Amakusa Širó Tokisada (Nagisa Óšima, 1962)

Že feudalismus znamenal útlak, je stále třeba mnohým vysvětlovat. Obdivujeme šlechtu a její představitele považujeme za nositele kultury. Ne, že by na tom nebylo něco málo pravdy (ostatně na všem je vždy něco málo pravdy), ale je velmi důležité uvědomit si (a hlavně si přiznat), že šlechta by nikdy neznamenala vůbec nic, kdyby nestála na prostém lidu. Je to jednoduchá rovnice, která platila ve starověku, středověku i novověku. A která platí i dnes, přestože dnešní mocipáni často nemají se šlechtou nic společného, přestože mají tendenci tvrdit nám pravý opak.

Jakmile se společnost úspěšných primátů jednou dopracovala k lidství, nebylo cesty zpět. Bůh člověku dal, abych si dovolil parafrázovat Alexandra Dumase, nekonečnou touhu, ale omezil ho na možnostech. Postavil ho tak do extrémně svízelné situace. A protože lidství hlavně znamená egoistickou potřebu sebeprosazování se, a teď si dovoluji parafrázovat Marka Twaina, je jasné, že společnost nebude nikdy očištěna od konfliktů. A tak čas od času, navzdory kultuře, době i zvyklostem, prostý lid povstal a dal (nebo se aspoň pokusil dát) šlechtě co proto. Někdy se to povedlo lépe, někdy hůře. U nás se známou a populární postavou stal Jan Sladký Kozina, kterého roku 1695 nechala vrchnost popravit za vedení chodského povstání, tzv. "sedláci u Chlumce" dostali roku 1775 pěkně na frak (a v mnoha případech také karabáčem přes zadek) a francouzští revolucionáři z roku 1789 zvedli stavidla a vypustili řeky krve svých nepřátel. Drobných povstání ale i velkých revolucí bylo mnoho a svědčí o jednom: že ve většině případů nevedou ke štěstí. Porobení jsou ještě více porobeni, a i když dojde na vysokých postech ke škatulatům, k moci se dříve či později dostanou tyrani noví, kolikrát ještě horší, než byli ti staří. Tomu můžeme říkat "koloběh moci".

Tahle recenze je vlastně jakousi mou zpovědí. Nikdy jsem v revoluce nevěřil a nehodlám s tím začínat. Ale je pravdou, že nevěřit není totéž jako nesympatizovat. Musel jsem si dějinami různých rebelií proklestit cestu a ujasnit si, co k čemu patří. Mnoho problémů se mi ukázalo zejména s husitským hnutím, které mnozí buď úplně zatracují, nebo nekriticky oslavují. Každý si z něj vykousává jen něco. Komunisté bojovnost (faktem je, že názor rudých neberu jako směrodatný) a římsko-katolická církev agresivitu. Já na to šel jinak - přes Husovy spisy. Poprvé v životě se mi v hlavě naplno rozsvítila žárovka signalizující opatrnost v úsudku. Nic není černobílé a my Češi rozhodně nevíme, co v postavě velkého Jana z Husi máme. Rozhodně více než jen církevního rebela. Zde také nutno podotknout, že to žádný církevní rebel nebyl, ale o tom zase jindy. Zkrátka, abych se vymáčkl, průběh a výsledek revolucí nebývá podoben původní ideji.

A tak, a nyní se dostávám k meritu věci, jsem ocenil japonský černobílý film Amakusa Širó Tokisada vyprávějící nejzásadnější část příběhu mladíka Šira, bývalého samuraje, který v létech 1637 - 1638 vedl povstání křesťanských rolníků proti Tokugavskému šógunátu. Povstání od začátku odsouzené k neúspěchu, přesto však zcela pochopitelné.

Jako Evropana mě fascinuje zejména fakt, že japonští rolníci vyznávající víru v Ježíše Krista pozvedli zbraně proti šógunátu, na jehož straně stáli i Holanďané. A byli to evropští misionáři, kteří dováželi do Japonska křesťanství. Jak vidno, svět a život v něm opravdu není černobílý. Moc se mi líbil film plný japonských herců, který bez servítek ukazoval krutost a aroganci samurajské třídy. Poněkud mi připomněl film italského režiséra Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv. Matouše z roku 1964. Pasolini byl levicově orientovaný homosexuální ateista a svůj film o Ježíšovi věnoval památce papeže Jana XXIII. Nagisa Óšima, režisér filmu o Širóovi, měl názorově také blízko k levici a rozhodně nepatřil mezi obdivovatele samurajů. Oba dva spojuje potřeba ukázat svého hrdinu, který neuvažuje o výsledku ale ideji svého konání. Širó ví, že nevyhraje, ne v politickém smyslu toho slova, ale chápe dějinný význam své postavy. Stejně jako Ježíš. Širó dokáže máchat mečem a chápe, že být křesťanem neznamená vždy naprostou pasivitu. Stejně jako Ježíš, který svého času zpřevracel stoly nepoctivým obchodníkům. A hlavně - Širó ví, že Smrt není zlem, slouží-li Dobru. Potřetí opakuji: stejně jako Ježíš.

Tváře nešťastných ale odhodlaných lidí plné emocí jsou asi největší devizou tohoto filmu. Myslím, že by ho měl vidět každý, kdo naivně věří ve spravedlnost světa. Odhodlanost překonávající strach a víra podkopávající vrchnost, o tom Amakusa Širó Tokisada je. O boření nadvlády mocných, jejichž potomci nás v demokratických parlamentech přesvědčují o své výjimečnosti a rádi nám vypráví o zrůdnosti revolucí dělaných našimi hloupými nearistokratickými předky.