Do Měsíce. Brno : Návrat, 1995.

„„U čerta!“ rozčiloval se, „vždyť se zdá, jako bychom sletěli po hlavě z pátého patra! Ale co škodí,“ doložil s důvěrou, „když se jeden Francouz mohl dostat alespoň na kolena, dostanou se přece dva Američané na nohy. Nuže, posviťme si na to!““

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Miluji knihy Julesa Vernea a čtu je pěkně popořadě tak, jak po sobě následují v cyklu „Podivuhodné cesty“. Bylo jasné, ačkoliv se to hned neprojevilo, že přijde okamžik, kdy u jedné z nich budu muset napsat: Tak tahle se mi, vážení, příliš nelíbila.

Sedmá verneovka z cyklu nese název „Do Měsíce“ (česky vyšla také pod názvem „Okolo Měsíce“) a dějově navazuje na čtvrtou knihu „Ze Země na Měsíc“. Čtenář se tedy potká se starými známými - s prezidentem Gun-Clubu Impeyem Barbicanem a kapitánem Nichollem (občané Spojených států amerických) a s Michelem Ardanem, francouzským dobrodruhem, jehož je všude plno. Všichni tři se nachází v projektilu, který byl vystřelen z Floridy směrem k Měsíci.

„Pojď sem, Diano, pojď se, má zlatá; pojď, ty vyvolená, jejíž určení bude zaznamenáno ve všech loveckých letopisech, kterou by jistě dali pohani za průvodkyni Anulisovi a křesťani za přítelkyni Sv. Rochovi, hodná být ulitá z kovu od krále podsvětí jak ona hračka, kterou daroval Joviš krásné Evropě za hubičku; pojď sem ty, jejíž proslulost zastíní slávu Montargijských a Svatobernhardských reků, a která, ubírajíc se prostory mezisvětovými, budeš snad Evou měsíčních psů; pojď sem, drahá, která tam nahoře potvrdíš známou větu: 'Na počátku stvořil Bůh člověka, a když viděl, že je tak slabý, daroval mu psa!' Pojď, Diano, pojď!“

Michel Ardan je chvílemi až nesnesitelně ukecaný. Je jedno, mluví-li ke psu, nebo člověku. Huba mu jede na plné obrátky. Ale výše citovaná ukázka mě zaujala i z jiného důvodu. Snad mi milý čtenář odpustí drobnou odbočku: Někdy na konci 13. století se v Montpellier narodil chlapec do bohaté rodiny. Vypráví se, že co zdědil, rozdal chudým a vydal se do Říma. Setkav se s morem nezalekl se a začal pomáhat potřebným. Když sám zápasil s nemocí, hodně tehdy trpěly jeho nohy, chodil za ním jakýsi pes a nosil mu potravu. Pokud ctěný čtenář někdy navštíví bělohorské bojiště v Praze, ať si zajde ke kostelu Panny Marie Vítězné. Před hlavním vstupem stojí dvě sochy. Ta (z pohledu návštěvníka) vpravo zobrazuje muže, u jehož pravé nohy se nachází pes. A to právě ten pes, o kterém nyní píši. Historie jeho pána dnes zná jako Michelem Ardanem zmíněného sv. Rocha z Montpellieru a ctěný čtenář, pokud to nevěděl, již dnes nebude překvapen, že jedním z atributů tohoto světce je právě zmíněné oddané zvíře. A proč o tom píši? Protože ten příběh mám rád a miluji zvířata. „Do Měsíce“ není první verneovka, z níž je poznat i Verneův vztah ke zvířatům. A hlavně proto, že takový způsob vyprávění mě oslovuje. A z ještě jednoho důvodu to celé ctěnému čtenáři vyprávím: Protože Ardanovi jeho ukecanost s radostí odpustím, když si vzpomenu, co Dianinu partneru psovi Satellitovi řekl, když ho tři muži našli vážně zraněného: „Raději bych přišel o celou ruku, než abys ty, můj ubohý Satellite, měl ztratit jedinou tlapu.“ Být oddaným sluhou je sice příkladné, ale být oddaným pánem nadmíru ušlechtilé. Humanismus Julesa Vernea, ať už vztažený na lidi či zvířata, je nekonečné téma. O to víc čtenáře zamrzí, že Satellit se ze svého zranění nevyléčil a zemřel. Nešťastný Ardan ho tedy po domluvě s kolegy musel vyhodit do mezihvězdného prostoru, který se mu stal hrobem. Jinak jsem se po přečtení knihy rozhodl, že pokud bych si někdy pořídil psa, o jiném jménu než Satellit uvažovat nebudu.

Jules Verne ve své knize udělal několik malých pomníčků slavným osobnostem z oblasti literatury, filosofie, vědy a umění. Při rozmluvě o tom, kam až dospělo poznání Měsíčňanů (strašně mě iritovalo, že toto slovo je v mém vydání psáno s malým počátečním písmenem), se Ardan Barbicanea ptá, mají-li Měsíčňané taky velké osobnosti. Mezi těmi lidskými, které jmenuje za příklad, zmiňuje i komika Arnala a fotografa Nadara. Ctěný čtenář mi jistě odpustí druhou stručnou odbočku: Étienne Arnal, a předpokládám, snad dobře, že Jules Verne myslí právě jeho, byl francouzský herec, jehož životní data (1794-1872) přibližně odpovídají životu Julesa Vernea (1828-1905). Ostatně proto usuzuji, že Verne myslí jeho. Nepodařilo se mi k tomuto Arnalovi sehnat víc informací a pokud se pletu, pokud Verne myslí jiného Arnala, pak se ctěnému čtenáři omlouvám. Ovšem u Nadara není pochyb. Gaspard-Félix Tournachon, známý jako Nadar (1820-1910), byl skutečně vyhlášeným fotografem. Podívá-li se ctěný čtenář na Wikipedii, najde tam Nadarovy portrétní fotografie. Adolphe Thiers (narozen 1797), první president Třetí francouzské republiky, Eugène Delacroix (narozen 1798), autor slavného obrazu „Svoboda vede lid na barikády“, Alexandre Dumas starší (narozen 1802), spisovatel, jehož netřeba představovat, Franz Liszt (narozen 1811), skladatel, klavírista a tchán Richarda Wagnera, Charles Baudelaire (narozen 1821), básník nade všechny a autor „Květů zla“, Gustave Doré (narozen 1832), který tak nádherně ilustroval Bibli, Georges Clemenceau (narozen 1841), který se kdysi, to ještě nebyl francouzským premiérem, postavil na stranu neprávem obviněného kapitána Alfreda Dreyfuse, Ilja Iljič Mečnikov (narozen 1845), ruský držitel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství - ti všichni a ještě mnozí další jím byli fotografováni. Tolik drobná odbočka k jednomu herci a jednomu fotografovi.

Existují dvě pasáže, které mě při čtení a následném psaní recenze výrazně zdržely. Verneovka „Ze Země na Měsíc", která dějově předchází našemu příběhu a o níž jsem se již odvážil ctěnému čtenáři recenzi předložit, obsahuje pasáž, v níž drží řeč prezident Gun-Clubu Barbicane, jeden z členů výpravy, a ve které mimo jiné říká: „ … a jméno luny bude připojeno ke jménům třiceti šesti států, tvořících rozsáhlou oblast Unie.“ To dává smysl, protože jako 36. stát se do Unie přidala Nevada v roce 1864 a tato verneovka vyšla v roce 1865. Podotýkám, že jako 37. stát se do Unie přidala Nebraska v roce 1867. Ovšem ve verneovce „Do Měsíce“ zase Ardan kleje touto větou: „U všech devětatřiceti hvězd americké Unie!“ Tato verneovka vyšla v roce 1870 a při této příležitosti rád podotýkám, že téhož roku vyšla i česky! (Jde o první verneovku přeloženou do češtiny.) Ale pozor: byla to Severní Dakota, která přistoupila do Unie jako 39. stát a to až v roce 1889! Kvůli této problematice jsem prožil několik nepříjemných hodin hledání, protože bych nerad ctěného čtenáře mystifikoval. Ale jak si mám ono Ardanovo zvolání vysvětlit? Hledal jsem na internetu a zjistil, že projekt Kramerius, který provozuje Národní knihovna a který obsahuje naskenované staré knihy, má digitalizovanou i tuto verneovku a otevřel jsem si ji. A skutečně: na straně 81 se píše: „U všech devět a třiceti hvězd americké unie! vykřikl Ardan, jaké to mám dnes nápady!“ Takže to celé nedává smysl. Kniha z roku 1870 mluví o třiceti devíti státech... Jules Verne se zřejmě dopustil chyby. Na konci tohoto článku najde ctěný čtenář odkaz na zmíněnou digitalizovanou knihu, aby si mé tvrzení mohl ověřit. Samozřejmě přiznávám, že první francouzské vydání jsem neviděl, ve výsledku by mi stejně - při mé jazykové výbavě - nebylo k ničemu. Nemohu tedy odpřisáhnout, že se nejedná o chybu překladu.

Všechna zmíněná pozitiva však nepřeváží nudu, kterou jsem při čtení zažil. Tahle verneovka se mi zkrátka nelíbila tolik, jako předchozí. Ale nevadí. Svého oblíbeného spisovatele nepřestávám mít rád a rozhodně nekončím se čtením cyklu. Nejpozději zítra začnu číst další.

Nejdůležitější postavy: Impey Barbican, kapitán Nicholl, Michel Ardan, fena Diana

Největší přínos knihy: Pouť Vesmírem musela být pro čtenáře 19. století bombastickou záležitostí. Mě poněkud zklamala. Ale uvědomil jsem si, že nikdy nechci cestovat s Francouzem, který má na všechno odpověď.

Hodnocení knihy: Dobře. U čtení jsem několikrát usnul.

Doporučuji: všem, kteří se stejně jako já rozhodli přečíst celý cyklus.

Délka čtení: 8 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte (ne poprvé) z námořního prostředí.

Odkaz na první české vydání: https://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=17791&author=Verne_Jules