Aeneas

Prvním římským hrdinou byl bezesporu Trójan Aeneas, který se po vyvrácení města Řeky zachránil. Livius zdůrazňuje, že byl jedním ze dvou Trójanů, kteří vždy radili k míru a navrácení Heleny (spartskému králi Meneláovi - vyprávění o Trójské válce všichni známe, Livius ho nijak nerozvádí).

Aeneas uprchl a dlouho putoval, až se dostal do Itálie, kde se setkal s králem Latinem. Livius nabízí dvě varianty pověsti:

A) Aeneas porazil Latina v bitvě, uzavřel s ním mír a poté si vzal jeho dceru za manželku.

B) Krátce před bitvou si Latinus zjistil, s kým že to má bojovat, pak Aeneovi, který se mu zalíbil, vzdal úctu, uzavřel s ním přátelství a svou dceru mu dal za manželku.

Jak vidíme, pro Římany byl důležitý dobrý původ. Jejich praotcem byl veliký hrdina.

Aeneas založil město, které po své manželce pojmenoval Lavinium. Společné zplodili syna, jehož jméno zní Ascanius.

Turnus, král kmene Rutulů, jemuž byla slíbena Lavinia již dříve, z důvodů dobře pochopitelných vyvolal válku proti Aeneovi i Latinovi. Následný střet Turnus prohrál, Latinus ale zemřel. Rutulský král utekl k Etruskům, kteří se obávali nového města a Aeneovi se postavili. Ten je však porazil a podařilo se mu situaci konsolidovat, načež zemřel.

Livius popisuje Aeneu jako rozumného a neohroženého muže. Zmiňuje, že jeho rodiče byli Anchísés (což znamená, že Aeneas byl vnukem nejvyššího boha Dia) a bohyně Afrodíté (resp. Venuše). Lepšího praotce si skutečně nemohli přát.

Od Aeney vede cesta k zakladatelům Říma. Ascanius, u jehož matky si Livius v následujících řádcích není jistý (zamýšlí se nad tím, nenarodil-li se již v Tróji z předchozí Aeneovy manželky), přenechal město Lavinium Lavinii (ať už byla jeho matkou vlastní či nevlastní) a založil vlastní, které pojmenoval Alba Longa. Po něm nastoupil do královského úřadu jeho syn Silvius (o kterém Livius zmiňuje jedinou informaci, totiž, že se narodil v lesích), po něm jeho syn Aeneas Silvius a po něm jeho syn Latinus Silvius. Ten založil několik osad a pro obyvatele se vžilo označení Starolatinové. Další králové (vždy se jednalo o syna předchozího) se jmenovali: Alba, Atys, Capys, Capetus, Tiberinus (který se utopil při přeplavbě řeky, která se od té doby až do dnešních časů nazývá po něm Tibera), Agrippa, Romulus Silvinus, Aventinus (který byl pohřben na pahorku, který po něm až do dnešních dob nese jméno) a Proca. (Abych byl poctivý: pravda je, že u Aventina /jako jediného/ nezmiňuje Livius přímo, že by byl synem předchozího, ale zdá se, že to z textu vyplývá.) Procas měl dva syny: staršího Numitora, který zdědil Albu Longu, a mladšího Amulia, který se bratrovi postavil, vyhnal ho a jeho syny pobil. Jeho dceru Reu Silviu určil za Vestálku (kněžku, která má povinnost doživotního panenství). A právě ona se stala, navzdory vnucenému panenství, matkou zakladatelů Říma. To se ale již dostáváme do jiného příběhu, který si zaslouží vlastní článek.