11. března (Svátek má Anděla)

Dnešní ranní pohled do kalendáře mi připomněl, že svátek slaví Anděla. Znal jsem jednu. Do stovky jí mnoho nechybělo a patřila k mým příbuzným ze strany otce mé matky, mého dědečka Bohumila. Moje prateta Andělka byla jeho tetou.

Její jméno ve mně vyvolává sladkobolné vzpomínky. Měla jediné dítě - dceru, která nedávno oslavila devadesátku a se kterou mám odmalička vztah, jako kdyby šlo o mojí třetí babičku. Obě dvě jsem vždycky miloval tou vnukovsko-synovcovskou láskou, která je tak krásná a zároveň specifická.

Pojedeme do Prahy?

Dědeček Bohumil, kterému nikdo neřekl jinak než „Míla“, se mě občas takto zeptal. Dovolím si tvrdit, že mě nikdy nenapadlo odmítnout. Cesta za Andělkou, stárnoucí dámou, a její bohužel dosti brzy ovdovělou dcerou (prastrýce si nepamatuji) patří k nejkrásnějším zážitkům mého dětství. Já si dětství neidealizuji, aby bylo jasno, naopak začínám chápat, že děje i milované osoby nejsou černobílé, ale „mladší teta“, Andělčina dcera, skutečně plnila (a stále plní) roli mé „náhradní“ babičky. Vždycky pro mě měla čas, pochopení, i lásku. V životě mi nevynadala - i kdybych provedl něco nepěkného. Zná jen jediné: lásku. A její maminka Andělka to samé.

Andělka se narodila jako jedináček a sama měla jediné dítě: zmíněnou dceru, Mílovu sestřenici. Díky tomu naše rodinné větve k sobě měly vždy blízko. Všechny tři ženy - babička Andělka, její dcera i její vnučka - vždy tvořily pevnou a neoddělitelnou součást mého dětství, dospívání, celého života.

Má drahá prateto Andělko, jestli mě slyšíš: navždy zůstáváš v mém srdci. Pamatuješ si na tu velkou čokoládu, kterou jste mi poslaly, ale já ji nikdy nedostal, protože Mílovi došly peníze a on ji se slečnou za kasou vyměnil za jízdenku? Vzpomínáš na plyšového tučňáka, který vypadá spíše jako kachna a kterého dodnes mám (a nikdy se ho nevzdám)? Vzpomínáš si?

Doufám, že naši mrtví, které jsme milovali, mezi námi stále nějak přebývají. A kdyby náhodou ne, kdyby život byl jen pouhým zdáním, plamínkem hořícího knotu, který po sfouknutí navždy zmizí, pak aspoň vzpomínky zůstávají.

S láskou vzpomínám na ženu, která mi byla vždy drahá. Hodně zapomínám, ale podobu jejího bytu, který podlehl modernizaci, z hlavy nikdy nedostanu. To je dobře. Vzpomínky, byť sladkobolnější, jsou tím nejkrásnějším pokladem.