OSTATNÍ

A tak jsem jedné dívce, která oslavila jedenácté narozeniny, dal trochu značkové čekulády.

Na škole působil Pan Školník. Tak mu děti říkaly: "Pane Školníku." Maličký, skoro by se chtělo říci zakrslý, obtloustlý a plešatý. Nevoněl. A často z něj byl cítit rum. Takový ten obyčejný, levný, který se od určité doby nesměl jmenovat rum. To vědí v Bruselu, proč, ale pro náš příběh se nejedná o důležitou informaci.

Seděla za stolem, rovná jako pravítko, a podávala si malé kousky do úst. Nejdříve knedlík, pak vepřové. Pak zase knedlík a zase vepřové. Žvýkala pomalu a s úsměvem Mony Lisy hleděla na svého osmdesátiletého manžela, kterému k jídlu stačila polévková lžíce.

„Netoužím tisíc mít dívek a neumím přelétat v lásce,
je-li kde věrnost, pak budu navždy já tebe mít rád.“
(Publius Ovidius Naso, Lásky I.3)

Vážení přátelé, rád bych se s Vámi podělil o vzpomínku na člověka, který mi byl drahý. Jmenoval se Viktor Viktora a byl profesorem na plzeňské pedagogické fakultě.

Mladá dívka s kudrnatými plavými vlasy seděla za stolem a psala. Několikrát přestala uprostřed slova, zvedla se a pětkrát šestkrát obešla svůj maličký pokojíček. Několikrát si rukávem otřela oči, nikdy se ale naplno nerozplakala. Když dopis dopsala, složila ho a vložila do - jak symbolické - své poslední obálky. Pak ze skříně vyndala svůj dlouhý a...

24. listopadu, tedy včera, jsem měl v práci volno. Přesto jsem ráno v půl čtvrté vstal, oblékl se v gala a vyrazil na autobus do města. Na jedné základní škole na mě čekal bývalý spolužák z pedagogické fakulty (budu mu v článku říkat Jarda), kterému jsem přes jeho pana ředitele nabídl besedu na téma alkoholismu, tabakismu a některých souvisejících...

Dita si nedbale odhrnula vlasy z čela. Ve svých létech stále vypadala dobře. Zakládala si na štíhlých bocích, pěkném hladkém zadku a malých pevných prsech. A co víc - svých předností si byla vědoma. A věděla, že si jich jsou vědomi i muži v širokém okolí. Usmála se přes stůl na svého partnera.

Slávkovi táhlo na devětadvacátý rok. Stál na kopci a díval se směrem na sever. Viděl bílo, „hustý mlíko“, jak říkávala jeho babička. Tam někde v dálce si představoval Horažďovice. Pootočil hlavu o kousek doleva a představil si impozantní hrad Rabí. Při každém pomyšlení na tuto výraznou zříceninu proběhly jeho hlavou dvě myšlenky: představil si...

Vážené čtenářstvo, budu Vám vyprávět příběh plný paradoxů. Na závěr se pokusím vysvětlit, co mě k tomu vedlo.