Antigona (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Štěpán Pácl, 7. 5. 2019)

"Jsem zde, bych ne zášť, nýbrž lásku sdílela."

Když se řekne "prototyp", mnoho mužů mého věku si vybaví auta. Moje matka zřejmě ideálního muže s citem pro slušné vystupování. Otec zase ideálního zaměstnance. Já naopak jednu řeckou dívku, která z lásky následovala svého Osudem krutě zasaženého otce a pro bratra byla ochotna nasadit (a následně i obětovat) život. Vybavím si tu pradávnou hrdinku, hrdinku ze všech největší, která nezískala vítězství silou, ale smrtí. Vybavím si Antigonu.

Vzpomínám na jednu dámu, křestním jménem Danu, která mě učila na druhém stupni základní školy češtinu. Jednou na jakémsi školním výletě jsme debatovali o literatuře, nic zvláštního mezi námi dvěma, a ona se velmi divila mé nové zálibě: četbě antických dramat. Dnes si myslím, že spíš nechápala, jak extrovertní dítě může ve volném čase číst příběhy plné násilí a krve mezi blízkými. A přeci. Navzdory neveselým školním výsledkům a navzdory své extrovertnosti jsem antická dramata četl vesele dál. Mým hrdinou se velmi rychle stal Aischylos, dramatik s obrovským citem pro poslání svých hrdinů. Jen o něco méně radši jsem měl Sofokla, pravého psychologa.

Po čase mi přestalo stačit půjčování knih z knihoven. Drahá pražská teta mi postupně věnovala kompletní edici Antická knihovna (bylo to dědictví po nebožtíku strýci) a já tak nebyl omezen výpůjční dobou a s ní souvisejícími pokutami za pozdní vrácení. Navíc několik let poté začal najednou umírat náš soused. Zavolal si mě a znaje můj poměr ke knihám daroval mi téměř kompletní již zmíněnou edici. Není nic krásnějšího než mít milované knihy dvakrát.

"Vždyť nemá práva od mých drahých rváti mne." To říká Antigona své sestře Ismeně o thébském králi Kreontovi, který zakázal pohřbít jejich bratra Polyneika. A Antigonino porušení tohoto zákazu je ústředním okamžikem Sofoklova dramatu. Věrná a božích zákonů znalá sestra neváhá porušit lidský zákon (slovo krále je zákonem), protože nepřipouští možnost, že by porušila zákon boží. Dochází k rozkolu mezi sestrami, neboť Ismena nechce Antigoně pomáhat, přestože se později přihlásí k činu své sestry také. A Kreón, král thébský a symbol všech utlačovatelů svobodného svědomí, se rozhodne Antigonu potrestat smrtí. Zde nutno podotknout, že Kreón byl bratrem Antigoniny matky a zároveň otcem jejího snoubence Haimóna. Ale jeho zaslepenost, tak typická u dnešních politických prostitutek (jak jsou ta antická dramata stále platná), nezná mezí. Antigona musí zemřít!

Lekl jsem se. Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni před nedávnem uvedlo Sofoklovu Antigonu na svá prkna a já měl představení v předplatném. Snažím se vyhýbat předsudečnému uvažování, ale strach z moderně pojatého průjmu byl silný. A dnes (7. května 2019) přišel den D. V 19:00 se zhaslo a na scénu přišly herečky Zuzana Ščerbová (Antigona) a Klára Krejsová (Ismena). Nevím, která z nich působila více unyle, ale jejich projev byl hoden přívlastku "nudný". Martin Stránský se svým silným hlasem v roli Kreonta působil věrohodně, ale to byl bohužel jediný pozitivní moment v celém tomhle absurdním a do krajnosti dovedeném průjmu.

Kreón sice pod tlakem Thébanů (zastoupených typickým antickým chórem) nakonec pochopí svou mentální zatemněnost, ale je pozdě. Antika rovná se sudbě, sudba rovná se jistotě. A Antigona již visí oběšena na své svatební stuze (jak ironické) a Haimón, syn Kreontův, leží na zemi s mečem vraženým ve své mladé tělo. Do toho ukončuje život Eurydike, Haimónova matka a Kreontova manželka. Královský mocipán se tak ocitá tam, kam patří všichni tyrani: v pekle na Zemi.

Průjem je věc nečistá, ale uvolňující. Stejně tak plzeňská Antigona. Režisér Štěpán Pácl pokazil předlohu vulgárním způsobem, ale já už nyní aspoň vím, jak se dá Sofokles také vidět. Nervozita opadla, nastoupil úlek. A já si oddychl, že už to mám za sebou.

"Však ve bědách tvých nestydím se přitulit se k tobě družně v plavbě mořem neštěstí." Ismena patří k nejzajímavějším vedlejším postavám dějin literatury. Sestře v jejím správném jednání nepomůže, ale když dojde na lámání chleba, k jejímu činu se přihlásí. To Antigona prudce odmítá. Zde je divák (anebo radši čtenář, neboť, jak vidno, antiku je lepší číst) konfrontován se situací, ve které se pozitivní hrdinka chová až příliš příkře. Na čí stranu se přikloní? Ismena se tak do určité míry stává nejtragičtější postavou - ani hrdinka, ani zbabělec. A mimochodem: nechová se mnoho lidí právě opačně než Ismena?

Nevím, jak Antigonu chápou vzdělanci a kritikové. Já vidím živoucí důkaz odvahy zkombinované s prostotou. Vidím pokračování Oidipova příběhu, ve kterém nezaviněná (neboli nechtěná) vina stíhá vinu a ze kterého nelze vystoupit. Vidím milovanou a obdivovanou antiku, období plné soch krásných těl, které ale bylo ve skutečnosti tak špinavé a agresivní, že tisíc let čínské říše se mu nevyrovná. Vidím nepřekročitelný Osud, kvůli němuž musel přijít Kristus a dát lidem rozhřešení. A hlavně - vidím Sofokla chápajícího zrůdnost své doby, který (s vírou, že činí dobře) zpracoval příběh hrdinky, jakou by každá doba, nejen ta naše, potřebovala jako sůl. Antigona je necelých dva a půl tisíce let stará hra. Přesto aktuální jako máloco.

Možná na ctěného čtenáře působím jako arogantní kritik nesnášející jakoukoliv modernizaci. Jenže jak jinak se k plzeňské Antigoně postavit, když režisér Pácl v rozhovoru s Johanou Němcovou uveřejněným v divadelním bulletinu (č. 3/2019) tvrdí, že se v kostýmech dostali na příjemnou hranici, která postavy násilně neaktualizuje a neznásilňuje. Tyto režisérské kecy nechť posoudí ctěný čtenář sám, kostýmy jsou opravdu to poslední, co mě dnes urazilo. Mnohem horší je ale způsob hraní některých herců, to, jak svou postavu představili publiku. Nepochybuji o tom, že většina diváku Antigonu nečetla. A když, tak maximálně jednou. Já přečetl všechny dostupné překlady v češtině a při vší skromnosti si dovolím tvrdit, že toto drama znám.

Ale zpět k hercům. Michal Štěrba v roli hlídače natolik přeháněl a přehrával, že se většina osazenstva smála. Mám podezření, že se smáli a pak doma vykládali, jak to bylo vtipné, ale exaltované emoce a smích do antického dramatu nepatří, jak by pan režisér jistě věděl, kdyby se řídil heslem ad fontes.

Modernizace totiž nemusí být problém, když si namísto Kreonta představíme Babiše. Ale taková vizualizace musí zůstat jen a pouze v našich myslích, nikdy ne na jevišti. Jinak dojde ke znásilnění. Jako když si vikingský dobyvatel násilím vezme ženu z dobytého území. Představitelé chóru (jeden z nich byl herec Josef Nechutný) působili jako glosátoři z nějaké americké show. Na to mohu říci jediné: fuj.

Ještě několik slov k překladu. Chápu a schvaluji režisérovo rozhodnutí použít překlad Václava Renče, který je pro dnešního diváka snadno pochopitelný. Ale moc prosím, příště netvrdit, že svým překladem Renč Sofokla oslavil. Snadná pochopitelnost není vše. Spíš bych navrhoval pokorné (ale důrazné) poukázání na překladatele Timotheje Hrubého (od něhož pochází mnou použité citace) a Ferdinanda Stiebitze a následné vysvětlení, proč je výhodnější použít jednodušší text nežli ten, který se snaží být, pokud možno, co nejvíce věrný originálu. Ale já zapomněl, věrnost originálu se už také dobrých 80 let nenosí. Hlavně, že se aspoň hlavní hrdinka jmenuje stejně.

Antigona je příběhem boje mezi právem božím a lidským. Je zdvihnutým prstem ukazujícím k nejniternější lidské záležitosti, protože se týká nejposvátnějšího aktu v životě - pohřbu. Je výzvou k boji proti vůdcům, kteří zapomněli, že jejich díra v zadku je úplně stejná, jako těch dole. Musím uznat, že tohle z plzeňské Antigony vyplývá stejně, jako z té Sofoklovy. Proto, přes všechnu svou kritiku, vítám uvedení hry. Ale zároveň doufám, že nakopne diváky k návštěvě knihovny, která (možná) způsobí odklon od nepřiměřených zpracování. Ad fontes.

V již zmíněném rozhovoru pan režisér také řekl: "A věřím, že inscenace bude zábavná i na pohled. Scénografie je minimalistická co do prostředků, ale o to efektivnější." Zábava do antického dramatu nepatří, jak byste věděl, kdybyste o tom něco věděl, pane režisére. A skutečně efektní je jen Vaše blbost.