3. října - Bohumil
„Do prdele, kdo sem tu skříň dal?“
Dnes vidím v českém občanském kalendáři jméno Bohumil, které je českou variantou řeckého Theophilos („Bohu milý“). Čím je toto jméno pro mě důležité?
Našli bychom několik slavných Bohumilů: herce Záhorského (1906-1980), kterého jsem na internetu našel i jako Bohuslava (nejčastěji se o něm píše a mluví jako o Bohuši Záhorském), spisovatele Říhu (1907-1987), či dalšího spisovatele Hrabala (1914-1997). Všechny tyto tři muže dokážu ocenit. Záhorského za způsob, jakým zahrál pátera Vrbu v nesmrtelném seriálu Františka Filipa „F. L. Věk“, Říhu jako autora knihy „Doktor Meluzin“, která posloužila jako předloha k jednomu z nejlepších československých filmů „Dým bramborové natě“ (režie František Vláčil) a Hrabala jako autora příběhů, které nechápu, ale které se mi s narůstajícím věkem líbí čím dál tím víc. Každý z nich si našel své místečko v mém srdíčku. Ale přeci existoval jeden (jiný) Bohumil, říkalo se mu „Míla“, který si z mého srdce ukrojil díl nejmohutnější - a nenahraditelný. Můj dědeček z matčiny strany. Co dědeček, spíše spolupachatel.
Narodil se 18. března 1924 v Plzni v rodině vlakvedoucího. Jeho otec, po kterém nosil křestní jméno, sice vydělával slušné peníze, ale byl to agresivní opilec. Dědeček a jeho starší bratr František („Fanda“) nikdy nepili, asi zřejmě kvůli tomu, co viděli v dětství. Moje prababička Oldřiška, členka prvorepublikové sociální demokracie, vypadala v mládí jako panenka a měla nádherné kudrnaté vlásky. Dva chlapci v námořnických oblecích, vysoký poněkud zachmuřený otec v kabátu a maminka s úsměvem, který by odzbrojil každého. Nádherný portrét, za kterým se skrývají nadávky, facky, šťouchance. Když to prababička nevydržela a rozvedla se, už si nikoho nenašla. Přesto (z povinnosti, nebo snad z lásky?) chodila za svým bývalým mužem a pečovala o něj. Alkohol si vybral svou daň a obrátil proti Bohumilovi Staršímu všechno zlo, které za svého života činil. Konec byl velmi krutý a naplněný fyzickou bolestí. Navzdory této dani se o něj prababička starala až do hořkého konce.
Starší syn otce nenáviděl. Krátce před svou smrtí, jako starý seschlý stařec s bílými vlasy, téměř neschopen chodit, se mi svěřil, že jeho nenávist stále trvá. Že ho nenáviděl v mládí a nenávidí ho i nyní. Ten přítomný čas byl definitivní. Mladší syn mu, myslím, odpustil. Vím z vyprávění různých lidí (i od dědečka samotného), že mu občas podstrčil nějakou tu bankovku, přestože věděl, co s ní udělá. Pravidelně ho navštěvoval a pomáhal mu. Musel ho mít rád.
Můj dědeček mnoho let prožil jako zaměstnanec plzeňské Škodovky. Vzpomínám na jeho důchodová léta, kdy prodával v K-Marktu a nosil bílý plášť. Po řadě let jsem se v práci setkal s jedním sympatickým klientem. Při loučení mezi námi prolétlo několik osobních vět o tom, co kdy kdo dělal a došlo na zmínku i o bývalém K-Marktu, kde onen klient pracoval. A co jsem se nedozvěděl - bývalý dědečkův kolega. Znala ho řada lidí, mnozí ho měli rádi. Doma občas vzteklounek (úděl podpantofláků), ale v podstatě hodný člověk.
Manželství dobré nebylo, což mu dávalo (uznávám, že pochybné) alibi k navazování různých kontaktů s jinými ženami. Dědeček sice šachy uměl (ostatně on a můj druhý dědeček mě naučili základní tahy), ale velmi pochybuji, že ony byly hlavní náplní jeho různých návštěv. Od pratetičky, která dobře znala svého bratrance, znám řadu detailů. Nyní napíši jen tolik, že měl rád dámy kolem čtyřicítky a že, když se mu to v pozdějším věku poprvé nepovedlo, zanechal záletů. Kruté stáří - krutý trest. Vždycky mi přišlo bolestné přemýšlet o nejbližších jako o lidech nízkých pudů. Ale zase na druhou stranu: znal jsem babičku. Některým věcem se už nedivím.
Když byl mladý, dopouštěl se pošetilostí. V Sušici se pořádala soutěž ve skocích na lyžích. Přihlásil se a málem se zabil. Nevím, dokázal-li nějaké nevinné děvče svým šíleným skutkem ohromit, ale tato historka naprosto dokonale vystihuje mého dědečka takového, jakým byl celý život. Furiant se šílenými nápady. Asi se mu dost podobám. Naposledy loni, kdy jsem začal lézt do ledové vody a sušil se pak na břehu stoje bosýma nohama na sněhu.
Jestliže někam přišel, vědělo se o něm. Nápadný, veselý, jadrný, sprostý, vzteklý, vtipný, nepříjemný, okouzlující... Měl mnoho podob, tvarů a barev. Uměl to líp i hůř, vtipněji i hruběji, mile i vztekle. Nevím o tom, že by měl nějaké krédo. Ale mohl by být dalším furiantem ze slavné hry Ladislava Stroupežnického. Musel mít poslední slovo, i kdyby se třeba mýlil. Pokud bych mu někdy nechal vztyčit pomník, dal bych do něj vysekat slova, která Hanuš z Chlumu říká ve hře Josefa Kajetána Tyla „Jan Hus“: „Známéť jsou ty tvrdé lebky české“„" Ano, měl tvrdou lebku. Obrazně i doslova, neboť si pamatuji, jak jednou upadl, hlavou narazil do skříně (chodbičku před koupelnou měli opravdu úzkou) a okomentoval to slovy, kterými je pojmenován tento článek.
"Ale snad budu míti to štěstí že se mi nic nepřihodí a co máme každý na svém srdíčku si povíme. ... Ještě jednou zdraví a na odpověď se těší Kristuš.“
Svou první lásku, milovanou Kristuš, jejíž dopis do své smrti uchovával v šuplíku dva metry od své postele (a s níž poprvé zažil to, co ho později tak bavilo), opustil z rozkazu své maminky, protože byla obyčejnou fabričkou (dnes bychom řekli dělnicí). O jinou přišel kvůli tomu, že byl pro ni naopak chudý („Její otec je pan inženýr!“). Stavovské prokletí nádražáckého synka, poprvé synka z lepší společnosti a (s)prosté fabričky, jež si vydělává rukama, podruhé synka obyčejného nádražáka a příliš bohaté dcerunky. Stavovské prokletí bortící cit a plodící slzy. Druhá a odpornější stránka doby: konvence nad opravdovost.
Když se jednou vracel z Prahy od své tetičky, vezl s sebou čokoládu pro mě. Jeho tetička tehdy byla už hodně stará, ale na vnuka svého synovce (čili na mě) si hodně potrpěla. Nevím kde a nevím jak, ale dědečkovi se podařilo utratit téměř všechny peníze. A tak slečně za kasou nabídl za lístek právě tu čokoládu (byla veliká a v té době drahá). To, co mu teta později řekla (spíše co na něj vyřvala), to si za rámeček nedal. Ale já ho mám o to radši.
Svou tetičku miloval. Jezdil za ní celý život. Ve stáří mu půjčila košíček na meruňky. Při každé další návštěvě, na které jsem zpravidla byl přítomen, se ho ptala, zda jí ho už přivezl zpět. Dodnes nevím, jestli jí ho vrátil. Myslím si, že i ona milovala jeho, byť na něj častokrát nadávala. Byl to zkrátka její Míla. A ve slově „její“ je všechno: láska i nadávání.
Existuje několik krabiček diapozitivů. Velikost 24x36 a 69x69. Na dvou z nich je popisek „SSSR 1984“. A v jedné deset důmyslně zakamuflovaných diapozitivů s velmi lechtivým obsahem. Když jsem byl malý, pouštěl mi na své osmičce i na promítačce diapozitivů pohádky. Měl od všeho něco. Dnes mě mrzí, že babička stihla zlikvidovat jeho sbírku pornočasopisů, o kterých vím, že je také měl. Škoda. Bylo by to zajímavé dědictví po muži, který se od žen nenechal přemlouvat.
Brával mě na pouť. Občas se mi povedlo projezdit mu nemalé peníze. Kupoval mi turecký med, čokoládu, klobásu, limonádu. Na co byla právě chuť. Jednou mi koupil šortky v khaki, které mi vydržely dlouhou dobu. On měl rád zmíněný turecký med a koláče. Tyto dvě chuťovky si vždycky kupoval.
Knihy. Bylo jich hodně. Rád je četl. Gramofonové desky. Rád je poslouchal. A kazety. Nejvíce jsem nesnášel ty s koledami, každé Vánoce stejný kýč. A v nepoužívaném krbu lahev koňaku, který pil v kombinaci s mlékem pouze tehdy, když mu nebylo dobře. Jak už jsem se zmínil, alkohol mu nic neříkal.
Chtěl nakopnout, v lepším případě ukopnout, pomníček sovětským vojákům, který stojí na Ústředním hřbitově v Plzni. Rozčiloval se, že je to nemorální a jaksi to nesouvisí s historií Plzně. Tento pomníček s nápisem „MÍSTO POSLEDNÍHO ODPOČINKU PADLÝCH SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ“ ho nesmírně iritoval. Ještě, že se nedožil aféry kolem sochy generála-osvoboditele a taktéž vraha Ivana Stěpanoviče Koněva, muže, který získal ostruhy jako osvoboditel od fašistů a také jako likvidátor maďarského povstání. Míla se zlobil, protože nerozdýchal padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století v Československu. Zlobil se na svého bratra Fandu, protože byl komunista. Zlobil se na Klause, protože přes všechno zdání, které kolem něho panovalo, byl značně levicově orientovaný, čímž se mu většina názorů tohoto egoistického narcise nelíbila. Pořád se na někoho zlobil, byl to jeho rys.
Rád se mnou soutěžil ve stylu „kdo to hodí dál“. Stáli jsme na mostě nad řekou a plivali do ní. Smál se a říkával, že to nevadí, protože několik desítek metrů dál je čistička. Dělalo mu dobře, že vyhrával. Stáli jsme na louce a soutěžili, kdo dál dočůrá. V této soutěži patřilo vítězství mně. Či jsme zkoušeli, kdo hlasitěji zakřičí.
Za války sloužil u tzv. „luftčusu“. Když americká armáda bombardovala Plzeň, zvonil na zvonec. Já to jako kluk věděl, ale spletl jsem pojmy. Komusi jsem vyprávěl, že dědeček byl u „Luftwaffe“. Dotyčný se divil a já, abych zvýraznil milovaného dědečka, jsem řekl, že byl dokonce velmi významný a vysoce postavený. Tehdy mi na tváři přistála jedna ze dvou facek, které mi za můj život dal. To když se o tom dozvěděl. Vzpomínám si, že křičel něco ve smyslu, jestli chápu rozdíl mezi hlídáním náletů a Luftwaffe. Brzy se ale uklidil a zase jsme byli nejlepší kamarádi. To byl další jeho rys - rychle ho to přešlo.
Ke konci si téměř nic nepamatoval a měl problémy s dýcháním. Jeho dřívější záliby - luštění křížovek, pečení, koukání na Simpsonovi - mu už nic neříkaly. Ležel v posteli a léky vyplivoval za postel. Jeho kamarádka a sousedka, která byla zdravotní sestrou, za ním chodila. „Jakpa se cítíš, Mílo?“, ptala se. „Ale dobře, děkuju, žes přišla.“ Sotva za ní zaklaply dveře, zaslechl jsem ho. „Že už odešla, bába.“
Zemřel 18. července 2004 ve věku 80 let. Jeho smrt pro mě byla jako rána železnou palicí. Nikdy na něj nezapomenu. Na ty zážitky s ním, které v mém srdci vystavěly pomníček pevnější mramoru.
Dnes by měl svátek můj dědeček-spolupachatel Míla. Buď ti zem lehká.