14. července (Výročí pádu Bastily)

Nemám důvod ani chuť obhajovat svůj názor, že tento den považuji za nejdůležitější okamžik v naší historii, ale rád bych k němu napsal několik vět. Zjednodušeně se dá říci, že tomu většinovému dobytku, kterému se říkalo "třetí stav" (a který tvořil většinu všeho obyvatelstva Francie), konečně došlo, že se všichni rodíme sobě rovni. Že neexistuje aristokracie krve, že není urozených ani prostých, že být králem neznamená víc, než být volem. Začala Revoluce, která myšlenku rovnosti roznesla do celého světa.

Ano, technicky vzato to Američané stihli dřív. Spojené státy americké pod vládou presidenta George Washingtona byly založeny také v duchu antimonarchismu. Ale to byl boj kolonií proti vzdálené mocnosti. To nebylo zvrácení systému. Francouzští revolucionáři se rozhodli zvrátit systém, byť počáteční období Revoluce bývá nazýváno monarchistické, protože v něm figuroval král a asi nikdo netušil, kam celý vývoj povede.

Padla Bastila. Symbol starého režimu. Vězení, ve kterém - pravda občas bývá nepříjemná - žádní velcí političtí vězni nebyli, ale které představovalo všechnu prohnilost monarchismu.

Že v prvním okamžiku nešlo primárně o útok na náboženství, dokládá fakt, že se k Revoluci přidávali obyčejní kněží. Není však těžké začít změnu, skutečně těžké je ukončit ji. A tak se postupně (spravedlivý) hněv lidu (teď už ne pracujícího dobytka) obrátil i proti církevním strukturám.

Kdo seje vítr...

Radikální demokracie té doby změnila celý svět. Byli bychom dnes občané, nebýt Robespierrea, Marata a jím podobných? Byli bychom jimi, kdyby ve Francii netekla krev? Pro upřesnění nutno dodat, že tekla krev všech. Nůž guillotiny se nevyhnul žádné sociální skupině.

Že aristokracie i církev zklamaly ve svém historickém úkolu, víme. Obě nyní sklidily bouři. A nůž guillotiny se stal dechem této bouře.

21. ledna 1793 přišlo o hlavu Nejkřesťanštější Veličenstvo Ludvík XVI. a 16. října 1793 jeho manželka Marie Antoinetta, dcera Habsburkovny Marie Terezie. Z káceného lesa létaly třísky a ve vzduchu visel pach krve.

Ale! Výsledkem všeho toho, co je dnes moderní označovat za špatné, zvrácené, brutální, ošklivé, je občan. Občan s občanskými právy. Občan s přístupem ke vzdělání a možnostem. A ano, samozřejmě, nic není stoprocentní. Špatnosti se děly, dějí a dít budou. Ale je tu ten princip rovnosti.

Liberté, égalité, fraternité. Volnost, rovnost, bratrství.

14. červenec je ve Francii státním svátkem. A proč ne u nás? 14. červenec je nad-státním svátkem. Je svátkem každého občana. Je víc než svátkem křestního jména, víc než oslavou vzniku samostatného státu. Je svátkem, který se týká naší podstaty.

Jsem občanem České republiky. Občanem v republice. A jsem nesmírně hrdý na Robespierrea, Marata a jim podobné tvůrce nové Evropy.

Každému, co jeho jest. A všem tyranům a králům a falešným náboženským autoritám patří to, co sami zasévají. Bez boje a krutosti radikální demokracie není výsledků. Občanství něco stojí. Oni tu cenu ochotně zaplatili - jak Robespierre tak i Marat tím nejcennějším, co měli.

A s tím souvisí i onen slavný spor o smysl českých dějin. Různí historici manipulují s různými teoriemi. A já si říkám, že problémem českých dějin je fakt, že u nás neproběhla jakobínská revoluce. Naše krásná ale poněkud utahaná hymna je důkazem naší povahy.

Tělem Čech, přesvědčením francouzský jakobín. Dnešek je i mým svátkem.