Čtyřicet dnů (Franz Werfel, audiokniha - dab. Alois Švehlík, Jana Paulová, Ladislav Frej, Petr Haničinec, Pavel Rímský a další)

"Krvavé pohromy bičují lid, karavany však přijdou a odejdou. V zahradě světa zrají lidé, ať blín jsou či balšám, přijdou a odejdou."

Jméno německy píšícího spisovatele Franze Werfela jsem si doposud spojoval s jeho románem "Píseň o Bernadettě" a s Prahou, jeho rodným městem. To se během tohoto týdne (a to je teprve středa!) změnilo, neboť se mi poštěstilo. Měl jsem možnost během dvou dnů poslechnout si dramatizaci jeho knihy "Čtyřicet dnů" a prožít tak pět a půl hodiny na začátku první světové války v prostředí arménské menšiny v Turecku. Genocida Arménů - to je hlavní téma tohoto příběhu.

"Zvíře, které přestane věřit tomu, že se ubrání, zahyne."

Gabriel Bagratjan se vrací do rodné vsi se svou francouzskou ženou a třináctiletým synem Štěpánem. Ten velice brzy v sobě začne objevovat arménské kořeny, na rozdíl od svého otce, který si "doma" připadá jako cizinec. Gabrielova jemná, módu a jemnost milující žena Julietta přestává svému muži rozumět a se strachem pozoruje svého synáčka, v kterém se probouzí divoká krev vlastní orientálnímu národu, "nejstaršímu národu, který přijal křesťanství za státní náboženství". Nevím, jak pro jiné, ale pro mě je tento příběh cestou ke křesťanům vklíněným hluboko mezi muslimy, porovnáním Západu a Východu, alegorií biblické potopy, která také trvala čtyřicet dní. Na Mojžíšově hoře, na které se několik spojených arménských vesnic nakonec pod vedením Gabriela Bagratjana opevnilo před tureckými snahami o jejich deportaci (vlastně likvidaci), jako kdyby posluchač našel zbytky Noemovy archy. Pro mnohé může příběh vyprávět pouze o snaze zachránit se, křesťan tam však vždy musí vycítit tu tajemnou vůni starověkého národa, který již na začátku 4. století přijal křesťanství a vytvořil starobylou apoštolskou církev. "Čtyřicet dnů" je příběhem vybíhajícím z kruté historie tohoto národa, jehož poslední stát před vznikem první arménské republiky zanikl ještě ve středověku.

"Jediné, co můžeme, je zlomit pouta svého vnitřního zajetí."

Gabriel je tvrdá povaha. Přestože si na rozdíl od svého syna připadá na rodné hroudě cize, Mojžíšova hora mu brzy připomene jeho dětství. Probudí se v něm Armén, přestane se holit a jeho život získá nový smysl - ochránit své krajany před těmi tureckými psy, kteří touží všechny Armény pobít. Ale Franz Werfel jako inteligentní člověk věděl, že logika "není Turek jako Turek" se dá použít na jakoukoliv jinou skupinu lidí. Sám Werfel byl Žid, který nakonec musel utéci před nacisty přes Pyreneje. Příběh není kritikou Turků, je sofistikovanou kritikou party "vrahů v operetních uniformách", kteří využívajíce přízemních nacionalistických tendencí se snaží upevnit svou moc v rozvráceném státě.

"Co je to za nový druh člověka, který si troufá sebevědomě stanout za prahem vší viny a svědomí?"

Humanismus, víra v člověka, láska. To je druhé téma příběhu, který je - ač napsán svižným jazykem - zatížen dlouhým čekáním. Kdo nezná konec, bude překvapen. Já byl i unavený, očekávání brutality je horší než brutalita sama a v dlouhém časovém horizontu ubíjí. To však není pokus o kritiku, jen poukazuji na značnou náročnost. Werfel román napsal před druhou světovou válkou. Dal by se upravit? Dal by se přesunout o stovky kilometrů na západ? Jistě, že dal. A je aktuální i dnes? Jistě, že je. Až z toho všeho mrazí.

"Člověk nesmí patřit nikam, chce-li být svobodný. Ani národu, ani rodině, jen sám sobě."

Výrazný individualismus hlavního hrdiny prostupuje celý příběh. Audioknihu, jíž vévodí úžasný hlas Aloise Švehlíka, doporučuji všem, kteří rádi přemítají nad sebou samým, všem, kteří si pokládají otázky, kdo jsou a kam směřují. Příběh nevypráví jen o genocidě spáchanou Turky na Arménech, vypráví i o hledání a nalézání vlastních kořenů.

"Chová se, jako by vším, co dělá, chtěl zlomit sílu osudu."

Odmítnutí fatalismu. Třetí téma příběhu. Raději čestná smrt, než hanebný život. Víra podepřená vědomím, že jsme v právu. Myslím, ne - nemyslím, ale vím, že se, Franzi Werfele, po otevření knihoven podívám do katalogu na záznamy obsahující tvé jméno. Těším se.

"Každé konání má v sobě už své skonání, mysl však myslí věčně."

K nezapomenutelným postavám patří filosofující a až nepříjemně upřímný pan lékárník v podání Ilji Racka. Jeho dialog se zajatým zběhem a vojákem v podání Pavla Rímského pak shledávám nejsilnějším momentem celé audioknihy. Rád bych tedy skončil citátem právě z něho:

"Jsou dva druhy lidí. První to jsou hovada v lidské podobě, všechny ty miliardy. Patří k nim i velcí tohoto světa: králové, politici, generálové a taky sedláci a dělníci. Dělají v tisíci podobách jedno jediné - vyrábějí hnůj, protože politika, průmysl, zemědělství, válečnictví, to není nic jiného než výroba hnoje. Když hovadům v lidské podobě ten hnůj vezmeš, zůstane jim v duši prázdno, nevydrží sami se sebou. A z téhle dlouhé chvíle pochází všechno zlo. Politická nenávist, masové vraždění." - "A co ti druzí?" - "Těch je jen pár tisíc, to jsou andělé v lidské podobě. V těch ještě žije nadšení. Nebo ty snad nejsi nadšený, když se díváš na hvězdy?" - "Co s tím mají co dělat hvězdy? A vůbec, proč mi to vykládáš?" - "Protože jsou taky andělé v lidské podobě, kteří sami sebe zradí. Sami od sebe odpadnou. Pro ty pak není slitování, není milosrdenství. Život se jim hodinu za hodinou mstí. Proto, víš?"