Dobrodružství kapitána Hatterasa. Brno : Návrat, 1995.
„Rokle byla nedávno jevištěm posledního zápasu lidí s podnebím, se zoufalstvím, ba i hladem, protože z jistých strašlivých zbytků bylo zcela patrné, že se nešťastníci živili lidskými mrtvolami, možná masem ještě se chvějícím a ... síly je opustily, potravin se nešťastníkům nedostávalo; jejich šalupa byla pravděpodobně roztříštěna lavinami, anebo utonula v propasti, a nemohli použít volné moře; také bylo možné, že bloudili na těch neznámých pevninách.“
8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.
5. dubna 1860 vyšla v liverpoolských novinách tajemná zpráva o vyplutí brigy Forward s kapitánem K. Z. k neznámému cíli. Účastníkům výpravy byly slíbeny obrovské odměny a bylo jasné, že výpravu organizuje někdo, kdo na takovou výpravu má. Zkušenějšímu námořnickému oku bylo jasné, že briga (typ plachetnice) je uzpůsobena krutým podmínkám severních oblastí. Co však všechny zaměstnávalo, byla (vedle psů tažných) přítomnost velké dánské dogy. Členové posádky se jí bály a uštěpačně ji označovali za velitele celé výpravy. Brzy po vyplutí však mělo dojít k rozluštění hádanky.
„Ostatně Garryho už nebylo možné poznat: sundal široké licousy, které mu vroubily tvář a jeho obličej vypadal ještě chladnější, energičtější, velitelštější; oděn v šat své hodnosti, složený v kajutě, objevil se s odznaky velitele.“
První důstojník Richard Shandon se divil, když dostal (písemné) rozkazy vyjet bez kapitána a ještě více se divil, když se jeden vousatý člen posádky najednou v kapitána změnil. Záhy se ukázalo, proč k tomu došlo právě takovým způsobem. Pod tajemnými iniciálami se neskrýval nikdo jiný než mladý kapitán John Hatteras, bohatý dědic a velitel, který se již několikrát pokusil dobýt do té doby neznámý severní pól a který měl pověst šílence. Všichni věděli, že Hatterase nezajímá pohodlí, luxus, bohatství, ani žádné další přízemnosti vlastní lidskému rodu. Jeho zajímal severní pól, pokoření toho bodu svou osobou, pokoření bodu, který miloval, který nenáviděl, který je pro větší slávu Anglie nutno stůj co stůj dobýt. Za jakoukoliv cenu.
32 kapitol prvního a 27 kapitol druhého dílu je perfektní psychologickou studií fanatika. Když ostatní umírají na zimu a s ní spojené strádání, Hatteras mlčky stojí se zkříženýma rukama v pozoru a svýma tvrdýma očima pozoruje obzor. Když je ostatním zima, on se ani nezachvěje. Když i samotný doktor Clawbonny, významný člen výpravy, Hatterasův přítel a podporovatel, zaváhá, Hatteras bez mrknutí oka jde vpřed. V češtině tato slovní hříčka zaniká, ale Forward, název lodi, znamená „Vpřed“.
„Anglie očekává, že každý vykoná svoji povinnost!“
V příběhu není prostor pro něžnosti. Nedá se říci, že by snad Hatteras svým mužům zakázal projevy slabosti, slovo „slabost“ v jeho slovníku zcela chybí. V jeho pohledu na svět vůbec neexistuje.
„25. října ukazoval teploměr pouze čtyři stupně pod nulou (- 20° Celsia). Rozpoutala se mohutná vichřice; ovzduší se zmocnil hustý sníh a nedovoloval ani jedinému paprsku světla proniknout k Forwardu.“
Jestliže z prvního dílu Verneova cyklu „Podivuhodné cesty“ sálalo extrémní teplo a s ním spojené hrůzy saharské, z druhého dílu čiší chlad a s nedostatkem vitamínů související kurděje. Nápad napsat první díl o vedru a druhý o zimě musím ocenit.
„„Tento člověk je zvláštní,“ říkal doktor Johnsonovi; „přivádí k podivu i mě! Má v sobě horoucí výheň! To je jedna z nejsilnějších povah, které jsem ve svém životě studoval.“ „Faktem je,“ odpovídal Johnson, „že přechází a obchází pod širým nebem, aniž by se oděl tepleji než v červnu!“ „Oh, otázka obleku znamená málo,“ řekl doktor, „nač by se oblékal teple ten, kdo sám nedovede vydávat teplo? To by bylo jako zahřívat kus ledu tím, že by se zabalil do vlněné pokrývky! Ale Hatteras to nepotřebuje; je tak složen a nepřekvapilo by mě, kdyby vedle něho bylo tak horko jako vedle žhavého uhlu.““
„Dobrodružství kapitána Hatterasa“ je kniha plná skvělých psychologických popisů nejrůznějších charakterů. Forward je plný námořníků - od charakterů vynikajících až po ty nejhorší. Kam patří Hatteras, to nechám na ctěném čtenáři.
„K šesté hodině ráno se utišil vítr a přeskočil náhle na sever. Sehnal mraky z oblohy a teploměr ukazoval třiatřicet stupňů pod nulou (- 37° Celsia). První rozbřesk úsvitu postříbřil obzor, který se měl za několik dní později pozlatit.“
Položil si ctěný čtenář někdy otázku, proč byl Jules Verne tak úspěšným spisovatelem? Já bych řekl, že pro svou schopnost probudit ve čtenářích touhu zahlédnout to, o čem píše. I kdyby to bylo sebestrašnější, sebedestruktivnější, v tomto případě sebezmrzlejší.
První díl knihy se jmenuje „Angličané na severním pólu“ a nesplňuje svůj název. Zato druhý díl se jménem „Ledová pole“ ho splňuje dokonale. Doporučuji knihu číst v zimě v místnosti, v níž se netopí. Sednout si k rozehřátým kamnům a začíst se by mohlo být příliš nebezpečné. Ta zima není pouze v knize, ta zima vystupuje ven a rozežírá čtenáře svými ledovými zuby. Ale to bych nesměl být synem své matky, od které jsem spolu s mateřským mlékem sál i lásku ke krajinám věčného ledu. Ano, je to pravda. Opakované čtení této knihy (Hatterasův příběh je jednou ze dvou Verneovek, které jsem už četl dříve) je pro mě cestou k jakýmsi zděděným hodně hluboko ukrytým vzpomínkám. Odmalička totiž nemám vztah k velkému teplu, ale cokoliv polárního mě vždy, stejně jako moji matku, zajímalo. Moc dobře chápu její lásku k Reinholdu Messnerovi.
„Brzy byl 'tuleň' deset kroků od svého nepřítele; ten se pojednou vymrštil, učinil obrovský skok a překvapeně stanul tři kroky od Hatterase, který odhodil svoji tulení kůži, klečel na jednom koleni a mířil mu na srdce. Vyšla rána a medvěd padl na led. „Vpřed! Vpřed!“ vzkřikl doktor. A následován Johnsonem, vrhl se k místu zápasu.“
Medvědi, odvěké nebezpečí cestovatelů po severu. Jules Verne, a to se mi na něm líbí, sice nechá své hrdiny zvířata lovit (to i v první knize svého cyklu), ale jakmile dojde na loveckou vášeň, nikterak ji neglorifikuje a nedělá ze zabíjení něco obdivuhodného. Lov zvířat je mu nutností, ne kratochvílí.
V příběhu dojde i na nacionální linku. Naši cestovatelé zachrání život americkému kapitánu Altamontovi, jehož loď ztroskotala a všichni námořníci uhynuli. Angličan Hatteras svého amerického soka nejprve nenávidí (a Altamont jeho), ale kvůli určitým událostem nakonec dojde mezi dvěma tvrdými muži ke sbratření. Je to jako s těmi zvířaty - u Julesa Vernea vítězí humanita. Žádný kratochvilný lov, jen nutnost k přežití, žádné nacionální spory, jen čisté bratrství. Naivita? Nikoliv, skutečné hodnoty citlivého spisovatele.
„Takový byl nevyhnutelný účinek povahy bodrého Clawbonnyho. Přátelé kolem něho rostli jako obilí na slunci. Uvádějí se lidé, kteří vstávali v pět hodin ráno, aby si nadělali nepřátele. Doktor mohl vstát ve čtyři, a nepodařilo by se mu to.“
Doktor Clawbonny patří, ne - on je nejsympatičtější postava celého příběhu. Věrný, pevný, nepochybující. Navzdory zimě, dešti i větru. Navzdory pochybnostem druhých. Stejně jako v „Pěti nedělích v balonu“ i zde Verne skládá hold pravému přátelství.
Co napsat na závěr příběhu, který nekončí dobře ani špatně? Snad, že to je naopak - končí dobře i špatně. Jak se to vezme. Já si každopádně budu provždy pamatovat poslední větu románu: „Kapitán John Hatteras kráčel nezměnitelně na sever…“
Nejdůležitější postavy: John Hatteras, Dr. Clawbonny, Altamont, Richard Shandon, Johnson, Bell a věrná dánská doga Duke, ochotná následovat svého pána třebas i do samotného pekla.
Největší přínos knihy: inspirace ke hledání informací o různých (skutečných) cestovatelích po severu, o kterých se čtenář v knize dozví.
Hodnocení knihy: výborně s hvězdičkou.
Doporučuji: rozhodně všem nad patnáct let, dětem s drobným komentářem ohledně zákeřnosti kurdějí. (Osobně si myslím, že Verneovky nejsou pro menší děti kvůli své vědecko-fantastičnosti nejvhodnější. Dnes už víme, jak severní pól vypadá.)
Délka čtení: asi měsíc.
A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte o hledání středu Země.