20 000 mil pod mořem. Brno : Návrat, 1998.

„Ano, miluji je! Moře je mi vším! Pokrývá sedm desetin zemského povrchu. Jeho vánek je čistý a zdravý. Je to nesmírná poušť, kde člověk není nikdy sám, protože cítí, jak kolem něho všude kypí život. Moře je nadpřirozeným a zázračným živlem, je to samý pohyb a láska, která žije nekonečností, jak tam u vás řekl jistý básník. A opravdu, pane profesore, příroda se tu projevuje všemi třemi říšemi: nerostnou, rostlinnou a živočišnou. Tato poslední je široce zastoupena čtyřmi skupinami zoophytů, třemi třídami členovců, pěti třídami měkkýšů, třemi třídami obratlovců, savců, plazů a nesčetnými skupinami ryb, nekonečným řádem zvířat, čítajícím více než tři tisíce druhů, z nichž jedna desetina náleží sladkým vodám. Moře je ohromnou nádrží přírody. Mořem Země vznikla, a kdo ví, jestli jím nezanikne! Je zde svrchovaný klid. Moře nenáleží tyranům. Na jeho povrchu oni mohou ještě páchat bezpráví, mohou tam válčit, pohlcovat se, přenést tam všechny zemské hrůzy. Ale třicet stop pod jeho hladinou jejich moc přestává, jejich vliv končí, jejich síla mizí! Ah, pane, žijte v klínu moře! Jedině tam je nezávislost! Tam neznám pány! Tam jsem svobodný!“

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Když se v roce 1866 začalo v novinách psát o nestvůrné bestii ohrožující lodě, byla Spojenými státy americkými vyslána fregata jménem „Abraham Lincoln“, aby záhadu vyřešila, jinými slovy, aby nestvůru zabila. Při střetnutí s ní došlo k pádu tří členů posádky - francouzského přírodovědce profesora Pierra Aronnaxe, jeho vlámského sluhy Conseila a kanadského harpunáře Neda Landa - do vody. Zachránila je obluda, za kterou se honili, a ukázalo se, že se jedná o prostornou a technicky vyspělou ponorku. Její kapitán se jim po určité době představil jménem Nemo a o své ponorce mluvil jako o Nautilu. Vítej, ctěný čtenáři, v jedné z nejznámějších knih francouzského spisovatele a geniálního vypravěče Julesa Vernea.

Profesor Aronnax splňuje představu těch, kteří již četli některou z verneovek a těší se tak na typického kladného hrdinu. Jeho kroky řídí touha po poznání a chce odkrývat tajemství, v jeho případě přírodovědná, neboť je přírodovědec. Když mu kapitán Nemo sdělí, že se již nikdy se svými přáteli nevrátí do lidské civilizace, neboť tajemství jeho ponorky nesmí být prozrazeno, dokáže prvotní zklamání překonat. Jeho touha poznávat podivuhodné taje podmořského světa dokáže totiž Nautilus se svými okny bohatě splnit. A slovo podivuhodné se do tohoto příběhu vysloveně hodí. Je více než pochopitelné a přináleží knize, která patří do cyklu, jenž už 150 let vychází pod názvem „Podivuhodné cesty“.

„Oddaný chlapík, který mne provázel na všech mých cestách. Statný Vlám, kterého jsem miloval a který mi mou lásku oplácel stejnou měrou. Byl to flegmatik od narození, správný ze zásady, horlivý ze zvyku, nebál se překvapení v životě, v práci velmi přičinlivý, způsobilý ke všem službám. Navzdory svému jménu (Conseil = fr. rada) rady nikdy neposkytoval - zejména když ho o ni nikdo nežádal.“

Conseil, který ke svému pánovi nikdy nemluví jinak než ve třetí osobě, je sluha oddaný svému pánovi i jeho vědě. Jakéhokoliv živočicha zařadí bezchybně do zoologického systému, ačkoliv hlubšího vzdělání nemá. Skvěle se doplňuje s postavou profesora Aronnaxe. Nutno podotknout, že „20 000 mil pod mořem“ není první verneovka, v níž vystupuje a své nezaměnitelné místo má věrný sluha. Vzpomeňme na knihu „Pět neděl v baloně“.

„Ned Land byl asi čtyřicetiletý. Byl to muž velké postavy - vysoký více než šest anglických stop - silné postavy, vážného výrazu, byl málo sdílný, někdy prudký a velice zuřivý, jestliže mu někdo odporoval. Jeho osoba vzbuzovala úctu a jeho silný zrak dával obzvláště výraz jeho fyziognomii.“

Ještě jednou vzpomenu, ctěný čtenáři, na román „Pět neděl v baloně“. Kde by klidný a rozumný Aronnax a jeho oddaný Conseil byli, kdyby vedle nich a s nimi nevystupoval v příběhu mnohomluvný, odvážný, občas drzý a hlavně neohrožený druh. V balonovém dobrodružství tuto roli zastával Dick Kennedy, náruživý lovec s puškou v ruce, v Nautilu se této role zhostil Ned Land. Místo Skota Kanaďan, místo pušky harpuna. Až se mi chce napsat, že se trojka našich hrdinů z ponorky vyrovná té z balonu. Ale nenapíši to, neboť přes dokonalost jejich popisu u mě vítězí ta balonová. Je to jednoduché: „20 000 mil pod mořem“ ve mně vyvolává silné klaustrofobické pocity. Představa ponorky se mi neskutečně hnusí.

„Nyní pohleďte na tyto hodiny. Jsou elektrické a jdou přesností nejlepšího chronometru. Rozdělil jsem je na dvacet čtyři hodiny, tak jako italské hodiny, neboť pro mne není ani dne, ani noci, ani Slunce, ani Měsíce, ale jedině toto umělé světlo, které vyzařuji až na mořské dno. Podívejte se, právě je deset hodin ráno.“

Tajemný Nautilus skrývá mnohá tajemství. Jules Verne si dal velkou práci, aby fungování své ponorky co nejvíce přiblížil realitě. Nevím, jak u jiných, ale mně je popis ponorky a potápěčských výprav nepříjemný. Občas mě chytaly křeče a jednou dokonce i rozbolely zuby - jako jednou, když jsem se v Chorvatsku snažil potápět. Podmořský svět mi navždy zůstane tajemstvím. A rozhodně toho nelituji. Já jsem suchozemec. A navíc mi život kapitána Nema, život, jenž nerozlišuje mezi dnem a nocí - a v jehož větší části nahrazuje sluneční paprsky žárovka - připadá velmi ubohý. Nejen, že přirozeným pohybem mu je pohyb podmořské ponorky, ale ani nic neví o umělém světle. Brr.

„Člověk může být lidožroutem a přitom přece jen hodným člověkem,“ odpověděl Conseil, „tak je možné být současně labužníkem i zdvořilým člověkem. Jedno nevylučuje druhé.““

„20 000 mil pod mořem“ není jediná verneovka, která obsahuje skrytý a velmi inteligentní humor. Mám ale pocit, že ho obsahuje více než předešlé díly Podivuhodných cest. A to humor na vhodných místech! Ať už šlo o setkání s papuánskými kanibaly (jedna z mála suchozemských příhod), nebo scéna s téměř osmimetrovým žralokem, díky němuž se chudáku profesorovi dvakrát zmátla řeč, takže ve větě, v níž chtěl mluvit o ceně nemenší než sto padesát franků, řekl „sto padesát žraloků“, a když mluvil o ročním nájmu za cejlonské loviště perel, řekl „roční plat ve výši tří milionů žraloků“. Není každý neohrožený hrdina, který se s harpunou v ruce vrhá vstříc nebezpečí. Ale na druhou stranu není každý vzdělaný a vpravdě moudrý profesor Aronnax. Díky, Julesi Verne, díky! Vzdělat a pobavit se zároveň je to pravé spisovatelské umění!

Už v předchozích článcích věnovaných knihám Julesa Vernea jsem poukazoval na jeho vztah k přírodě. Ve „20 000 mílích pod mořem“, které nejsou tak akčním příběhem jako např. „Děti kapitána Granta“, o to však lyričtějším, je zajímavá vedlejší linka. Je to nepříliš dobrý vztah Neda Landa a kapitána Nema. Ned Land, kanadský velrybář, mistr ve vrhání harpuny a rozený zabiják těch obrovských vodních savců, versus kapitán Nemo, člověk, který dokáže z moře využít každý zbytek na výrobu nejrůznějších věcí, ano, dokonce i doutníky získává z jistých řas - ti dva se nemají rádi, protože se nemohou mít rádi. Ned Land touží po pevné zemi, která je mu synonymem svobody. To Nemo nemůže chápat, neboť uprostřed vodní spousty nachází to, co tolik chce - odloučení od světa lidských stvoření. A když harpunář, jehož touhu po pevné zemi naprosto chápu, si chce vyjet zalovit velryby, avšak velryby mírné, takové, které nezabíjí pro radost, je Nemo zásadně proti. Kapitán si totiž váží moře a života v něm a já mu okamžitě dávám za pravdu a Kanaďan se mi stává protivným, neboť chce zabíjet pro zabíjení samo. A přesto hned nato Jules Verne naruší tuto okamžitou představu, neboť neváhá do Nemových úst vložit rozhodnutí rozprášit velké stádo agresivních vorvaňů, aby ochránil ono malé stádo slabších velryb. Jako kdyby si Nemo přisuzoval soudcovské právo nad zvířaty. Ten rozdíl mezi oběma muži bije do očí: Ned Land chce lovit, Nemo nechce zabíjet zbytečně. Ned Land nechce být řezníkem-samosoudcem a Nemo neváhá spustit jatka, ze kterých by dnešní ochránci zvířat dostali infarkt. A když se vorvaňům přeci jen podaří zabít jednu klidnou velrybu i s mládětem, neváhá Nemo vyslat své lidi, aby z ní získali, co se dá (v tomto případě mléko). Nemo nechce zabíjet zbytečně, ale je pragmatik. Ned Land chce zase lovit a vstupování do sporů mezi zvířaty mu není po chuti. Nemo neváhá svým Nautilem zaútočit na agresivnější zvířata, aby ta méně agresivní ochránil, avšak to jsou pro Neda Landa odporná jatka. Z antipatie se záhy stává nenávist. Což, jak zjišťuje profesor Aronnax, může být u horkokrevného Kanaďana zásadní problém. „Od tohoto dne jsem pozoroval se znepokojením, že smýšlení Neda Landa vůči kapitánu Nemovi se stává stále horším, a rozhodl jsem se bdít nad všemi činy a pohyby Kanaďana.“ Od určité chvíle, a je to právě již citovaná 12. kapitola druhého dílu, bylo pro mě těžké mít rád Neda Landa, zpočátku sympatického. Ovšem o kapitánu Nemovi nemluvě. Kdo je ksakru ten Nemo?

Kdybych měl někdy napsat, co se mi vybaví první při vyslovení kouzelného Verneova jména, bylo by to toto: úcta k přírodě. Jak pravdivý je citát z 12. kapitoly druhého dílu: „Barbarská a nepředložená lovecká zuřivost způsobí, že jednou zmizí i poslední velryba z oceánu.“ Dovolím si tento citát parafrázovat: Hloupé a nepromyšlené škatulkování knih učiteli dějin literatury způsobuje, že kde by žáci měli vidět morálku, vidí pouhé dobrodružství. A kde by měli vidět pouhé dobrodružství, vidí návod pro život. Je, myslím, jasné, o čem tato kniha je.

„Dvojí věc mi tanula na mysli: předně bezpříkladná odvaha kapitána Nema, a za druhé: jeho obětavost pro lidskou bytost, pro příslušníka oné rasy, před kterou prchal pod moře. Ať si mluví cokoliv, tento podivný muž nebyl dosud s to, aby ve svém srdci utlumil veškerý soucit.“

Postava kapitána Nema patří k těm nejvíce rozporuplným, se kterými jsem se v (zatím přečtených) verneovkách setkal. Naše tři hrdiny zachránil před jistým utonutím, aby jim oznámil, že již nikdy nespatří svůj svět, věnoval však čas i nemalé prostředky tomu, aby jim z jejich pobytu v Nautilu udělal tu nejzajímavější studijní cestu. Když se potopil pro perly, zachránil náhodnému indickému lovci perel život, čemuž se profesor Aronnax podivil, on mu to však srozumitelně vysvětlil: „Tento Ind, pane profesore, je obyvatelem utlačované země, a já jsem a budu až do posledního svého vzdechu příslušníkem té země.“ Přesto však neváhal zaútočit na loď. Cosi skrývá. A jak s tím souvisí jistý portrét visící v Nautilu?

Kapitán Nemo není veselý ani smutný a za tím, co dělá, se jistě skrývá velké tajemství. Aspoň tak to profesor Aronnax, vypravěč celého příběhu (neboť kniha je psána v ich-formě), cítí. A jistě - není to kniha o kapitánu Nemovi. Není to ani kniha o Aronnaxovi. Je to kniha o konfrontaci mezi „musím“ a „nechci“. Je to kniha o touze lidský svět opustit (v postavě kapitána Nema) a lidský svět přes všechny jeho nedostatky znovu získat (v postavě profesora Aronnaxe). Je to kniha o výsadách pevné země a o síle výsad se vzdát. Je to vynikající kniha, která si zaslouží víc než jen nálepku dobrodružného příběhu pro náctileté. Je to kniha o touze žít.

Nejdůležitější postavy: profesor Aronnax, Nemo, Ned Land, Conseil.

Největší přínos knihy: Požitek z vynikajícího psychologického popisu Nemovy osobnosti.

Hodnocení knihy: Výborně. Příležitostně se objevují nudnější pasáže, které jsou až příliš popisné.

Doporučuji: všem, kteří mají rádi rozporuplné hrdiny.

Délka čtení: 36 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte (již podruhé) o Měsíci.