Baudolino (Umberto Eco)

Rok 2020 nám připomíná dvacet let od vydání úchvatné knihy "Baudolino" úchvatného italského sémiologa Umberta Eca. Zanedlouho (19. února) to budou již čtyři roky, co velký Ital opustil tento svět, a mně to připadá, jako kdyby to bylo včera. Mnohovrstevnaté a bez diskusí složité dílo nejvýznamnějšího postmoderního spisovatele často bývá redukováno na román "Jméno růže", což mě nesmírně irituje. Ale tak už to bývá, že trendový výtvor jednoho umělce zcela přebije jeho jiné (častokrát lepší) kousky. K tomu mohu říci jediné: Ach jo.

Když jsem jako mladý chlapec dostal knihu s pro mě exotickým nicneříkajícím názvem Baudolino jako dárek, netušil jsem, že se tato tlustá cihla v zeleném přebalu stane mou novou vášní. K pečenému bůčku a zvěřinovému guláši (tehdy mě ženy ještě nezajímaly) byla přidána nová hodnota.

Ecův román se odehrává v polovině 12. století a chvíli také v roce 1204. Čtenář zavítá do Itálie, Paříže, Konstantinopole a možná i do bájné říše kněze Jana, o níž kniha vypráví. Pozná prostředí venkovanů, univerzitních studentů i pařížských paniček, které již manžel dávno omrzel. Dojde na Židy, Araby i Řeky a dokonce i na jednoho polovičního Ira. Příběh se čte sám a jakoby přímo na čtenáře křičel: "Přečti si mě znovu!"

Dnes je to poněkud jiné. Pečený bůček sice stále miluji, ale zájem o něžné pohlaví u mě výrazně vzrostl, takže na čtení nemám tolik času. Avšak Baudolino, příběh o jednom malém italském smradovi ze středověku, jako hodnota obrovsky inspirativního charakteru, zůstává a jednou za čas, alespoň dvakrát za tři roky, se přihlásí k přečtení.

Sláva nadčasové literatuře.

Knihovníci forever!

Jakub Houda