Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů. Brno : Návrat, 1994.

„Za několik dní dopluli do Suezu, a ve chvíli rozchodu pravil William Emery, který stiskl ruku Michailu Zornovi: „Navždy přátelé, Michaile?“ - „Ano, milý Williame, navždy, ať už bude situace jakákoliv!““

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

27. ledna 1854 čekal anglický hvězdář William Emery, zaměstnanec kapské hvězdárny, s polodomorodým Hotentotem (synem Angličana a Hotentotky) Mokumem a jeho hyenovitým psem Topem u Morghedských vodopádů na řece Oranje na vědeckou komisi, která se chystala na výpravu do zatím více méně neprobádané části Afriky kvůli změření poledníkového oblouku v jižní Africe. Ta skutečně dorazila po řece o čtyři dny později a skládala se z jejího vůdce plukovníka Everesta, sira Johna Murraye z Devonshiru, Matveje Struxe z pulkavské observatoře, Nikolaje Palandera z helsinské observatoře a Michaila Zorna z kyjevské observatoře. Vítej, ctěný čtenáři, v nepříliš známé „zeměměřičské story“ Julesa Vernea s názvem „Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů“.

Za roztomilé bude ctěný čtenář jistě považovat jméno lodi, která komisi dopravila na místo schůzky, totiž „Queen and Tzar“. Pět námořníků pocházelo z Anglie a dalších pět z Ruska. Jules Verne vyjádřiv krásnou myšlenku bratrství dal Rusy na první místo v názvu knihy a Angličany v názvu lodě.

Než ti však, ctěný čtenáři, povyprávím o knize, kterou jsem si oblíbil hned po prvním otevření, popíši Ti dvě skutečnosti, které bys měl znát. Čti tedy pozorně:

Snad se tedy, ctěný čtenáři, nezlobíš, za dvě drobná ponaučení. Jistě se ti budou při dalším čtení hodit.

Po přenesení lodi a veškerého vybavení přes vodopády se skupina dala na cestu. Nikdo pořádně nevěděl, co ho čeká. Což platí i pro dnešního čtenáře, přestože znalého afrického zeměpisu.

Pravidelný Verneův čtenář si jistě všiml zajímavého faktu: V příbězích francouzského spisovatele hrají důležitou roli dopravní prostředky. Mají svá jména, autor se více či méně věnuje jejich technickému popisu a čtenář je vidí přímo před svýma zvědavýma očima. Někdy to vypadá, že právě o těchto prostředcích Verne píše své knihy. Ctěný čtenář mi jistě odpustí druhou - slibuji, že stručnou - odbočku: Prozatím jsme se seznámili s osmi knihami - tzv. „verneovkami“, „Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů“ je knihou v pořadí devátou. Zde drobné zopakování dopravních prostředků: „Pět neděl v baloně“ - řiditelná vzducholoď Victoria, „Dobrodružství kapitána Hatterasa“ - briga Forward (kterou postihl nezáviděníhodný osud), „Do středu Země“ - vlastní nohy islandského průvodce Hanse Bjelkeho, „Ze Země na Měsíc“ - dutý projektil, „Děti kapitána Granta“ - yachta Duncan, „20 000 mil pod mořem“ - ponorka Nautilus, „Do Měsíce“ - již zmíněný dutý projektil a „Plovoucí město“ - Teamship (paroloď) Great Eastern. Zatím vedou prostředky překonávající sílu vody. Tolik k zopakování již přečteného, nyní zpět k našim zeměměřičům.

Nečekej, ctěný čtenáři, divoký příběh plný smrtelně nebezpečných dobrodružství. Kniha o zeměměřičích není kombinací „Pěti neděl v baloně“ (afričtí kanibalové) a „Dětí kapitána Granta“ (novozélandští Maorové). „Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů“ je popisem, jehož zajímavost (a jaká!) spočívá jinde. Ale na rozdíl od knihy „Do Měsíce“ se určitě nebudeš nudit.

Jde o univerzální jednotku délky. Čtenář se seznámí se jmény Piccard, Cassini, či Lahire. Snažil jsem se ctěnému čtenáři popsat, kdo byl kdo, ale popravdě jsem se ve jménech slavným astronomů (a nejen jich) ztratil. Asi budu muset spolknout pýchu a zavolat svému bývalému učiteli, který nás učil základy astronomie, a poprosit ho o pomoc. Každopádně, abych se vrátil k našemu příběhu, jde zde o metr a jeho přijetí jako univerzální jednotky délky. Úkol komise prověřit a změřit jihoafrickou oblast byl tajný, a proto se William Emery pravý důvod dozvěděl až později. Nakolik si Verne vymýšlí, když píše o skutečných osobnostech, posoudit nedovedu. Ale na určitou dobu mě to odklonilo od mých běžných zájmů a vrhlo mě to do náruče učených knih, ze kterých jsem stejně nic nevyčetl. Musím přiznat, že jsem hledání nakonec vzdal.

„Plukovník Everest a Matvej Strux, oba téměř stejného stáří, byli stejně zdrženliví, upjatí a lpěli na formalitách. ... Je známo, že dva kusy ledu těsně vedle sebe položené nakonec k sobě přilnou, nikdy však dva učenci, zajímá-li oba přední místo ve vědě.“

Netrvalo dlouho a členové komise mezi sebou navázali vztahy. Dva nejvýznačnější muži - Everest a Strux - se neustále měřili svými chladnými pohledy, v nichž bylo cosi z povahy divoké šelmy, pozorující jinou (stejně divokou) šelmu. Vědecká žárlivost bývá strašlivá.

„Vyvinula se tak jakási důvěrnost mezi anglickým lovcem a Mokumem, jemuž vznešený Angličan, který vyplnil slib plukovníka Everesta, daroval znamenitou, dalekonosnou pušku Paulyova systému. Bylo by zbytečné líčit Křovákovy radosti, když se stal majitelem této skvostné zbraně.“

Naproti tomu John Murray se skamarádil s Mokumem, jak se jen dva nadšení lovci skamarádit mohou. Johna Murray sice věda zajímala, ale skutečně oddán byl lovu. Díky scéně s lovem slona sice v příběhu dojde i na dobrodružství (zakrvácený sir John by mohl vyprávět!), ale za sebe říkám, že tuto část si Verne mohl odpustit.

William Emery si našel přítele v Michailu Zornovi. A Palander? Ten hraje v příběhu „zasněného matematika“, zcela oddaného svým počtům. Jako kdyby byl alchymistou, který nechce ostatní pustit ke svému kotli, jenž je mu posvátným. Jako kdyby žil v jiné dimenzi. Opravuji: on skutečně žil v jiné dimenzi. Náš svět mu byl pouhou fyzickou povinností. Počty byly před ním, za ním i vedle něho. Měl je v hlavě a co se dělo kolem něj, jako kdyby nebylo. Jeho postava mi trochu připomínala Jacquesa Paganela z „Dětí kapitána Granta“, ten je taky tak trochu blázen. Ale oba - Palander i Paganel - jsou sympatičtí blázni.

Jak rusko-anglická komise pokračuje ve své práci, dochází k nepěknému obratu. Díky návštěvě jakési misie se dozvídají, že v Evropě vypukla válka, ve které stojí Británie proti Rusku. Tato tzv. „krymská válka“, která ovlivnila hrdiny našeho děje, je sama o sobě zajímavým tématem, jistě mi tedy, ctěný čtenáři, odpustíš ještě jednu - slibuji, že poslední - stručnou odbočku:

Nedlouho po revoluci z roku 1848 došlo ke konfliktu mezi carským Ruskem, ve kterém vládl od roku 1825 prapravnuk Petra Velikého Mikuláš I. Pavlovič, a Osmanskou říší, které vládl sultán Abdülmecid I. Roli hrála i rivalita kvůli správě posvátných křesťanských míst ve Svaté zemi, což byla záležitost, kvůli níž car Mikuláš - celkem pochopitelně - viděl rudě. Vyslal proto knížete Alexandra Sergejeviče Menšikova (pravnuka slavného vojevůdce Petra Velikého Alexandra Daniloviče Menšikova) jako svého diplomata, výsledek to však nemělo žádný. V říjnu 1853 začala válka a v březnu následujícího roku do ní vstoupila Francie a Velká Británie. Na straně Turků, aby bylo jasno. V září 1855 padl Sevastopol po nesmírně vyčerpávající a dlouhé bitvě. 11. září toho roku se nesmazatelně vrylo do dějin tohoto černomořského přístavu, který se nachází v jihozápadním cípu Krymského poloostrova. 30. března 1856 pak byl podepsán tzv. „pařížský mír“. V té době byl již car Mikuláš I. rok po smrti a místo něj vládl jeho syn Alexandr II. Nikolajevič.

„Kdyby některý misionář chvíli před odchodem Angličanů vstoupil do Zornova pokoje, byl by tam spatřil, jak William Emery tiskne ruku svému bývalému příteli, nyní nepříteli, z vůle Jejich Veličenstev královny Viktorie a cara Alexandra!“

Kniha začíná v lednu 1854 a končí v červnu 1855, necelý čtvrtrok před dobytím Sevastopolu, což bylo zásadním momentem krymské války. Tento konflikt způsobí rozkol mezi Rusy a Angličany, kteří se rozdělí do dvou samostatných skupin. Každá pak pokračuje v práci po vlastní trase. Je to ale spíše otázka mezi Everestem a Struxem. Emery a Zorn jsou již příliš dobrými přáteli.

Zeměměřiči, nejdříve dohromady a poté odděleně, zažívají vpravdě verneovská dobrodružství. Ovšem až v poslední třetině knihy, která je nečekaně na dobrodružství bohatá. Murray a Mokum loví jako zběsilí (číst jenom Verneovky, stal by se ze mě brzy vegetarián, neboť popis lovu na slona a žirafu se mi opravdu nelíbil), Palander dokazuje pravdivost výroku o jiné dimenzi, neboť jednou se ztratí a uvízne mezi krokodýly, podruhé ho zase okradou paviáni, dále musí odvážní vědci svést boj o život se lvy a dokonce jsou donuceni zapálit les. Když jim dojde potrava, obstarají si živiny díky bílým mravencům, o jejichž nakyslé chuti se Verne několikrát zmiňuje, jako kdyby ji dobře znal. Co však potěší oko čtenářovo nejvíc? Nakonec se Rusové a Angličané znovu setkávají. Verneova myšlenka o absurdnosti války zde dosahuje skutečného účinku, neboť v tu chvíli jde o život. Přežije skupina, přežije jednotlivec. Na válku je v tu chvíli zapomenuto.

A o to v příběhu jde. Když se odloží předsudky, společné dílo se podaří. Příběh je samozřejmě chvílemi až příliš verneovský. Když nepřátelští domorodci útočí na naše milé zeměměřiče, Everest se Struxem dále chladnokrevně pracují na svých výpočtech. Těsně po jejich ukončení přiletí kámen a rozbije jim úhloměr. Jeden si škodolibě říká: „Přiletět o minutu dřív...!“ Ale není to nakonec na těch verneovkách to nejkrásnější? I přes určitou pohádkovost si mnozí čtenářové rádi otevřou další. Já tedy rozhodně ano!

Nejdůležitější postavy: Angličané: William Emery, plukovník Everest a sir John Murray; Rusové: Matvej Strux, Nikolaj Palander a Michail Zorn; domorodci: Mokum.

Největší přínos knihy: Srozumitelně vyjádřená myšlenka, že válka je absurdní. A že se podle ní nedá měřit kvalita vztahů mezi jednotlivci.

Hodnocení knihy: Výborně s hvězdičkou.

Doporučuji: všem, kteří rádi sní o Africe a kteří si rádi přečtou příběh s netypickými postavami (kolik zeměměřičů znáš, ctěný čtenáři?).

Délka čtení: Přibližně 30 dnů.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte z Kanady z prostředí lovce. Popravdě musím napsat, že se netěším, neboť lovecká tématika, jak si můj pravidelný čtenář jistě všiml, mi příliš nesedí.