Chrám Panny Marie v Paříži
„Když se páše zlo, nutno je páchati dokonale. Je bláhové zastaviti se na půl cestě v obludnosti. Krajnosti zločinu mají své záchvaty radosti.“
Jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Victora Huga „Chrám Panny Marie v Paříži“ (v češtině též pod názvy „Chrám Matky Boží v Paříži“ či „Zvoník od Matky Boží“) patří k vrcholným dílům světové literatury. Převypravovat jeho příběh není, myslím, potřeba. Učili jsme se o něm (o románu i Hugovi), většina z nás viděla některé z celé řady televizních zpracování, jiní ho i četli. Hrbatý zvoník se stal natolik ikonickým, že když si dnes ctěný čtenář otevře Internetovou jazykovou příručku (https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=hrbáč) provozovanou Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky a najde si v ní slovo hrbáč, nabídne mu ona dva příklady, přičemž se oba budou týkat právě jeho. Jméno jeho vychovatele Clauda Frolla se vedle toho stalo synonymem zla. A všemu vévodí monumentální katedrála.
Děj je ve skutečnosti jednoduchý a příliš neladí s tloušťkou knihy. Autor dělá nedějové odbočky. Na řadě stran dokáže popisovat starou Paříž roku 1482, aby v další kapitole donutil ctěného čtenáře nejít spát, protože rozepíše příběh plný napětí. A pak zase odbočka k rozsáhlému popisu. Psychologické prokreslení postav dokáže být až impertinentně detailní a z popisu dívky Esmeraldy - o tom nepochybuji - nejeden čtenář mužského pohlaví musel mít těžkou noc. Victor Hugo na každé straně knihy dokazuje, jak vynikajícím spisovatelem byl. Dokazuje to ovšem různými způsoby.
Děj se odehrává na sklonku vlády krále Ludvíka XI. Devětapadesátiletý král v knize vystupuje. I jeho autor podrobuje svému drobnohledu.
Jako kdyby poslední pětina 15. století z knihy vykukovala. Ctěný čtenář se setkává s nejrůznějšími vrstvami. Král, jeho vysocí úředníci, vyslanci, vojenští velitelé, vznešené aristokratky, duchovní, prostý lid, kat, prostitutky, zloději, studenti. O hlavní místo v příběhu - aspoň já to tak vidím - pak soupeří arcijáhen při katedrále Claude Frollo a jím vychovaný od dětství znetvořený zvoník Quasimodo. Bylo by omylem považovat za hlavní hrdinku Esmeraldu. Sice právě kolem ní se velké točí, ale je to vztah mezi arcijáhnem a zvoníkem, co během těch čtyř stovek stran projde největším vývojem.
Když jsem četl na internetu různé recenze této knihy, snad ve všech bylo poukazováno na vysloveně negativní zabarvení Frollovy postavy. Je to zvláštní, svým způsobem tragická postava. Zlá? Neřekl bych. Odmalička pevně odhodlaný získat všechno vědění světa. Doktor čtyř fakult. Po smrti svých rodičů vychovatel mladšího bratra Jana, ze kterého mu ale proti jeho nejlepším snahám vyroste floutek. Vědec, který v necelých čtyřiceti létech zestárl, jak se až přehnaně snažil objevit tajemství přírody. Hledač tajných a zapovězených pravd, který se neváhal pustit do zakázaných končin, za což ho (a nejen za to) dohnal Osud. A zároveň s tím vším soucitný kněz, který se neváhal ujmout zanedbaného a tělesně zdeformovaného chlapečka, kterého by ostatní nejraději pro jeho ošklivost upálili. Pokud je Frollo zlý, tak až v okamžiku, kdy pozná lásku k ženě. Lásku, která není opětována, protože Esmeralda miluje zpovykaného hlupáka, aniž kdy pozná, jaký její vytoužený skutečně je. A možná zde se probudí ve Frollovi zlo: když pochopí, že nad ním vítězí právě takový nýmand.
Až příliš dlouho jsem záměrně oddaloval přečtení této knihy. Teď mě to mrzí. Kdybych ji znal dřív, asi bych ji nyní měl přečtenou už několikrát. Asi by i měla čestné místo v mé knihovně. Ale stejně jako Claude Frollo vyryje do zdi své komory řecké slovo „nezbytnost“ (Osud), protože se cítí být dohnán, i mně nezbývá než uvěřit, že tomu tak mělo být.
Během čtení mě napadla hrozná myšlenka: Každý z nás má v sobě malého Clauda Frolla. Kterou jeho část v sobě svým dosavadním životem živíme?