladnou. Františkův problém nespočíval v nezájmu, spíše v nenápaditosti, co se domova týče. Nenapadlo ho, že by měl vyluxovat. Raději se zpaměti naučil novou báseň, kterou pak Zitě recitoval cestou z autobusové zastávky. Ona to brala tak, že až se jednou vrátí domů, postará se o něj. Do té doby jistě přežije s krabičkami s jídlem od své matky a od ní.

Františkova matka sice neustále nadávala na Františkovy zlozvyky, ale mladému páru ochotně pomáhala. Největší pomocí bylo, že k ní vozili své oblečení na vyprání, neboť na chatě neměli pračku.

Nedělní dopoledne, před odjezdem k sestře, vždy věnovala urputnému vaření. Koupila dva obrovské hrnce a udělala mu polévku na několik dní. František miloval zejména rajskou a zelňačku. Miloval také mlékovou, z té se ale Zitě odmalička dělalo špatně. Připravila mu také do sklenic zeleninu, brambory, rýži a další pokrmy, které měl rád. František, což se stalo pravidelným rituálem, jí nenápadně podstrčil do kabelky nějakou sladkost, kterou si snědla ve vlaku. Nikdy se nedívala dopředu, naopak se těšila, co z kabelky vyloví. Nacházela Margotky, Snickersky, Liny (milovala zejména lískooříškovou), Jesenku v tubě a další. Přes toto mlsání Zita zůstávala hubená a plochá jako ohoblované prkno.

„Miluji tě přesně takovouhle,“ říkával František vždy po milování, když ji hladil těsně pod krkem.

*

Zpočátku Zitě vadilo, že František zakopává ponožky pod kanape, stejně tak jí lezla na nervy jeho neschopnost udržet v čistotě stůl, na kterém bylo víc zaschlých koleček od skleniček než papírů. Všude ležely knihy vyndané z obou knihoven. Do toho si pravidelně půjčoval CD s audioknihami z hudební knihovny a také gramofonové desky. Při tom vedla nekonečný boj s kočičími chlupy. František koupil ruční vysavač, dvakrát ho použil a pak ho postavil na knihovnu. „Vysavač patří na knihovnu?“ zeptala se ho jednou ironicky. „Jaký vysavač?“ zeptal se on, načež zapomněl, o čem že se to bavili.

Zita nejednou řekla své sestře, že rozdíl mezi blbečkem a géniem je velice nezřetelný, ale v případě Františka velmi důležitý.

František nikdy nezapomněl na záležitosti spojené s jeho láskou. Nikdy se neopomněl zeptat na školu, rodinu, zdraví. Když měla své dny, choval se, jako kdyby zítra měla umřít. Zita o tom vyprávěla Karolíně. Že se u něj jedná o nějakou zvláštní kombinaci pozornosti vůči ní a naprosté lhostejnosti vůči sobě. „Kdyby krvácel z hlavy, zeptal by se mě, jak se cítím,“ řekla Zita své matce do telefonu ten den, kdy spadl ze žebříku a natloukl si tak, že měl celý obličej několik dní fialový.

Jednou si vyrazila na procházku kolem chat. Když se vrátila domů, „vykydala“ veškeré špinavé oblečení a dala ho do dvou velkých tašek z IKEA. Pak se rozhlédla kolem sebe, rozhodla se, že na uklízení zvysoka kašle, protože na něj nemá nervy, a posadila se k Františkovi. Ten jí právě nahlas předčítal básně čínského básníka Li Poa v překladu Bohumila Mathesia. Ve skutečnosti, abychom to uvedli na pravou míru, se jedná o parafráze.

František recitoval pomalu a nahlas, jakoby strojově.

Zpěvné přízraky
Teď ještě jeden vína džbán
buď vyzunkán!
Svit bílý po cestách svítí.
Už nebudu mít nikdy dost --
jsem pluh, jsem oblak host
a do cesty prší mi kvítí.
Ret žvatlá, oko bdí.
Kdos rozhodí
mi okno před zraky:
roj ptáků táhne mhou
a srdcí našich tmou
jak zpěvné přízraky.

Zita vytáhla z kabelky chalvu koupenou v ukrajinském obchodě s potravinami. Františkovi se rozzářily oči, neboť ji miloval. Chalvu. Zitu naproti tomu naprosto oddaně, mohli bychom říci fatálně, zbožňoval. Byla světlem jeho života. Smyslem jeho dní. Jak se ládoval sladkou pochoutkou, začal o svých citech mluvit. Všechno v okolí jednoho a půl metru poprskal. To pro něj bylo typické – prskání i mluvení o pocitech.

*

Oběma mladým lidem připadalo, že čas utíká rychle.

Od konce léta se intenzivně koupali. Zitě se občas ze studené vody dělalo špatně od žaludku. František ji neustále uklidňoval a podporoval. Když se sám před několika léty začal otužovat, zažíval podobné pocity. Zvedal se mu žaludek v okamžiku, kdy vcházel do vody. Ale dokázal to překonat. Zároveň s tím jí neustále opakoval, že otužovat se ve dvou je mnohem snazší, než když se to on učil sám. Zita by tomu dříve neuvěřila, že se jí to může přihodit, ale postupně si ledovou vodu zamilovala. „Na fialové nohy se dá zvyknout, horší jsou bolavé ruce,“ řekla jednou své matce, která vše pozorovala se zvednutým obočím.

„Jsi dobrá. Minulou zimu ses otužovala jako zkušený otužilec. Každý rok je to o kousek snažší,“ řekl jí František.

Zitin dědeček si Františka vysloveně oblíbil a začal s otužováním experimentovat také. „Jsou stejná mešuge,“ pronesla na adresu svého otce a Zitina přítele její matka.

Když měla Zita po otužování fialové rty, líbal ji František tak dlouho, dokud nezrudly. V dětství oba trpěli na chřipky a jejich matky je permanentně držely v teple. „A to je ta chyba, kterou rodiče častokrát dělají. Jak máš mít imunitu, když tě pořád balí do hadrů?“ opakoval on.

Při rutinní kontrole u gynekologa se zeptala na jeho názor na otužování. Naprosto souhlasil a překvapil ji informací, že se sám otužuje od středoškolských let.

Intenzita prožívání vztahu s Františkem po necelém roce neklesala, spíše naopak.

František se nikdy žádného lékaře na Zitu nezeptal. To proto, že k žádnému nechodil. Zita se rozvzteklila, když zjistila, že už dvanáct let nenavštívil zubaře. „Aspoň, že si je občas vyčistí,“ pomyslela si.

*

Druhé společné Vánoce se nesly v trudném duchu. Zita se vracela domů z Prahy pět dní před Štědrým dnem. Cítila se nesmírně unavená, ale těšila se na večer. V Praze absolvovala úvodní pohovor kvůli své bakalářské práci. Hned po opuštění kanceláře paní docentky, u které se ji rozhodla psát, zavolala Františkovi. Předtím jí telefon nevzal. Teď také ne. „Co dělá?“ pomyslela si.

Potřetí mu zavolala z vlaku (autobus nestihla). Opět ho nezvedl. Počtvrté z Plzně, popáté krátce poté, pošesté po nástupu do autobusu. Posedmé před výstupem z autobusu. To se již cítila vysloveně špatně. Měla strach a ruce se jí klepaly. Zmítaly s ní obavy, jestli se něco nestalo.

Že se něco stalo, něco ošklivého, pochopila hned před chatou. Už zdálky slyšela gramofon. Hrála deska „Velrybářská výprava“ od kapely Pacifik, kterou František zbožňoval. Skladba „Jaro nad Bretaní“ obsahovala škrábanec, takže přeskakovala. Když to Zita uslyšela, zatrnulo jí. Okamžitě se rozběhla. Kdesi vevnitř v ní se začala velkou rychlostí šířit panika.

*

František uviděl stíny. Opět ty dlouhé šedé stíny. Pokusil se zaostřit. Tentokrát se mu to podařilo. Chvíli byl zmatený, ale pak si okamžitě všechno vybavil. Včera ho přesunuli na normální pokoj a on se poprvé setkal se… chvíli přemýšlel nad jménem… Zitou. Udělalo se mu špatně od žaludku. Okamžitě zazvonil na sestru.

Toho dne seděla Zita na jeho posteli a hladila ho svou levačkou po pravé tváři. Dívali se na sebe a mlčeli. Krátce předtím absolvoval výslech od policejního vyšetřovatele, jehož jméno zapomněl. Nebyl schopen jim sdělit cokoliv důležitého. Na hlavě měl ránu a vzpamatovával se z otřesu mozku. Špatně zaostřoval a občas se mu dělalo špatně od žaludku. Nezvracel. Z chaty zmizela jeho peněženka a několik cenností. Domýšlel si jediné: musel překvapit zloděje. Kocour ležel zraněný v předsíni. Ten člověk po něm evidentně hodil hrnec, který mu jako první přišel pod ruku. Musel mít dobrou mušku, když trefil (rychlého) kocoura na vzdálenost dvou metrů.

Jediný soused, který v chatovém údolí bydlí trvale, naneštěstí odjel na víkend ke svým dvěma vnukům. I proto přeskakující gramofon neměl koho upozornit. Na Vánoce místní chataři na chaty nejezdí.

Zita zareagovala perfektně. Okamžitě zavolala záchranku a v manipulaci se silně prochladlým Františkem, který ležel v trenýrkách a tričku na zádech, postupovala podle instrukcí. František padl na hromadu sněhu a rána na hlavě se mu rychle zavřela, takže naštěstí nevykrvácel. Zita hned poté zavolala policii. Když se večer taxíkem vrátila domů z Plzně, kam jela v sanitce a poté za sestrou, propukla v nejhorší pláč svého života. Napadlo ji, že jejich společný sen se rozplynul. Pak se kousla do jazyka a zakázala si takto uvažovat.

František naštěstí neprochladl tolik, jak by se mohlo zdát. Byl otužilý, což mu pomohlo. Jak se ale bude vyvíjet zranění hlavy, nikdo nevěděl. Byl mimo ohrožení života a po pěti dnech, na Štědrý den, ho přemístili na nadstandardní pokoj, který mu okamžitě zaplatili jeho prarodiče a rodiče. Zitin dědeček vnučce hned zavolal, že jí pomůže. Poslal jí na účet deset tisíc korun se vzkazem, ať je u něj. Když si Zita přečetla dědečkův vzkaz, rozplakala se znovu.

V jednu chvíli cítila, že si musí sednout. Bylo toho na ni moc. Byla právě na chodbě, odkud volala matce. Vedení nemocnice jí umožnilo zůstávat přes noc u něj. Vzpomněla si na básnické drama Vítězslava Nezvala „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, které několikrát četla mezi svými čtrnáctými a sedmnáctými narozeninami. Podívala se kolem sebe. Nesnášela nemocniční prostředí. V tu chvíli ji napadlo, aby tohle nebyl konec jejich Atlantidy. Zloděj vykrádající chalupy jako zlý Vladař, který chce zničit svět. Ten Františkův a Zitin.

Nesnášela pohled na nemocniční dlaždičky. Z očí jí vytryskl proud slz. Jakýsi hluboký hlas v jejím nitru neustále šeptal zlá slova, kterým ale nerozuměla. Z těch dlaždiček čišel chlad. Zita si uvědomila, že stojí na chodbě sama.

Konec Atlantidy? Znovu se kousla do jazyka. Poprvé v životě pocítila existenciální strach.

ODDÍL ČTVRTÝ: EN UNA NOCHE OSCURA

Byla temná únorová noc. Františkovi v patnáct hodin a patnáct minut toho dne bylo šestatřicet let. Jí před třemi dny jednadvacet. Zita se cítila nesmírně vyčerpaná. František z toho, co dělal dřív, zvládal jen něco málo. A ještě k tomu pomaleji. Od Vánoc se spolu nemilovali. Ona se o nic nepokusila, on často usínal uprostřed odpočinku.

Zita se posadila na posteli a dívala se do tmy před sebou. František nechrápal, takže nezaregistrovala, že přestal hluboce dýchat. Pak zničehonic promluvil, což ji nesmírně vylekalo.

„En una noche oscura.“

Zita sebou trhla tak prudce, až shodila kocoura ze svých nohou. Ten už ji definitivně přijal do rodiny a spal na ní namísto na Františkovi, jak byl dříve zvyklý. Teď ostře zasyčel a zmizel ve tmě.

„Co je, zlato?“

„En una noche oscura. Umím trošku španělsky. To znamená něco jako 'Za jedné temné noci', víš.“ Chvíli dýchal zhluboka. „Začíná tak báseň svatého Jana od Kříže.“

„Jsi v pořádku?“ Zita chtěla vstát, že rozsvítí. František to vycítil a popadl ji za bok. Přitáhl ji na sebe. „Počkej,“ pošeptal. „Nerozsvěcuj. Pojď ke mně.“ Mluvil pomalu a potichu.

„Zlato, co je? Stalo se ti něco?“

„Necukej se pořád.“

Zita se samým překvapením přestala hýbat. Ležela na něm a cítila jeho horký dech, ze kterého poznala, že si večer vyčistil zuby.

„Já ti chci něco říct.“ Najednou mluvil o poznání rychleji než v předchozích dnech.

„Copak, miláčku?“

„Už mi nechceš říkat François?“

Zasmála se. „Ale jistě. Můj malý François.“ Políbila ho na nos. Cítila hrozný strach, bála se, že ví, co uslyší.

A skutečně. François, vlastně František, se zhluboka nadechl a najednou chytil oběma rukama Zitinu hlavu. Držel ji za tváře. Neviděl ji a ona neviděla jeho. V zimě zavírali okenice a do prostoru mezi ně a skla oken vždy dali dvě staré matrace a zbytek prostoru vyplnili několika polštáři. Nedostatečná ale aspoň nějaká izolace, díky níž byla v místnosti naprostá tma.

„Zitinko, musím ti něco říct.“ Odmlčel se. „Musím,“ začal znovu mluvit, „ti říct, že jsem byl na vyšetření, však víš.“

„Ano, čekáme na výsledky.“

„Přišly dneska. Doktor mi volal.“ Zita uslyšela, jak naprázdno polkl. Začala se chvět.

„Je to špatný.“ Už zase mluvil pomalu, jako kdyby jednotlivé slabiky usekával. Uvědomil si, že je strašlivě vyčerpaný.

Zita začala potichu plakat.

„Tuším, že Hemingway řekl, že příběhy s dobrým koncem nejsou dobré příběhy. A Hemingway nikdy nemyslel literaturu. Vždycky myslel život. Četlas od něj něco?“

Jeho otázka zůstala bez odpovědi. Cítil, jak mu po rukách stékají její horké slzy. „Určitě budou i hořké,“ napadlo ho, a strčil si zmokřený ukazovák do úst.

„Nemá cenu,“ pokračoval potom pevným hlasem, „říkat, že mi to není líto. Moc rád bych zůstal s tebou, protože tě miluju, ale není mi přáno. A nevím, co udělat vůči tobě, aby tě to nezničilo.“

Teď už plakala hlasitě.

František se posadil na posteli, roztáhl nohy a dal je za Zitu. Objal ji a přitáhl k sobě.

„Zitinko,“ šeptal jí do ucha, „mám nádor v hlavě. Víš, co je největší paradox?“

Cítil, jak zavrtěla hlavou.

„Měl jsem ho už dřív. Ta rána ho jenom rozpohybovala. Já nevím, jestli neříkám kraviny, ale pochopil jsem to tak, že by se stejně projevil časem.“

„Cože?“

„No, byl tam. A teď je větší. Jak hůř vidím a motám se při chůzi, to souvisí s jeho růstem.“ Odmlčel se. Po delší chvíli řekl: „Už to není nadlouho. Myslím, že bys měla myslet na sebe.“

„Cože?“ Zita přestala plakat. Při tom slově se František otřásl. Připadlo mu, jako kdyby měla ústa z ledu.

„Cože?“ řekla znovu. „Co tím chceš říct? Jako že mám vypadnout?“ Začala křičet. „To mi dokážeš říct?“ Vytrhla se mu z náruče.

„Počkej, Zitinko…“

„Ne!“ zakřičela ona. „Nikdy bych si nemyslela, že jsi takovej sráč!“ Najednou byla nepříčetná.

Znovu ji chytl do náručí. „Zito! Já ti nic neříkám, co máš dělat. Já jen,“ výrazně ztlumil hlas, protože se začal zadýchávat, „já jen chci, abys myslela na sebe. Ne, nedovolil bych si ani pomyslet, natož ti říct, abys odešla.“

Zita se mu vytrhla, vstala a rozsvítila. Oba chvíli mžourali, jak je bolely z prudkého světla oči.

„Tak mě poslouchej, Františku. Když jsem tě poznala, úplně jsem se ti odevzdala. Přijala jsem tě, protože jsi nejlepší chlap, kterého jsem kdy poznala. Pravda, panna jsem zrovna nebyla, a vyzkoušela jsem věci, o kterých jsem ti nikdy neříkala. Jedno období jsem dost řádila. Skoro rok jsem to dělala s jedním průvodčím ve vlaku. Furt a pořád. Byla to tedy dost jízda,“ ironicky se ušklíbla, načež hned pokračovala, „bylo to prostě dost divoký.“

„Ziti…“

„Drž hubu a poslouchej mě, Františku!“ zařvala na něj. „Miluju tě a je mi, kurva, jedno, co si o tom kdo myslí. Jako mi bylo jedno, že se mi vlastní máma divila, že jsem odešla na chalupu jako nějakej posranej tramp, že se mi spolužačky smály, že chodím s chlapem, kterej by skoro mohl bejt můj táta, jako mi neustále spousty lidí říkaly, že je to ukázkovej případ holky, která vyrostla bez táty, tak si našla staršího chlapa, jako mi bylo úplně u prdele, že si nějací pitomí maloměšťáci myslí…,“ v tu chvíli jí došel dech.

František pomalu slezl z postele, podíval se jí do očí a klekl si před ní na zem. „Promiň,“ řekl potichu a roztáhl ruce v omluvném gestu. „Jsi to nejlepší, co jsem kdy viděl, slyšel, cítil, zažil. Ve své blbosti jsem na to na chvíli zapomněl. Odpusť mi to. Křič a křič na mě, protože jsem to podcenil. Ale nechtěl jsem tě urazit. Promiň mi to. Prosím.“ Poslední dvě věty bolestivě sípal.

Zita, rudá vzteky, se postavila do pozoru, a s doslova vyceněnými zuby a zaťatými pěstmi se nadechla, že něco řekne, ale místo toho se usedavě rozplakala.

A pak se svalila před Františka na zem plnou kočičích chlupů. František nevyskočil, protože tolik síly neměl, ale co nejrychleji se zvedl a vzal Zitu pod rameny. Pomohl jí vstát. Pak si ji přitáhl k sobě. Po několika strašlivě dlouhých sekundách se dlouze políbili.

František si vzpomněl na několik knih, které měl rád. Mnohokrát v životě ho napadlo, že spisovatel popisující dramatickou situaci pracuje s minutami a ne sekundami. „A pak se na sebe bez hnutí tři minuty dívali,“ psalo se v knize. „To je ale moc dlouho,“ říkal si vždy on. A teď to zažil. Stáli před sebou, jemu se vyčerpáním klepala kolena a dívali se do svých mladých nešťastných očí. „Do prdele, to je zjištění, jak mohou být sekundy dlouhé,“ napadlo Františka, který odmalička zápasil s tím, že v nevhodnou chvíli myslel na nevhodné věci. Ovšem – tato myšlenka nebyla až tak mimo téma.

Posadili se na postel. „Můžeš pro mě něco udělat, Zitinko?“ Přikývla. „Jen se mi dívej do očí.“ Zita opět začala plakat.

Navzdory únorovému mrazu, který zuřil za okny, neboť tušil, že se brzy rozplyne v prvních záchvěvech jara, navzdory námraze, která potáhla jednoduchá skla vrstvou bílé barvy, a navzdory chladu, který jim zevnitř rozežíral jejich mladá srdce, ji políbil na její studená a vlhká ústa. „Chutnáš mi,“ řekl.

Ona pak políbila jeho. „Ty mně taky, ty rošťáku.“

On ji znovu políbil, tentokrát na čelo. „Musíš být silná,“ řekl a zatvářil se ztrápeně.

„Moc tě miluju,“ odpověděla mu.

František za několik minut usnul. Zita zůstala vzhůru. V hlavě měla děsný zmatek a jediné, co si dokázala vybavit, byly jeho tmavé kruhy pod očima.

ODDÍL PÁTÝ: SMÍŘENÍ

Zita se probudila. Oheň v kamnech vyhasl a od okna byl cítit studený vzduch. Natočila si vodu do umyvadla dlouhou hadicí a opláchla se v ní. Kocourovi vyměnila vodu, dosypala granule a otevřela malou masovou konzervu, do které se okamžitě pustil. Pak se oblékla, pravou rukou popadla modrý kufřík z tuhého plastu a do levé vzala igelitový sáček, ve kterém měla připravené čtyři kousky bavorské štóly, která zbyla od Vánoc, a jednu celozrnnou kaiserku. Zkontrolovala si, že má doklady, a vyrazila na autobus. Knihovna má v sobotu dopoledne otevřeno a ona čas využije pro práci na školních úkolech. Odpoledne se staví u sestry, aby pomohla Zitušce.

Usmála se. Měla svou hubenou jmenovkyni moc ráda. Poslední týdny pro ni nebyly lehké. Ztropila hysterický záchvat, když se dozvěděla o Františkově úmrtí. Kopala, kousala, řvala, plakala. Devět dní proležela v posteli s horečkou. Už je to ale lepší. Naštěstí. Jeho odchod přijala a teď se s ním vyrovnává.

Cestou autobusem do města i domů si bude Zita číst, v poslední době s sebou vozila tři tlusté zápisníky vázané v kůži a zaplněné hustým nepříliš úhledným písmem. Pokud ovšem nebude řídit Kája, sympatický starší řidič, se kterým ji seznámil František a s nímž si vždy povídali, ten si dost možná bude chtít povídat. Anebo možná ne, Františkova smrt ho uvrhla do těžké melancholie, kterou nedokázal skrývat.

Vyšla ze dveří, zamkla je a otočila se směrem k řece. Bezhlasně pronesla tři slova. Levým palcem nahmátla diamant na snubním prstenu. Otočila se k chatě a zamávala kocourovi, který seděl s výrazem velké sfinx za oknem. Zamávala mu ještě jednou. Od příhody se zlodějem kulhal na přední levou packu, díval se ale odhodlaně. František ho oslovoval „Kocoure“, nebo „Hajzle malá mizerná“, to podle toho, jak se choval. Zita mu říkala „Cukříku“, případně „Ty malá chlupatá bestie“.

Ten den svítilo slunce. Na řeku, na chalupu, na Zitu, i na kocoura, který každý večer spal se svou paničkou. Zita si povzdychla, ještě jednou mu zamávala a vyšla vstříc studenému lednovému dni. Pára od jejích úst stoupala vzhůru.

Šla rychle a soustředěně se dívala před sebe. Levou ruku měla v kapse a palcem hladila diamant v prstenu, který dala Františkovi tři dny po jejich jediné hádce. Řekla mu, že ho miluje a že si ho chce vzít. Navzdory všemu, co se jim staví do cesty. František chvíli seděl na posteli, pak se rozplakal a nakonec celý šťastný přikývl. Oba se tak moc chtěli vzít, že to udělali.

Čekalo je deset měsíců a tři dny manželství.

*

Široká veřejnost znala Františkovu situaci. Netajil se s ní. A znala přibližný průběh událostí, ke kterým došlo během temné noci z druhého na třetí únor minulého roku. Zita s Františkem se vzali dvacátého třetího. Pak zašli na jez, na kterém se v ledové vodě pomilovali jako tenkrát, když se tak hrozně odřeli. František tři dny předtím vysadil léky na bolest, díky čemuž se mu slabě ale aspoň trochu vrátila schopnost erekce. Zita mu pak musela od řeky pomáhat, aby vůbec došel domů, což pro ni – kvůli fialovým zmrzlým nohám a rukám – představovalo velký problém. Lék měla s sebou a dala mu ho hned po milování. Přemlouvala ho, aby to nedělal, že bude trpět, ale on tak moc toužil jí to milování dát, že striktně odmítl. Poté ze samé únavy prospal dva dny. Zita zatopila a ležíc vedle něj si zahřívala zmrzlé ruce svými stehny.

Bylo to jejich první milování od chvíle, kdy František nachytal na chalupě zloděje, a zároveň poslední, než na Štěpána toho roku zemřel. Bylo to jediné milování, které Zita zažila ve svém krátkém manželství. František ležel na zádech v ledové únorové vodě a Zita seděla na něm. On ji držel rukama za miniaturní prsa, která měl tak rád, a ona se ho držela za boky. Byla při tom vždycky hlasitá, tentokrát ale vysloveně křičela. Neřekla mu to, ale vysadila antikoncepci. V tu chvíli si nesmírně přála otěhotnět, což ale nevyšlo.

František odolával dlouho. Systematicky odmítal odejít do nemocnice. Smířil se s koncem svého fyzického života a zůstával Zitě po boku. Pomáhal jí se školou a odmítal, že by snad měla zůstávat celou dobu u něj. Když byla v Praze u pratety, z posledních sil překládal. Pracoval z domova. Z „jejich“ domova – to slovo pro ně oba mělo nesmírně silný význam.

Toužil po nějaké sexuální aktivitě se svou ženou, ale nešlo to. Od března nebyl schopen bez léků na bolest fungovat. Všelijak ji tedy laskal a uspokojoval rukama a ústy, ale kvůli vyčerpání to dlouho nevydržel. Ona se mu věnovala stejně, ale on jako muž vůbec nefungoval. Jen tak ho tedy hladila po nejrůznějších místech na těle. Moc si přál, aby se před ním uspokojovala sama a snažil se jí přitom alespoň dotýkat. Zita to dělala, ale kdesi hluboko v duši k tomu cítila odpor.

Jak se mu horšil zrak – každým dnem to bylo horší a horší – prosil ji, aby hlasitě vzdychala, s čímž ostatně nikdy neměla problém. Leželi vedle sebe, oba nazí, on svou pravačku na jejím podbřišku, ona s jednou rukou v klíně a druhou na jeho měkkém přirození. V každé takové chvíli si připadala špatná, jako kdyby dělala něco odporného, ale dělala to, protože si to moc přál.

Během dlouhých bezesných nocí se probouzela s tváří mokrou od slz.

En una noche oscura.

Leželi spolu na rozvrzaném kanapi v náručí. Když se mu natolik zhoršil zrak, že už nemohl číst, brala Zita do ruky jeho oblíbené knihy s Mathesiovými parafrázemi staré čínské poezie. Postupně si některé z nich zapamatovala zpaměti, tak mu je recitovala ve tmě a on při jejích slovech usínal. Nejvíce miloval báseň „Probouzím se opilý za jarního dne“. Zitě ve tmě tekly během recitace slzy z očí, ale vždy se udržela. Neustále si opakovala, že co dělá, dělá pro něj. Pohár toho, co mladá žena dokáže vydržet, se neustále plnil dalšími bolestmi.

V posledním měsíci svého manželství, kdy se od Františka nehnula na krok, ji v každé bdělé chvilce hladil a ona rozechvěle reagovala na sebemenší dotyk. Stejně tomu bylo i 25. prosince, když spolu slavili třetí Vánoce. Toho dne ráno ho čerstvě oholila a umyla. Nesnášela představu, že by zůstal neoholený. František se kolem 18. hodiny probral. Chvíli mluvil z cesty: vyprávěl Zitě o černém sněhu s fleky od krve, evidentně se mu něco zdálo. Zita ho začala uklidňovat. Hladila ho po tvářích a hrudi. On, snad v posledním záchvěvu zdravého rozumu, se dotkl jejího zadku a prohlásil, že je příjemně oblý. Zasténala. Během několika minut se v pokleku nad ním uspokojila. Když se mu pak podívala do tváře, spal. Když se ráno vedle něj probudila, byl mrtvý.

Usmíval se. Temná noc skončila.

*

A právě toho dne, o kterém již byla řeč, svítilo slunce. Na řeku, na chalupu, na Zitu. Šla rychle a soustředěně se dívala před sebe. Levou ruku měla v kapse a palcem hladila diamant v prstenu.

Zita znala cenu diamantu i cenu dědictví po manželovi. Z tří týdnů po jeho smrti si pamatovala jen rozmazané útržky. Horko těžko dokončila všechny úkoly na obou školách. Poté si koupila dvoulitrovou láhev sladkého vína. Plán nevypadal komplikovaně: zpít se do němoty. Pak ale objevila v knihovně tři Františkovy deníky vázané v kůži.

*

18. března

Dnes by měl plzeňský děda sté narozeniny. Kdyby poznal Zitinku, nesmírně by se mu líbila. Je světlem v mojí situaci. Kdybych ji nepoznal, dost možná bych se časem vrátil k chlastu. Musím říct, že na tuto věc jsem v životě hrdý: že jsem se dokázal k němu nevrátit, ale cítím, že mi s tím pomohl vztah s ní.

Potkat ji – to byl dar. Ten největší. Co můžu udělat, aby se netrápila, až zemřu? Nic.

Nic už nevím a nic už nesvedu. Bolí mě číst i psát. Ale pořád ji miluji – připadám si jako tehdy v kavárně.

*

Když oslavila dvacáté druhé narozeniny, zašla na gynekologii a svému lékaři se slzami v očích všechno vypověděla. On se z hlediska lékařského zachoval poněkud nevhodně – věnoval jí dlouhé objetí. Z hlediska lidského jí to ovšem nesmírně pomohlo. Řekla mu o všem: eskapádách se Salkem, posledním milování na jezu i o třech rozsáhlých denících, které od té doby čte již podruhé. Pak mu poděkovala, utřela si slzy ubrouskem, který jí podal, a vyrazila domů. K sobě domů, ke svým vzpomínkám a ke svému kocourovi, který určitě bude náramně uražený, že byla tak dlouho pryč.

Zita se otočila. Uslyšela, jak přijíždí autobus. Skrz sklo viděla, že řídí Kája. Vytáhla peněženku s tramvajenkou, zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Pozdravila se s ním, prokázala se kartou a po usazení si vyndala dvě vejce natvrdo a kousek mozarelly. Podívala se na první vejce a po chvíli ho začala pomalu loupat a skořápku házet do pytlíku. Příliš jí nechutnalo, ale zvykala si. Po dojedení si olízla prsty. Každý týden sníst dvě vejce s kouskem mozarelly a schválně si potom olíznout prsty se pro ni stalo jakýmsi vzpomínkovým rituálem.

Kája, který stále nedokázal rozdýchat smrt svého mladšího kamaráda, mlčel. Zita se dívala z okna, rukou v levé kapse hladila diamant a potichu si recitovala Františkovu nejoblíbenější básničku od čínského básníka období Tchang Li Poa, který žil před více jak dvanácti stoletími.

Venku začalo sněžit. Zita si uvědomila, že si s sebou nevzala ručník. Až se odpoledne zastaví u Františkovy matky, půjčí si od ní nějaký. Půjde se totiž vykoupat do blízké řeky, té samé, do které chodila s ním. Podívala se na své jemné štíhlé ruce. Budou fialové, později šedé. A jí bude dobře. Najednou si vzpomněla na lahev vína. Stále stála neotevřená na stole. Až se vrátí domů, vylije ho. „V realitě to není jako ve starých čínských básních,“ pomyslela si. „Víno nikomu nepomůže.“

Je život lidský krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?
Jsem po celý den opilý.
U krčmy v trávě usnu na chvíli
a probudím se, hledím zahradami:
pták křičí někde mezi křovinami.
– Prosím tě pěkně:
večer je či ráno,
podzim či jaro?
Slavík jarně zpívá –
jsem dojat, chci si povzdychnout.
Zalezu tedy zase ve svůj kout,
zpívám si, zpívám,
k nebi líc:
při džbánku vína
čekám na měsíc.
A kde je starost?

[Tuto povídku bych rád věnoval své nevlastní babičce Janě.]