„Nebyli to vzduchoplavci z povolání ani milovníci výletů balonem, které uragán zahnal na toto pobřeží. Byli to váleční zajatci, jejichž odvaha je přinutila k tomu, že se pokusili o útěk za těchto neobyčejných okolností. Stokrát mohli při tom zahynout! Stokrát mohli s roztrženým balonem spadnout do propasti. Avšak nebesa je zachovala ke zcela jinému...
„Však jsem dobře věděl, že se slunce přece jednou odhodlá řídit mými hodinkami!…“
„PROPELLE CUTEM“ („STAHUJ KŮŽI“)
„Za několik dní dopluli do Suezu, a ve chvíli rozchodu pravil William Emery, který stiskl ruku Michailu Zornovi: „Navždy přátelé, Michaile?“ - „Ano, milý Williame, navždy, ať už bude situace jakákoliv!““
„Tento steamship je skutečně vynikajícím mistrovským dílem lodního stavitelství. Je to mnohem více než loď, je to plovoucí město, kus hrabství, utržený od anglické půdy, který až přepluje moře splyne s americkou pevninou.“
„„U čerta!“ rozčiloval se, „vždyť se zdá, jako bychom sletěli po hlavě z pátého patra! Ale co škodí,“ doložil s důvěrou, „když se jeden Francouz mohl dostat alespoň na kolena, dostanou se přece dva Američané na nohy. Nuže, posviťme si na to!““
„Ano, miluji je! Moře je mi vším! Pokrývá sedm desetin zemského povrchu. Jeho vánek je čistý a zdravý. Je to nesmírná poušť, kde člověk není nikdy sám, protože cítí, jak kolem něho všude kypí život. Moře je nadpřirozeným a zázračným živlem, je to samý pohyb a láska, která žije nekonečností, jak tam u vás řekl jistý básník. A opravdu, pane...
„„A ať je kdekoliv,“ odpověděl lord Glenarvon, „my ho najdeme, milý chlapče!““
„Třicet pět! - Třicet šest! - Třicet sedm! - Třicet osm! - Třicet devět! - Čtyřicet!... Pal!!!“
„Sestup do kráteru Sneffelsa Yoculu, jejž políbí stín Scartarise před prvními dny července, odvážný cestovateli, a dostaneš se do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussen.“