Achnaton (Metropolitní opera New York, Phelim McDermott, 2019)

"Philip Glass" (narozen v roce 1937 v Marylandu) pro mě bylo jméno z učebnice. Současný hudební skladatel, autor několika oper. Že napsal hudbu k mému oblíbenému filmu Hodiny (2002, režie Stephen Daldry), jsem se dozvěděl až při psaní této recenze. Byla mi známa jediná informace o něm, totiž, že se část svého života živil jako taxikář. Absolutní neznalost však byla vystřídána absolutním šokem krátce po 19. hodině v sobotu 23. listopadu 2019.

Díky své matce, která pokaždé nadává na cenu lístků (ale vždycky mi je nakonec koupí), chodím již několik let na přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Ani jednou jsem za ně neplatil (mladý muž musí na tyto věci mít systém) a přinesly mi již tolik radosti! Zkrátka a dobře tyto přenosy patří k hlubokým a zapamatovatelným zážitkům. Cena reflektuje kvalitu jednotlivých představení. Vzpomínám na Wagnerovu Valkýru, Siegfrida i vynikajícího Parsifala. Nikdy nezapomenu Poulencovy Dialogy karmelitek a stále mám v paměti Pucciniho Bohému. Přenosy z MET jsou formátem, který má úroveň a dává svým divákům nevšední zážitek. Je to jako řecké jehněčí souvlaki s brusinkami a mátovým čajem - úchvatná pochoutka. (Souvlaki je typicky řecké, brusinky a mátový čaj ne. Ale o to jde - o spojení, které vytvoří v uživateli nesmrtelný dojem.)

Minulou sezónu se vychýlila ručička mého osobního barometru, když v nabídce na další sezonu zaznělo jméno egyptského faraona 18. dynastie Achnatona. Opera Achnaton Philipa Glasse v nastudování režiséra Phelima McDermotta. Pomyslná žárovička v mé hlavě, která zpravidla předjímá zajímavý zážitek, začala blikat jako zběsilá. Achnaton totiž patří mezi nejvýznamnější náboženské reformátory v dějinách. "Philip Glass, ten taxikář?" Tak nějak jsem se otázal sám sebe. A už rychle začal vysvětlovat matce, proč má koupit dva lístky. Naštěstí příliš neprotestovala.

V upoutávce na operu mne nejvíce zaujala výprava. Hudbu jsem si netroufl hodnotit dopředu, ale když jsem viděl ty barevné kostýmy, zvědavost přerostla v očekávání něčeho velkého. Ó, ta velká očekávání. Čím více se k nim upínáme, tím více býváme překvapeni.

Už při prvních tónech mi vyhrkly slzy z očí. Miluji dramatickou hudbu a hudba Achnatona je víc než to. Pracuje s více méně stále se opakujícími motivy. Jde o jakousi "hudbu-nehudbu", jež je prosta houslí. Někteří by řekli, že ani není hudbou v pravém smyslu toho slova, ale pouze doplňkem. Nemohu souhlasit. Celé první jednání na mne "Glassovy tóny" dopadaly jako kladivo na kovadlinu. Ještě nikdy mne první jednání opery nevyčerpalo tak, jako v sobotu. Časté opakování, řekl bych "hudba parafrázující sebe samu", na mne působilo hypnoticky.

Neoddiskutovatelnou roli sehrálo libreto, na kterém se Glass spolupodílel. Poprvé v životě jsem viděl (a slyšel), že význam textu nehraje roli. Text sám je důležitý, bez pohřebních zpěvů na začátku, při pohřbu Achnatonova otce (slavného dlouho vládnoucího faraona Amenhotepa III.) by to bylo divné, avšak to, že tato část nebyla otitulkována, mi vůbec nevadilo. Možná naopak, nebyl jsem rozptylován a mohl se tak věnovat nádherným kostýmům, jejichž úchvatnou barevnost by jejich autoru Kevinu Pollardovi mohl závidět i novobabylonský král Nabuchodonozor II. Pollard se s notnou dávkou bohorovnosti rozhodl trumfnout nejkrásnější módu světa (totiž tu novobabylonskou) a povedlo se mu to na jedničku. Jak jímavě působil kostým generála Haremheba - kombinace moderní zelené vojenské uniformy a "jakože starověkých" prvků. Křiklavé líčení očí dodávalo postavám na tajemnosti. A obřadní roucho Achnatonovo nechť zůstane bez komentáře. To se musí vidět. Ale zpět k libretu: Duch Achnatonova otce plnící roli komentátora a průvodce operou otitulkován byl. Spíše než zpíval, recitoval své komentáře a člověk měl pocit, že se ocitl přímo před samotným faraonem. Zachary James, představitel Amenhotepův, se svou nepřehlédnutelnou výškou a robustností působil jako veleslavný faraon sám. Anthony Roth Costanzo se svým malým hubeným tělem bez chlupů a kontratenorovým hláskem pak vedle něho připomínal spíše mnišského myslitele. A skutečný Achnaton nebyl ani slavný (slavný nerovná se známý) ani se o něm další generace Egypťanů neučily jako o národním hrdinovi. James a Costanzo vedle sebe tvoří nejdokonaleji se doplňující dvojici, jakou jsem kdy v opeře viděl. Bezchybný casting.

Achnatonova reformační snaha může a měla by oslovovat dnešního člověka. Nahrazení starého náboženského systému založeného na různých bozích a bohyních, kteří si vládnou na svých písečcích, jednotným božstvem ztvárněným Sluncem, je činem smělým a svědčí o nadmíru vyspělém rozumu. Je to cesta od primitivního zoomorfismu k Bohu, který dává život. Těžko hledat smysluplnější symboliku života než Slunce. Na Achnatonově příběhu je vidět, jak nebezpečnou se stává snaha za každou cenu ochraňovat tradice. I tradice mohou být v rozporu s pravdou - i tradice je někdy lepší ve jménu pravdy bortit. (Ty tisíce sprostných lidí, kteří trpíce hlady, špínou a celkovým nedostatkem povstali a roku 1789 udělali ve Francii revoluci, která o necelé čtyři roky později usekla pomazanému králi jeho hrůzou zpocenou hlavu, ty by mohly vyprávět.) Oslovuje však Achnaton dnes někoho? Mě určitě ano a díky Philipu Glassovi a Metropolitní opeře v New Yorku si s jeho jménem budu odteď spojovat i hypnotickou hudbu, nádherné kostýmy a kontratenorový Costanzův hlas. Díky takovým umělcům, jako je Glass, si beru Umění osobně, i díky takovým v něm hledám víc než jen pobavení. Sláva taxikáři, který pochopiv postavu Achnatona dokázal o něm napsat druhou nejkrásnější operu, jakou jsem kdy slyšel. Sláva umělcům, kteří sami hledajíce dávají nám hledajícím nacházet skvostnou hudbu, nádhernou barevnost a nakonec i pravdu samu.