7. září 2021 (185 let od poslední korunovace českého krále)
Dnes - 7. září 2021 - si připomínáme veleslavnou událost českých dějin. Před 185 lety se ve svatovítské katedrále v Praze konala poslední korunovace českého krále. Byl jím tehdy třiačtyřicetiletý Ferdinand, "der arme Trottel Nandel", jak mu někteří přezdívali, syn Františka II., posledního císaře Svaté říše římské národa německého, kterého známe jako Františka I., prvního rakouského císaře.
Ona zmíněná přezdívka nebyla spravedlivá, protože Ferdinand, jenž je často označován jako Ferdinand I. (první rakouský císař toho jména) a také jako Ferdinand V. (pátý uherský a český král toho jména), rozhodně nebyl neořezanou tužkou v penále. Jen dělal čest své přezdívce - Ferdinand "Dobrotivý". A řídit takový moloch, jakým Rakouské císařství bylo, nesvědčilo muži jeho zájmů.
Zajímal se o vědy, průmysl, umění. Trpěl nemocemi a vrozenou dobrotou. Jeho otec císař František I. byl bratrancem jeho matky Marie Terezie Neapolsko-sicilské. Jeho babička Marie Ludovika, matka jeho otce, byla sestra jeho dědečka krále Obojí Sicílie Ferdinanda I. Neapolsko-sicilského, otce jeho matky, a jeho dědeček císař Svaté říše římské národa německého Leopold II., otec jeho otce, byl bratr jeho babičky Marie Karolíny, matky jeho matky. Mluvit o mezipříbuzenském křížení není v jeho případě scestné. A nutno dodat, že ani vulgární. Pojem "zdegenerovaní" získává v jeho postavě zvláštní příchuť. Snad právě pro tu jeho vpravdě dobrotivou a vědychtivou povahu.
Měli bychom Ferdinanda vzpomenout, kdyby pro nic jiného, tak pro jeho oblibu Prahy. V té dožil, usídliv se na Pražském hradě po vynucené abdikaci, která proběhla na konci roku 1848 v Olomouci ve prospěch jeho synovce (syna jeho bratra Františka Karla) Františka Josefa, později titulovaného "Starej Procházka".
Stalo se v naší zemi v určitých kruzích módou vzpomínat na staré mocnářství jako na něco, co vážně stálo za to. Dokonce máme i politickou stranu pro takto smýšlející jedince. K tomu mohu udělat jedno jediné gesto - totiž vztyčený prst. Nebudu však prozrazovat, který.
Při mé nedávné návštěvě Nelahozevsi (rodiště Antonína Dvořáka) jsem se potřeboval nutně vymočit a zaskočil si do blízkého lesíka. A najednou vidím cosi na způsob sloupu. Po vykonání potřeby jdu blíže a hledím na památník zasnoubení Starého Procházky s Alžbětou, zvanou "císařovna Sissi". Nejsem pro kácení soch, ani památníků. Ale také nemám rád císařské monumenty.
Ve Ferdinandovi vidím nejdříve člověka, pak kulturního a jistě též hodného muže, a pak teprve císaře a následně excísaře. Ale princip aristokratismu a monarchie vidím jako odpornost. Já přeci nejsem poddaný, ať už nějaké staré ženské, jíž se v přímém přenosu rozkládá rodina, ani nějakého omedajlovaného geronta, který snad s "tupostí úplně božskou" (z Marka Twaina) vládne svým národům. Já jsem občan a občanský princip je z francouzské revoluce, nikoliv od císaře pána. Přesto si myslím, že je velice důležité připomínat si ty postavy, které dokázaly (alespoň samy v sobě) překročit svou dobu i původ. A Ferdinand rozhodně nebyl průměrným příslušníkem habsbursko-lotrinské dynastie.
Já nejsem pro kácení soch. Svezme je, jako Maďaři, pěkně do jednoho parčíku. Proč kácet sochy, které jsou součástmi naší historie. Svezme a postavme je pěkně vedle sebe. Dejme k nim ceduli - kdo, kdy, kde. Ať si stojí takový - abych uvedl příklad - císař Josef II., Ferdinandův prastrýc (bratr jeho císařského dědečka Leopolda II.) a velmi osvícený panovník, vedle Adolfa Hitlera. Inteligentní člověk jistě vycítí rozdíl mezi "Otcem vlasti", jak Josefa II. nazval Karel Rafael Ungar, nejvýznamnější český knihovník a český osvícenec, a "Führerem", jak se Hitlerovi v jeho době říkávalo. Ať tam šoupnou i ten sloup upomínající Starého Procházku a další krále, tyrany i nepochopené reformátory. Zkrátka všechny ty relikty, jejichž vzývání je projevem neúcty k dnešní svobodné občanské společnosti.
Jean-Baptiste Bernadotte, někdejší napoleonský maršál Francie, který se s pomocí císaře Francouzů stal švédským korunním princem a v roce 1818 i králem Karlem XIV., měl prý přes hruď vytetovaný nápis "Smrt králům a tyranům". Možná je to nepravdivá legenda. Možná ne. Ale v každém případě je to velmi dobrá anekdota. Milujme svou republiku a hýčkejme si ji. Císařské monumenty do občanského prostoru nepatří. Jistě bychom dokázali dostatečně velký parčík najít. Třeba by pak bylo pro učitele dějepisu snazší do něj děti vzít a učit je rozlišovat dobré od špatného, přestože se v obou případech jedná o něco, co se nás už - naštěstí! - netýká. Přestože mezi nimi může dětem představit někoho velmi inspirativního i velmi zlého - pro pochopení historie je třeba obojího. Lze začít např. u Ferdinanda Dobrotivého, který na výročí své korunovace 7. září 1848 podepsal zákon o zrušení poddanství, čímž se postavil ke svému velkému předchůdci - již zmíněnému prastrýci Josefu II.
Ferdinand V., poslední korunovaný český král, 1793 - 1875. Dnes 185 let od jeho korunovace českým králem.