30. ledna 2022 (373 let od popravy Karla I. Stuarta)

Bylo by pokrytecké chtít si hrát na nezaujatého pozorovatele. Vytváříme si názory hledíce na vše, co se kolem nás děje. Vytváříme si názory při pohledech do minulosti i budoucnosti. Častokrát hodnotíme záležitosti, kterým nerozumíme, nebo o kterých neznáme fakta. Jinak to zřejmě nejde. Zkrátka a dobře: jsme lidé.

Každého vzrušují jiné záležitosti. Mě vždy vzrušovaly otázky kolem dějinných zvratů. Bylo to nutné? Nedalo se to udělat jinak? A jak to ten člověk myslel?

Mám svůj pohled na určité historické události. Nikdy jsem netvrdil, že neomylné. Mám rád historii a ke slavným osobnostem si vytvářím vztah. Co nemám rád, tak stavění rovnítka mezi neosobní posuzování historie a objektivitu. Objektivní pohled neexistuje, vždy se projeví osobnost hodnotitele. I proto píši články osobně laděné. A měnit to nehodlám.

Uvedu tři příklady. Chci ti, ctěný čtenáři, nabídnout poněkud netradiční pohled. V žádném případě nevnucuji. Jestli tě naštvu, klidně mi to napiš. Jsem rád za každou reakci.

Udělat si světce

Řeknu to rovnou a bez obalu: Mám rád Boleslava I. Přemyslovce. Syn kníže Vratislava I. a bratr svatého Václava hraje významnou roli ve formování našeho státu. Nakolik je svatováclavská legenda fikcí, nechci posuzovat. Ale ražba nejstarších našich mincí, budování hradské soustavy, expanze do Polska, vyjednávání o založení vlastního biskupství (k čemuž postava mrtvého Václava přispěla více než hodně), spolupodílnictví na zastavení kočovných Maďarů, to vše je zářezem našeho prvního Boleslava. Někdy se udává, že dlouhotrvající válku s Říší stejně nevyhrál. Ano, to je pravda, ale s císařem se nakonec spojil - s pověstí udatného bojovníka. Psychopat? Budovatel? Vrah? (Dovolím si připomenout, že řada názorů vychází z domněnek. Jistě můžeme odpovědět na jediné: budovatel rozhodně ano.)

My, nebo oni

Valašský kníže Vlad III. Țepeș se stal předlohou pro Draculu. Tvrdý, nesmlouvavý, krutý. Byl špatný? Nedovedu si představit, že bych v 15. století žil - jako křesťanský kníže - u hranic s Osmanskou říší. Opravdu ne. A věřím, že ani ty ne, ctěný čtenáři. V dětství se mi líbila kniha "Dracula" Brama Stokera. Ne kvůli hororovému vyznění, ale protože mě bavilo přemýšlet o tom, jaký skutečný Dracula byl. A proč byl takový, jaký byl. Těžko se s Osmany mohl domluvit dobrými slovy. Takže se bránil. Je krutost vždycky zlo?

Královský parazit

Vždy mě přitahovala osobnost Maximiliena Robespierrea. Obětoval se pro revoluci - skutečnou Revoluci, která rozšířila myšlenku, že se rodíme s důstojností a sobě rovni. Jako lidé. Ne pod-člověk a nad-člověk. Ne póvl a šlechtic. Republikánské smýšlení je součástí mé bytosti. Je to přesvědčení, je to vyznání, je to podstata. A nikdy mi nebylo líto občana Ludvíka Kapeta, kterého 21. ledna 1793 - díky hlasování odhodlaných jakobínů - popravili. Monarchismus je svinská bublající páchnoucí bažina, protože princům, ze kterých se později stávají králové, dává pocit nadřazenosti. POD-daný lid a božský panovník. Všichni se rodíme s důstojností a sobě rovni. Ale chápu, že ne každý tomu věří. Někdo musí "ty nahoře" milovat, aby jeho život měl smysl.

Uvedl jsem tři příklady. Odlišné a (zejména v případě valašského knížete) kontroverzní. Ale historie není dětská hra na dobré a zlé vojáky. Historie není o vítězství dobrých a prohře zlých.

A proč o tom píši právě dnes? Protože přesně před 373 lety byl popraven anglický král Karel I. Vzal si ho Bůh rovnou k sobě do nebe, když byl Karel přesvědčen o tom, že není svému lidu odpovědný a že mandát má z nebe?

Nevyhnu se osobním pocitům. Nikdy mi nebyla sympatická britská monarchie, její současná podoba je pro mě karikaturou. Ani jsem ve svém srdci nikdy nenašel obdiv k něčemu anglickému. S jednou výjimkou: Obdivuji se jejímu velikému vůdci Oliveru Cromwellovi, představiteli anglické republiky. Na něj si předposlední lednový den vždycky vzpomenu. Na muže, který symbolizuje zvrácení starého režimu celých 140 let před Robespierrem.

Mé srdce je jakobínské. A cromwellovské.