Dialogy karmelitek (Metropolitní opera New York, John Dexter, 2019)

"Nemohou nám vzít svobodu, které jsme se již dříve vzdaly."

Když byl 9. thermidoru roku II (27. července 1794) zatčen francouzský revoluční vůdce Maximilien Robespierre, vedlo to o den později k jeho popravě, což technicky vzato ukončilo období tzv. teroru (jak ironické - ukončovat násilí násilím). Gilotina tehdy zasvištěla vícekrát, popraveni byli i jeho stoupenci a také bratr Augustin. Jak asi mohla gilotina zasvištět, jsem si udělal představu dnes, neboť jsem navštívil přenos opery Dialogy karmelitek z Metropolitní opery v New Yorku. Ta vypráví příběh popravených jeptišek, který se (deset dní před thermidorským převratem) skutečně stal.

Ze všech knih přečtených v dětství na mě největší vliv měl román Alexandra Dumase Hrabě de Monte Cristo. V revoluce, jak už jsem kdysi psal, nevěřím, ale rozhodně je nezatracuji. Naopak - vidím v nich to, čemu bychom mohli říkat "nutný hybatel" nebo "nutné zlo". Kdo zná příběh misantropicky se tvářícího avšak filantropicky jednajícího hraběte z pera geniálního spisovatele, jistě tedy porozumí tomu, když se přiznám k obdivu Villefortova otce jakobína Noirtiera. Ano, skvělá postava, na rozdíl od jeho royalistického syna.

Francis Poulenc nepatří mezi deset nejznámějších operních skladatelů. Dovolil bych si tvrdit, že ani ne mezi dvacet. Přesto však dnes diváci newyorské opery úplně šíleli, když po představení tleskali. Nedivím se, i mně se usídlily v očích dvě velké slzy, které jsem následně otřel do své nové bleděmodré košile. Informace, že jsme mezitím vyhráli v hokeji nad norskými Vikingy, mě nechala naprosto chladnou. Sedě nyní v báru u piva přehrávám si stále závěr opery, ono již zmíněné svištění, o kterém ještě bude řeč, a těším se na teplo své postele. V báru je hluk, v posteli vrnění kočky. Ale navzdory skřekům vydávaným opilými fanoušky a i navzdory vrnění spokojené kočky - ty tóny z hlavy jen tak nedostanu. Věřím, ne - vím, že je uslyším i zítra, až budu sedět v kostele na husitské mši, na kterou chodím zejména kvůli možnosti zazpívat si hezké duchovní písně. Poulencovy tóny se nedají přebít, nebo jen nesnadně. Nedá se přebít ani minimalistická (ale efektní) výprava. Další povedený kus.

Katolická církev o oněch karmelitkách mluví jako o mučednicích. Já myslím, že by byla chyba vnímat je jako oběti. Svůj konec si přivodily vlastním postojem. Že to byl postoj hrdinný, netřeba zdůrazňovat. O tom opera, jakož i stejnojmenný film i novela vypovídají dosti přesvědčivě. Odhodlání zůstat pevný v přijatých zásadách je nebezpečné ve všech dobách. V současném odporném kapitalismu, jako i během revolučního běsnění. Divadelní režisér John Dexter odvedl úžasnou práci.

Mám však výtku. Jednotlivá zpracování příběhu nepracují s otázkou, proč se tak dělo. Revoluce dávají příležitosti lumpům, český člověk zkoumající tzv. sametovou revoluci o tom (sic!) musí vědět, přeci, svoje. Je to hrozná rovnice. Sochy starých bohů musí být pokáceny, aby mohly být postaveny nové. Ale přes tuto hrůzu (plynoucí z faktu, že lidé jsou stejní, jen čas od času používají jinou rétoriku), zůstává otázka "proč" v případě šestnácti jeptišek nezodpovězena. Úplně jsem se zhrozil nad recenzí jistého uživatele Česko-Slovenské filmové databáze, který píše o tom, jak je tato událost "pro Církev slavná". Na slavnostní pocit mají právo maximálně ony, když se odmítly podřídit státní zvůli nerespektující jejich rozhodnutí žít v ústraní a modlitbě, ale rozhodně na něj nemá nárok kdejaký nepřemýšlející hlupák, který si plete pojmy s dojmy. A který by jistě velice rád žil v době, kdy by se "kněžouři a aristokrati" držely za ruce a parazitovali na tom odporném, asi tak 80% společnosti tvořícím, póvlu. A už vůbec na něj nemá nárok církev, která se - na rozdíl od karmelitek - topí v nadbytku. Ne, že by dnes na nás sprostném lidu neparazitovali ti nahoře. Politici na nás parazitují. Ale aspoň těch černoprdelníků jsme se zbavili (přestože sem tam jednají, jako kdybychom jim něco dlužili, jak často dokazuje současný český primas a pražský arcibiskup).

Je to tak. Zase se dostávám a asi i v budoucnu dostávat budu do situace, kdy mě osud zasažených chytá za srdce, bez ohledu na to, na které straně stojí. Svištění gilotiny nad šestnácti sestrami mně staví chlupy na těle do pozoru úplně stejně, jako plameny stravující těla odsouzených heretiků. Americký napalm ve Vietnamu se mi hnusí stejně, jako Walther P38 v rukách příslušníka Wehrmachtu.

Dialogy karmelitek jsou nejsilnější vlastně až na samém konci. Jeptišky jedna za druhou odchází ze scény. Když každou jednu z nich pohltí tma, ozve se zvuk, ze kterého se průměrně citlivému diváku naježí chlupy. To je to již několikrát zmíněné svištění. 16 nevinných žen je popraveno, protože mnoho a mnoho tisíců nevinných před nimi trpělo hlady dívajíce se na vypasená břicha prelátů a jiných parazitů.

Je správné schvalovat násilí? Ne. Ale stejně jako u logiky, že nevěřit v revoluce nerovná se nesympatizovat s nimi, i zde bych si dovolil vyjádřit pochopení pro konání revolucionářů. Vzít si do úst Boha a v jeho jménu tyranizovat lidi je typickým projevem chování řady náboženských organizací, nejen římsko-katolické církve. Chudáky, kteří na konci 18. století útočili na kláštery, nemáme právo soudit. Nemáme totiž právo soudit jejich chudobu. A ještě jednou to napíši, protože pochybuji, že jsem byl správně pochopen: Nemáme právo soudit jejich chudobu! A sebeoddanější a sebeslušnější jeptiška byla součástí církve - svým vstupem do kláštera se nestala jenom skromnou nevěstou Kristovou, ale i příslušníkem parazitující organizace. A z tohoto hlediska bychom ji neměli vidět jako nevinnou oběť podlehnuvší zlým revolucionářům. Kláštery byly (a stále jsou) symboly dvojího vyznění: duchovního a utlačujícího. Přestože životní styl karmelitky je velmi přísný a v žádném případě nekoresponduje s bohatě vyzdobenými kostely. A proto - pohleďme na kříž. Pohleďme na něj a odvrhněme byrokratický parazitismus, který se tak rád projevuje pozlacenými sochami Krista, nádherně vyšívanými ornáty a jinými svinstvy. Pohleďme na kříž a uzřeme to, co je skutečně důležité.