Výlet do Karpat za sebou samým. Část první

Šestnáct let svého života jsem pil. Začalo to nenápadně. Bylo mi šestnáct a začala má docházka na střední školu (jako odkladové dítě, navíc narozené v únoru, jsem nastupoval do první třídy v sedmi a půl létech). Zachtělo se mi chodit s kamarády ven. Nenapadlo mě, co nenapadne většinu lidí toho věku – že to v sobě obnáší značné nebezpečí. Všechny ty diskotéky, tehdy ještě plné cigaretového kouře, a návštěvy barů. Z věty „půjdeme na jedno“ se stala mantra, zaříkávací formule, po jejímž vyřčení se dříve či později dostaví situace plná zábavy a veselí.

Co je ale opravdová zábava a opravdové veselí?

Poskočím do současnosti. V roce 2022 mě na Facebooku oslovila reklama na projekt s názvem DEN PRO ŠKOLU. Tři roky poté, co jsem opustil alkoholovou stezku, mě osud, protože tohle určitě nebyla náhoda, dovedl k tomu, abych si začal pro své besedy získávat další školy – mnohem snadnějším způsobem než dosud. Já totiž od 7. října 2019 nepiji a pořádám pro žákyně a žáky základních škol besedy. V nich vyprávím o tom, proč jsem pil a jak to vypadá, když člověk pije. A když není schopen si přiznat, že něco není v pořádku.

Do této chvíle se mi přes projekt DEN PRO ŠKOLU ozvali ze čtyř škol, pro které se konalo již pět besed. Nejdříve západočeský Švihov, pak středočeské Lochovice a poté 2. ZŠ v Plzni. Dvě besedy, které jsem udělal pro základní školu v Blatnici u Nýřan, se týkaly jiných témat.

Ve všech třech školách, totiž ve Švihově, Lochovicích a v Plzni, probíhaly besedy podobně. Ono na tom není moc co obměňovat. Odkdy dokdy, s jakým průběhem a s jakými následky. Trochu statistiky, takové to – kolik lidí v ČR pije, kolik kouří a tak podobně. Hlavně ale mluvit o sobě, protože jestli něco mladí lidé ocení, tak upřímnost. Lochovice se trochu lišily – mluvilo se hlavně o turistice, zdravém pohybu.

Zjistil jsem, že nejde dělat besedu o alkoholu a kouření, pokud tím sami neprojdete. A nejde používat fráze typu „on je problém…“. Ne, ne a ještě jednou ne. Když vyprávím o alkoholu, musím vždycky začínat zájmenem JÁ. Proč? Protože JÁ jsem ten, kdo měl problém. JÁ jsem ten, koho se to týkalo. A týká dodnes, protože kdyby se mě to netýkalo, neměl bych potřebu to těm dětem vyprávět.

Slovo děti nemyslím pejorativně. Nechci tím naznačovat něco jako „hloupé děti, chytří dospělí“, to vůbec ne. Řada dospělých jsou hloupí, až to praští. Pokud tedy, můj milý čtenáři, jsi v dětském věku, neuraž se, prosím. Já bych byl raději dítětem, to mi můžeš věřit.

Základním předpokladem pro mě je fakt, že jako učitel věřím ve výchovu. Řečeno slovy paní doktorky Východské, nejlepší didaktičky a zřejmě i učitelky, kterou jsem ve svém životě potkal, „učitel musí být pedagogický optimista“. Ano, ano. Svatá pravda. Ale k paní doktorce se ještě dostanu, počkej si, drahý čtenáři, na další odstavce.

Do Lochovic jsem šel pěšky přes Brdy, ve kterých jsem dvakrát přespal. Při besedě se řešily i otázky ohledně turismu, protože po opuštění alkoholové stezky mě velice oslovila tato činnost. Žákyním a žákům jsem ukazoval své turistické vybavení a bavil se s nimi o všem možném. Mimo jiné je zaujalo, že rád píši. Slíbil jsem jim, že napíši článek přímo pro ně.

Tenhle článek.

Osmnáctého května 2023. Hned po práci vlakem do Prahy a tam přestup na vlak do Veselí nad Moravou. České dráhy nepatří k nejspolehlivějším podnikům, takže příjezd provázelo zpoždění. Do Veselí se mi ale nakonec podařilo dostat. Za tmy pěšky dvě hodiny směrem na jihovýchod.

Následující ráno patřilo k nejromantičtějším probuzením v mém životě. Došlo mi, že ležím v (pravděpodobně soukromém) sadu. Ze zhruba sto metrů vzdáleného hřbitova na mě dopadaly ve vycházejícím Slunci dlouhé stíny kamenných křížů. Poskočilo mi srdce. Snad na mě někdo nevyběhne! Ne ze hřbitova, ale z blízkých domů, že jim tady chrápu na soukromém pozemku. Rychle se sbalit a vyrazit mi trvalo necelých patnáct minut.

Devatenáctý květen, den plný dobrodružství. V následující vesnici právě otevřel konzum, já si tedy dokoupil potraviny (mimo jiné i plechovku Salka, které se mi osvědčilo jako rychlý zdroj tolik potřebné energie) a hned potom přijel autobus. Bez většího rozmyslu jsem do něj nastoupil a pak začal s řidičem řešit, kam jet. Cílem se mi nakonec staly Vápenky, část obce Nová Lhota.

S osmnáct kilogramů vážící krosnou to vypadalo zajímavě. Dojít k česko-slovenské hranici, přejít Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol bílých Karpat, a pak směrem na Květnou, která spolu se Strání tvoří neskutečně dlouhou obec. V místní restauraci v Květné mě přepadl hlad. Objednávka na polévku, dva ovocné Birelly a hamburger s trhaným masem se ukázala jako nedostatečná. Ještě, že s sebou vždy nosím velký pytlík Haribo.

Stejně jako první tak i druhou noc se mi podařilo vyspat se mimo oblast chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V remízku, kousek od malého potůčku, v blízkosti skládky s BIO odpadem. Spalo se mi nádherně. Jen ta shnilá tráva k ránu poněkud zapáchala.

Další den projížděl kolem autobus. Já právě seděl na lavičce a přemýšlel, zda si nezkrátit cestu. Řidič mi poradil, že v Uherském Brodě, kam autobus míří, mohu přestoupil na vlak a jet do Újezdce u Luhačovic. A že prý tam jeho kamarád provozuje motorest. A že prý dobře vaří. Bylo rozhodnuto.

Nejlepším zážitkem z Újezdce nebyla čistá měkká postel, ani plátek dobrého masa s volským okem, ani dvoje palačinky, hamburger se slaninou a tatarský biftek (ano, to všechno jsem za necelé dva dny snědl), ale seznámení s fajn člověkem. To je totiž to, co se počítá: lidé. Jedna ze zaměstnankyň mi padla do oka a věřím, že i já jí.

Život neřídí náhoda, v tu já nevěřím. Musí to být Osud. Vesnice Nezdenice, sympatický autobusák a ještě sympatičtější slečna v motorestu. Stalo se, co se stát muselo.

Druhý den jsem se vrátil domů. Slovácký expres z Luhačovic do Prahy v Újezdci staví a já se tak hladce, tentokrát jen s malým zpožděním, dostal do Prahy, ze které jsem pokračoval dál. V tašce se mi válely dva papíry, na které jsem v restauraci motorestu napsal jednu krátkou povídku, kterou jsi, ctěný čtenáři, možná už četl, pokud sleduješ mou stránku. Pokud ne, dovolím si k tomuto článečku připojit odkaz, kdybys měl chuť si ji přečíst. Rád bych tu povídku věnoval Nikole, fajn holce z jihovýchodní Moravy.

Doktorka Východská jednou pronesla skvělou větu. Totiž, že učitel by měl být pedagogický optimista. Ona těch skvělých vět řekla ve skutečnosti mnohem víc, např. tuhle, ta je taky dobrá: Neuznávejte autority jenom proto, že to jsou autority. Ale zpět k tématu: Já se rozhodl, že ve svém učitelském povolání budu pedagogickým optimistou. A tak chodím do škol, projeví-li dámy učitelky a páni učitelé zájem, a vyprávím dětem o tom, proč nepiji. Bavím se s nimi o vztahu k jídlu, kouření i fyzickému pohybu.

S oblibou říkám jednu kacířskou myšlenku: Je dobře, že jsem pil, jinak bych neměl tu zkušenost. No, to je samozřejmě na diskusi, ale věřím, ctěný čtenáři, že chápeš, co tím myslím.

Za patnáct dní odjíždím na výlet do rumunských Karpat. Výlet do Bílých Karpat na česko-slovenském pomezí se tak stal jakousi předehrou. Těším se na bolavé nohy a hvězdnou oblohu nad sebou. A na to, jak zase někdy budu jiným mladým lidem vyprávět o své minulosti, díky které jsem si tento způsob turismu zamiloval.

Miluji projekt DEN PRO ŠKOLU. Vždy si vezmu v práci volno a vyrazím za žákyněmi a žáky. Některé školy jsem navštívil i mimo tento projekt, např. 11. a 13. ZŠ v Plzni, ale to nevadí. Důležitá je činnost, ne byrokratické záležitosti okolo. A všechny Vás vyzývám, abyste se připojili. Je to důležité. Myslím vyprávět dětem o tom, co všechno může skutečný život obnášet. Nebojte se dětem říct o tom, co jste v životě posrali, či co se Vám povedlo. Nebojte se říct jim o sobě něco osobního. Dostanete velkou odměnu.

Ony to ocení.

A slovy již dvakrát zmíněné paní doktorky Východské: Buďte pedagogičtí optimisté. Věřte ve výchovu. Nejen kvůli „cizím“ dětem, ale i kvůli těm svým, pokud tedy nějaké máte.

Ony to ocení.

ODKAZ NA POVÍDKU:     https://belsazar.webnode.cz/l/pred-sestnacti-lety-povidka-z-bilych-karpat/