Do středu Země. Brno : Návrat, 1997.

„Sestup do kráteru Sneffelsa Yoculu, jejž políbí stín Scartarise před prvními dny července, odvážný cestovateli, a dostaneš se do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussen.“

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Hamburský profesor mineralogie Otto Lidenbrock patří k těm literárním postavám, které jako kdyby se díky knize zhmotnily a už nikdy neopustily náš svět. Vysoký, štíhlý, prudké povahy. Naprosto chápu, že jeho synovec Axel ve třetím románu cyklu „Podivuhodné cesty“ francouzského spisovatele Julesa Verna z něj měl vítr. Měl bych ho také. Vítej, ctěný čtenáři, v knize „Do středu Země“.

„Přiznávám rád, že Otto Lidenbrock nebyl zlý člověk, ale jestliže se nezmění, a to je skoro nepravděpodobné, pak zemře jako hrozný podivín.“

Podivínství je další profesorovou vlastností. Podivínství, které vzdělaného muže zavedlo až na samotný Island, a to jenom kvůli nálezu velmi vzácného pergamenu jakéhosi učence z 16. století Arne Saknussena, v němž pojednává o své cestě do středu zeměkoule. Že jeho poněkud bázlivý synovec Axel pojede s ním, bylo hned od začátku bez debat. Mladý Axel, který si více hleděl své snoubenky než profesora, svého strýce dobře znal. „Byl to sobecký učenec, studnice vědění, jejíž rumpál hrčel, když se z ní mělo čerpat. Jedním slovem, lakomec. Povaha tohoto podivína vyžadovala, jak bylo vidno, naprostou poslušnost.“ Chudák synovec nic nezmohl. Jel také.

Po románu z rozpálené Afriky plné kanibalů („Pět neděl v baloně“) a z Arktidy plné kurdějí („Dobrodružství kapitána Hatterasa“) Jules Verne překvapil (a po těch více jak sto padesáti letech stále překvapuje) své čtenáři fantastickým tématem a ještě fantastičtějším příběhem o středu naší planety, který je vyprávěn v ich-formě samotným Axelem. Dva Němci se v doprovodu flegmatického islandského průvodce Hanse Bjelkeho vydávají do středu Země. Jules Verne ohýbá fyziku až neuvěřitelným způsobem. Fakt, že přibližná teplota v prostředku Země má kolem šesti tisíc stupňů, musel ustoupit příběhu. Ale jakému příběhu!

„Utéci by znamenalo podřídit se zákonům moudrosti. Ale my jsme sem nepřišli proto, abychom byli moudří.“

Tak nějak to bude. A čtenáři? Ti neotvírají tuto knihu proto, aby si ujasnili, co už zapomněli z hodin přírodopisu. Ti vstupují do světa čiré fantazie. Nevím, jak to ten francouzský chlap dělal. Alkohol? Drogy? Či snad vyvolávání starých duchů? To vše zní nepravděpodobně. Asi zřejmě jen „trpěl“ nekonečnou fantazií, která mu vydržela po celých 77 let jeho života. Fantazie, která se neohne před fyzikou, ale která sama fyziku ohne.

To, co tři muži objevili pod povrchem, se nedá popsat v žádné recenzi. To se musí prožít. Jedno, zda je čtenáři osm, padesát, či sto. Pěkně v posteli, s knihou v ruce a ideálně v noci, kdy čtenáře nic a nikdo neruší. Musí se to prožít v hlavě. Žulové chodby, podzemní moře, vařící železitý pramen. Vše tak nemožné a přitom přitažlivé. Půjde-li kdokoliv znalý děje knihy kolem jeskyně, nepoloží si otázku, není-li v ní náhodou tajná chodba do samých útrob naší planety? Či snad nastane někdy doba, kdy vědecké poznání bude natolik souznít s našimi dušemi, že nám Verneův román bude připadat nezáživný?

Toto není čtení pro trpící klaustrofobií. Obsahuje až příliš mnoho stísněných scén. Není ani pro strašpytle, kteří se v noci bojí jen podívat z okna. Ale je úžasnou cestou pro milovníky fantazie, jež není prosta děsuplných obrazů. Jestli někdy budu mít malé děti, budu je výjevy z podzemního moře za trest strašit. Budu pak mít jistotu, že už zlobit nebudou.

Kniha obsahuje i vtipný moment. To hned na začátku, kdy se profesorova služka ptá na mentální zdraví svého pána. „„Copak se pán zbláznil“, říkala mi. Přisvědčil jsem. „Vezme vás s sebou?"“ Opět jsem přisvědčil. „Kam?“ pravila. Označil jsem střed Země. „Do sklepa?“ vykřikla stará služka. „Ne,“ dodal jsem, „ještě hlouběji.““

Nakolik byl předchozí díl plný kruté zimy, natolik je tento díl „Podivuhodných cest“ nasycen představivostí. A to představivostí absolutně výjimečnou. Ještě nikdy slovo podivuhodné nepasovalo tak dobře.

Nejdůležitější postavy: Prof. Otto Lidenbrock, jeho synovec Axel, islandský průvodce Hans Bjelke a samozřejmě Axelova snoubenka Margharet, která sice cesty účastna nebyla, ale na niž bojácný synovec často vzpomínal, takže si jistě zaslouží být zmíněna.

Největší přínos knihy: musel jsem zavolat své bývalé paní učitelce na přírodopis a zopakovat si základní fakta o stavbě naší planety.

Hodnocení knihy: výborně s hvězdičkou.

Doporučuji: rozhodně všem nad šest let.

Délka čtení: 4 dny.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte o cestě k Měsíci.