Děti kapitána Granta. Brno : Návrat, 1999.

„„A ať je kdekoliv,“ odpověděl lord Glenarvon, „my ho najdeme, milý chlapče!““

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Výše citovanými slovy ubezpečil lord Glenarvon, literární pomník všech slušných odvážlivců, kteří se neváhají vrhnout do nebezpečí pro pomoc bližnímu, zhruba dvanáctiletého chlapce Roberta, syna ztraceného kapitána Harryho Granta, který před časem zmizel, a o jehož hledání nechce britská admiralita ani slyšet. Tolik úvodem k velmi slavné knize francouzského spisovatele Julesa Vernea "Děti kapitána Granta".

„„Je to rázný muž, ten John Mangles!“ řekl lord Glenarvon, když vstoupil do společné síně. „Ano,“ odpověděl Jacques Paganel, „připomíná mi námořníka vašeho velkého Shakespeara, když volá v dramatu Bouře na krále, který se nacházel na jeho palubě: 'Pryč odtud! Ticho! Jděte do svých kabin! Nemůžete-li poručit ticho těmto živlům, mlčte! Pryč z cest, říkám vám já!'““

Pod názvem knihy si mnozí představí fantastické dobrodružství, během něhož hrdinové knihy - majitel lord Glenarvon a jeho žena Helena, kapitán Mangles, který na cestě našel víc než jen řízení jemu svěřené milované lodi, francouzský vzdělanec Jacques Paganel, který všem generacím čtenářů musí svými hláškami a nehodami vykouzlit úsměv na rtech, flegmatický ale pohotový major MacNabbs, děti kapitána Granta Mary a Robert a další - podniknou cestu ze Skotska přes Jižní Ameriku a Austrálii až k přízračnému ostrovu Tabor (též zvanému „útesy Marie Terezie“), který se dle vyprávěný měl nacházet na 37. stupni jižní šířky ještě drahný kus východně od Nového Zélandu. Já si představím nefalšovaný altruismus lorda Glenarvona - přesvědčení, že bližnímu se musí pomoci proto, že je to správné. O některých věcech se zkrátka neuvažuje, některé věci se musí udělat. Bez řečí a bez vyhlídky na odměnu. A když je motivace správná, to pak Pán Bůh pomůže.

„Major MacNabbs se netajil svým svrchovaným pohrdáním vůči Maorům, a názvy, které pro ně použil, nebyly skutečně lichotivé. Mezi ním a Jacquesem Paganelem se v tomto ohledu rozvinulo pravé závodění. Nazývali je dobytkem, s nímž nelze mít slitování, hloupými osly, blbci Tichého oceánu, divochy z Bedlamského blázince, kretény protinožců a tak dál.“

Knihu napsal známý spisovatel Jules Verne, jehož život je ohraničen léty 1828 a 1905. Byl typickým spisovatelem 19. století a je tedy nutné některé pasáže chápat v kontextu doby, v níž tvořil. Přesto si stojím za názorem, že veškeré negativní popisy domorodců, které se v knize vyskytují, vznikaly jako projev Verneova tak typického humanismu, o kterém jsem si již dříve dovolil psát. Nejde o to, že by autor kritizoval domorodce z pozice šovinistického rasistického Evropana, ale vše vychází z hodnocení kvality mezilidských vztahů a z motivací, které má ta která postava. Maorové to, pravda, schytali hodně. Kanibalismus, krutost a přirozená „primitivnost“ (upozornění pro etnografy a antropology: píši to v uvozovkách!) evidentně neměly ve spisovatelových očích sebemenší možnost soupeřit s dobrotou a nezištností majitele yachty lorda Glenarvona. Což jako bílý Evropan chápu, přestože mě, jako historika, přírodní národy vždy zajímaly. Dokonce si myslím, že tyto národy v řadě věcí dospěly dál, než arogantní národy technicky vyspělého Západu, ale to do této recenze nepatří.

„Erby Evropanů svědčily často jen o osobní zásluze toho, který první si je dobyl, aniž jeho děti je musely znovu dokazovat, zatímco znaky Novozélanďanů svědčily nad veškerou pochybnost, že ten, kdo má právo je nosit, musel si je dobýt mimořádnými důkazy osobní odvahy.“

Přes evropský původ autorův by nebylo bez zajímavosti zaměřit se na několik nenápadných, přesto však podivuhodných míst knihy, v nichž přes všechnu kritiku zaznívá určitý obdiv k „nepříteli“. Kdepak, nejtlustší verneovka z autorova cyklu „Podivuhodné cesty“ mi ještě v budoucnu bude muset svá tajemství odkrýt znovu. Je totiž zajímavým studijním materiálem. Tu dlouhou a náročnou cestu, při níž byl (jen tak mimochodem) jihoamerický Indián Thálkav jedním z nejpozitivnějších hrdinů (to jen na okraj k otázce, byl-li Jules Verne rasistický spisovatel, kdyby se tohohle tématu chtěl náhodou chopit nějaký úřednický kretén z Bruselu pověřený cenzurováním nekorektních knih), podniknu znovu. Podniknu ji znovu a jistě znovu ucítím vůni Atlantského i Tichého oceánu a velmi živě si představím krásu mladé a nadmíru inteligentní lady Glenarvonové. Ach, ty Verneovy ženské postavy: jsou jako z alabastru.

„„Mary,“ řekl, „nesmíme si nikdy zoufat. Připomeň si všechna ponaučení, která nám dával otec: 'Odvaha nahrazuje na světě vše,' říkal. Mějme tedy tu tvrdošíjnou odvahu, kterou se povznesl a všechno přemáhal.““

Ano, o tom ta kniha je. O odvaze. O tvrdošíjné odvaze, díky níž se můžeme povznést a překonávat životní strasti. O odvaze, která jde dál. Navzdory počasí, navzdory úřednickému šimlovi, navzdory bolesti. O odvaze, kterou lze v sobě vykřesat i navzdory vlastnímu strachu.

Nejdůležitější postavy: lord a lady Glenarvonovi, Mary a Robert Grantovi, Jacques Paganel (absolutně nezapomenutelný), kapitán John Mangles, major MacNabbs, Thálkav.

Největší přínos knihy: Opět kladen značný důraz na altruismus, tentokrát ve vztahu k poctivě vykonávané práci (svědomitý lodní kapitán) a s mírným sociálním podtextem (chudé děti).

Hodnocení knihy: Výborně s *.

Doporučuji: všem, kteří umí číst a chápou, že svět není černobílý.

Délka čtení: 39 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte z mořských hlubin (ano, ano, těš se, čtěný čtenáři, na slavného kapitána Nema...)