Čtyři dohody (Klub Lávka v Praze, Jaroslav Dušek, 10. 6. 2019)

Navzdory přání svého dobrého přítele Petra cítím po těch šestnácti dnech neodolatelnou touhu sednout si a napsat o tom, co jsem viděl a slyšel během pondělního odpoledne a večera. Petr mě totiž vzal na známé vystoupení Jaroslava Duška Čtyři dohody do divadla Lávka u Karlova mostu v Praze a prosil mě, abych svou recenzi nepsal dříve, než si budeme moci promluvit o představení pěkně v soukromí, třeba u kávičky. Nehodlám tuto domluvu dodržet a to ne proto, že kávičku nepiji. Každý, kdo rád píše, jistě zná brnění prstů svědčící o duševním přetlaku, který se dere ven a který se nejlépe léčí psaním. Petr mi jistě odpustí.

Karlův most začal být stavěn roku 1357 a zažil mnohé, např. obranu města před švédskými vojsky. Ačkoliv postaven z kamenů, má jistě svou energii a punc vtisknutý mu necelými sedmi stoletími. Není jen pouhou staticky existující věcí. Stejně tak člověk není pouhým kusem masa, ale osobností existující nejen díky vodě a chlebu, ale také myšlenkám. Tohle, totiž sílu myšlení, propagátor údajného toltéckého učení o šťastném životě pochopil a velmi efektně využil.

Toltékové, středoamerický indiánský kmen, a jejich pohled na život jsou totiž hlavním tématem Duškova představení. Prezentuje stejnojmennou knihu mexického šamana Miguela Ángela Ruize, která má být esencí toho nejlepšího z toltécké filosofie. Dušek si k ní přidal řadu vlastních postřehů a jako správný kazatel s mesiášským komplexem vytvořil systém pojednávající o všem možném, zejména pak o výchově.

Když jsem se zamýšlel nad Pátou dohodou, prvním představením, které jsem s Duškem viděl, překvapilo mě nadužívání slova "indoktrinace", které si principál pletl s pojmem "socializace". To jsem ale netušil, že jeho Čtyři dohody jsou ještě ostřejší. Ono rozhodně není na škodu začít vnímat tu všudypřítomnou manipulaci, která nás provází od prvního nádechu do posledního výdechu. Jak krásně Dušek v Páté dohodě mluvil o zažitých vzorcích chování a velmi oslabené schopnosti z nich vykročovat. Ale rozhodně není v zájmu rozumného člověka nechat se pohltit optimismem bělovousého mesiáše, jenž předhazuje divákům jednu kritickou připomínku na učitele za druhou. A diváci - svorně jako jeden muž - tleskají, až mají ručičky celé červené. Vždyť přeci - Mistr Dušek ti nabízí spasení a život šťastný. A je úplně jedno, jak moc se který učitel snaží svou práci dělat dobře, principál je šetře všechny. Vysvětluje první dohodu ("nehřešte slovem"), ale sám jím hřeší a zamořuje svoje prostředí hloupými řečmi o zbytečnosti pedagogiky. A pokud někdo namítne, že to beru moc vážně, tak ano. Je to tak. Opět, ne poprvé, ne naposledy, jsem se na něco díval a bral to vážně.

Opovrhování prací učitelů však pokračuje, neomezuje se jenom na první dohodu. Je to součást jeho systému (říkám mu "duškismus") - nechuť (nebo možná neschopnost?) rozlišovat. Nebudu dlouze psát o tom, že Dušek je vlastně hloupý (resp. že se chová hloupě, svou chytrostí evidentně převyšuje mnohé), působilo by to totiž na ctěného čtenáře tak, že s ním mám osobní problém (a to nemám), tak radši poukážu na jiný aspekt shlédnutého představení: smích. Lidé se smáli, ale proboha čemu? Duškovým neustálým výpadům proti učitelům? Ty jsou do jisté míry pochopitelné, pochybuji, že by někdo měl takové štěstí, že by se v životě setkal jen s dobrými učiteli, ale popírat jejich význam je ubohost nejvyššího řádu. Nebo se snad smáli legračně vyprávěným historkám o neužitečnosti výchovy, protože dítě je přeci zcela svobodný tvor toužící po absolutní volnosti?

Nepíši to proto, že sám jsem učitelem, ale protože lidé mají jednu obrovskou výhodu - intelekt. To nemá žádné zvíře a mrhat jím (k čemuž volnou výchovu prosazující Dušek vlastně směřuje) je svým způsobem až zločinné. Mám trochu strach, že se Duškovi v hlavě smíchaly pojmy s dojmy a svou roli učitele (později ředitele) v Hřebejkových Pelíšcích vzal doslova a začal trpět falešnou představou o všech učitelích. Hanba, takové uvažování. Hanba ti, principále.

Dušek jako mistr slova umí vyprávět. Dokáže v okamžiku rozesmát a stejně tak i navodit vážnou atmosféru. Má černá duše mě neustále nutila pokládat si otázku, jak by asi dokázal strhnout dav na temnou stranu, kdyby chtěl. Myslím, že snadno. Ale viditelně - naštěstí! - tomu nechce. Ale manipulaci se stejně jako i jiní mesiáši nevyhne. Během představení jeho evidentní genialita probleskovala směrem k divákům a nestydím se přiznat, že mě několikrát ohromil. Když mluvil o polodebilech, kteří si navzájem dělají kouče, zažíval jsem naprosté souznění. Úplně jsem si představil hordy manažerů, kteří přes den řvou na zaměstnance a večer zase u psychoanalytika, a psychoanalytiky vyprávějící svým domácím mazlíčkům o šílených psychopatech potřebujících psychologickou léčbu.

Jsou věci, na které se chytím vždy. Láhev Kagoru, kterou jsem dnes dostal od jedné prima ženy, uzené se zelím, cesta za kulturním zážitkem, pobyt s příjemnými lidmi. A přestože chápu, že vše je jen iluze a že se necháváme v našich životech opíjet rohlíkem, určitou míru takového opíjení přijímám. Mám totiž dánu schopnost fantazie, a protože jsem bytost intelektuální (na rozdíl od těch všech úžasných, krásných a častokrát i značně inteligentních zvířat), dovedu si význam takové fikce logicky zdůvodnit. Jsem tvor myšlenkotvorný a přemýšleje, dělám kompromisy. Zkrátka - jsem člověk. Ale nedovedu si představit, že by na mě neměli vliv dobří učitelé. Špatných bylo dost, pravda, ale duškismus (= Duškova doktrína) přeci mluví o hledání toho pozitivního. Tak proč má problém se všemi učiteli? Proč napadá i ty dobré, resp. proč mezi nimi nerozlišuje? Zmínil jsem se o tom příteli a ten argumentoval tím, že Dušek své vyprávění musí přizpůsobit vyměřenému času a konkrétním lidem. Inu, to zní hezky. Ale jako argument to vzít nemohu, neboť to neřeší ten fakt, že se Dušek dopouští obrovské vulgarizace. Duškův svět je černobílý.

Avšak společně s ostatními ismy i duškismus vykrádá a nakonec vylhává sám sebe. Čtyři dohody se tak pro mě stávají nepřijatelnými: zaprvé kvůli své údajnosti (co víme o historických Toltécích? - nic) a zadruhé kvůli nepravdivosti principálových slov. Jde o vylhaný optimismus, který vyzdvihuje osobní volnost na úkor zodpovědnosti a povinnosti. A když už takovou hroznou konzervativní větu obsahující slova jako "zodpovědnost" a "povinnost" dokážu napsat já, svobodomyslný popírač tradičních hodnot, je někde chyba. Možná teď poruším první dohodu, ale kašlat na to: Zamyslete se, pane Dušku, sám nad sebou. Máte velkou sílu působit na lidi. Je vhodné napadat školství jako systém, naproti poukazování na konkrétní chyby, které se samozřejmě stávají? A ano, stávají se často. A ano, školství je prostředí, které přitahuje množství pitomců, kteří si touží léčit své komplexy na dětech. Ale zároveň s tím je školství i prostorem k tak důležité socializaci, o které Vy zřejmě toho víte tolik, kolik já o veganské kuchyni [těžká ironie] a která umožňuje rostoucímu člověku kontakty s dalšími lidmi, třebas dobrými učiteli. Díky třem učitelům (jedné ženě a dvěma mužům) dnes já dělám práci, kterou dělám, a přikládám ji veliký význam. Neučím, snažím se ukazovat směr na cestě poznávání. Nemelu s prázdnou hubou o tom, co je na výchově špatně. Snažím se jít dobrou cestou, což se mi někdy daří lépe, někdy hůře.

Musím říci, že si nyní uvědomuji zásah Osudu do svého života. Jak jinak si totiž pondělní vystoupení a jeho pokračování vysvětlit. Cesta vlakem mi připravila zajímavou životní zkušenost. Jeden z naší skupiny, viděl jsem ho poprvé, začal hovořit o svých dětech a "výchově". O šestileté ovládající vlastní prostor na internetu, o nadbytečnosti knih (zde zazněla uzemňující hláška o tom, že elektronika s barevným displejem je stejně hodnotné médium jako kniha), o tom, že školy je lepší neabsolvovat, protože děcko potřebuje absolutní volnost, či o klinickém psychologovi doporučujícím volnou výchovu. Mohu respektovat jiné postoje a názory a také je respektuji. Ale zároveň s nimi respektuji i určité mantinely. Fandím lidem, kteří překračují hranice, aby se dostali dál. Fandím pokroku, kterého jsou na Zemi schopni právě lidé, nefandím ale absolutní volnosti negující vzdělávání. A já nyní cítím, jak důležitým životním okamžikem pro mě onen pondělní večer byl. Byl konfrontací, při níž kosa narazila na kámen. Ne kvůli neochotě přijímat nové ale kvůli Vašemu způsobu jsem se, pane Dušku, stal kamenem pod Vaší kosou. Navzdory těm několika úžasným momentům, ve kterých jste v divadle Lávka zazářil jako hvězda nejvyšší svítivosti. (Mimochodem, dovolím si poznámku na okraj: Není nic horšího než angažovaný blbec. Kdyby se zmíněný kolega zamyslel nad svými slovy o knihách, možná by si zjistil něco o světelném znečištění a nepřirovnával je již k barevným displejům.)

Víte, pane Dušku, ono se s tímhle Vaším přístupem také může stát, že někdo, kdo Vám kašle na líbivost údajné toltécké filosofie, se stejným přesvědčením a vervou udělá jednou představení o sektářské povaze Vašich Čtyř dohod. Já naštěstí nevěřím žádnému systému komplexně a nemám v plánu dělat velká gesta, ale proti Vašim lžím o škodlivosti výuky dětí cítím potřebu pozvednout hlas. U Páté dohody jsem váhal, ale teď už vidím, že naše cesty jsou rozdílné. Vašim fanouškům přeji, aby jim Váš optimismus pomohl, ale já Vám to s odpuštěním nežeru. Selský rozum mi totiž říká, že srovnávat dnešní lidi s více méně přírodní indiánskou civilizací, která byla založená na zcela jiných hodnotách, je totiž nebezpečné. Nejen Toltékové ale i jiné indiánské kmeny si formovaly svůj pohled na život na základě přírody, ve které žily. Toltékové neumožňovali svým dětem hrát si s barevnými displeji a trávit volný čas pasivně. A rozhodně jim neumožňovali volnou výchovu, čili to, co Vy tak hloupě prosazujete. Je zkrátka vidět, že velmi moc potřebujete nějakou berličku, ideálně historicky neprokazatelnou, k níž si můžete přidávat vlastní názory tak, aby Vám to ideologicky ladilo. A tohle, pane Dušku, to se Vám se Čtyřmi dohodami povedlo dokonale.