Ariadna na Naxu (Metropolitní opera New York, Elijah Moshinsky, 2021)

Mám dost zkušeností s přenosy z Metropolitní opery v New Yorku na to, abych mohl prohlásit, že se jedná o kvalitní formát. Nepatřím mezi odborníky na operu a ani nechci. Přijdu, sednu, dívám se. Někdy jen tak čumím, většinou se ale dívám.

Samozřejmě i poslouchám, to hlavně. V covidové době jsem kulturu tohoto typu zcela ignoroval, respektive jsem ji konzumoval - s výjimkou jedné návštěvy kina - doma. Nedávno, těsně před zrušením povinnosti nosit roušky novou nebabišovskou vládou, se mi naskytla možnost zajít na „Ariadnu na Naxu“, operu známého německého skladatele Richarda Strausse (1864-1949). Lístek mě nic nestál, protože ho koupila má kulturní matka, které touto cestou ještě jednou děkuji.

„Jen stíny, které jsou unášeny dalšími stíny.“

Dílo v prologu vypráví - formou divadla v divadle - o přípravě opery a v prvním (jediném) dějství o Ariadně. Popisovat děj podrobněji nemá smysl. Dosti ukecané libreto chvílemi nudilo až běda. Fantastická výprava naproti tomu byla úplnou pastvou pro mé unavené oči (proč dávají přenosy tak pozdě?). Opravdová slast se však odehrávala v prostoru mezi ušima a mozkem. Ach, ty tóny... Richarde Straussi, ty velikáne evropské pozdněromantické hudby.

Když se řekne „Strauss“, většině z nás se vybaví Vídeň, valčíky a křestní jméno Johann. Johann Strauss starší (1804-1849) skutečně patřil ke známým skladatelům, přičemž jeho stejnojmenný syn (1825-1899, označovaný jako Johann Strauss mladší) ho co do úspěchu a oblíbenosti překonal. Kdo by neznal jeho valčík o Dunaji. Poučenějším z nás se vybaví i Johannovi mladší bratři Josef (1827-1870) a Eduard (1835-1916), taktéž skladatelé. Kdo však byl Richard Strauss, hrdina našeho dnešního článku, nepříbuzný k vídeňským Straussům?

Narodil se 11. 6. 1864 v Mnichově hornistovi Franzu Straussovi. Hudbu studoval u svého otce a také u místního dvorního kapelníka F. W. Meyera. Ovládl klavír již v raném dětství, poté se vrhl na housle. Studoval na gymnasiu a Mnichovské univerzitě (nikdy nezískal diplom).

Jeho serenády pro dechové nástroje si všiml Hans von Bülow (první manžel Wagnerovy manželky Cosimy, dcery Franze Liszta, který se kdysi divoce přel s Richardovým otcem coby jeho nadřízený). Díky němu se stal druhým dirigentem dvorní kapely v Meiningenu. Seznámení s houslistou Alexandrem Ritterem, manželem Wagnerovy neteře Franzisky, se ukázalo jako důležité. Ritter Strausse začal ovlivňovat a ukazoval mu nové obzory hudby.

Bülowova rezignace na místo šéfa v Meiningenu umožnila Straussovi převzít vedení orchestru. V roce 1886 odešel do Mnichovské opery jako dirigent. V tomto roce se též seznámil se svou budoucí manželkou Paulinou de Ahna, o které se už za jejího života vyprávělo o její ráznosti.

Proslavil se symfonickými básněmi („Don Juan“, „Smrt a vykoupení“, „Enšpíglova šibalství“, „Tak pravil Zarathustra“, „Don Quixote“, „Život hrdiny“, „Alpská symfonie“). Z nich je dnes nejznámější „Tak pravil Zarathustra“, jejíž úvodní část použil slavný americký režisér Stanley Kubrick ve svém geniálním filmu „2001: Vesmírná odysea“.

Proslul i jako dirigent. V roce 1898 se stal dirigentem Královské opery v Berlíně. Ve funkci vydržel do roku 1918, kdy se stal dirigentem Vídeňské státní opery.

Operami „Salome“ a „Elektra“ šokoval publikum, nejen technickými nároky na zpěváky ale i na orchestr.

Po druhé světové válce byla řešena otázka jeho údajné spolupráce s nacistickým režimem, která se dnes jeví jako sporná. Byl jmenován prezidentem Říšské hudební komory, ale do NSDAP nevstoupil. Spolupracoval se Stefanem Zweigem (který byl Žid) a občas mluvil odvážně. Přesto však nějakým způsobem dokázal v režimu fungovat. Po válce pobýval v cizině, v závěru života se mohl vrátit. Zemřel 8. 9. 1949.

Richard Strauss si uměl jít za svým. Prakticky uvažoval a jednal. Vydělával obrovské množství peněz a mluvilo se o něm jako o jednom z nejbohatších hudebních skladatelů.

Libreto k opeře napsal Hugo von Hofmannsthal (1874-1929), se kterým Strauss spolupracoval i na jiných dílech. „Ariadna na Naxu“ má dvě verze, první byla uvedena roku 1912 a druhá 1916. V obou zpívala roli Primadony/Ariadny sopranistka Maria Jeritza (1887-1982), vlastním jménem Marie Jedličková, rodačka z Brna.

Provedení Ariadny na Naxu režisérem Elijahem Moshinskym a dirigentem Markem Janowskim patří k mým nádherným zážitkům. Je se na co dívat (povedená výprava), je co poslouchat (skutečně nádherná hudba) a dá se i příjemně dřímat (mluvené slovo až tak důležité není, byť Strauss by s tímto mým názorem jistojistě nesouhlasil). Celý ten večer jako kdyby probíhal ve snu - přesně, jak to vystihuje citát z opery použitý na začátku článku: Vše jsou „jen stíny, které jsou unášeny dalšími stíny“. Já dodávám: velice oslňujícími stíny.

[Věnováno mojí mámě, která mě v dětství přivedla do divadla, čímž v mém srdci zapálila neuhasitelnou pochodeň.]

ZDROJE:

• SCHONBERG, Harold C. Životy velkých skladatelů : Od Monteverdiho ke klasikům 20. století. 1. vyd. Praha : BB/art s.r.o., 2006.

• KOLEKTIV AUTORŮ. Malá encyklopedie hudby. V Supraphonu 1. vydání. Praha : Supraphon, n. p., 1983.