Filmové průsečíky

Je cosi velkého a neuchopitelného v těch dílech, u kterých se sejde více skutečných umělců. Může jít o společná díla první, poslední, či předposlední. Mohou se poprvé potkat herci, jejichž spolupráce se stane nesmrtelnou, či si hudební skladatel může padnou se "svým" režisérem do noty více, než je běžné. Pro někoho poprvé, pro někoho naposledy. Pro někoho osudová záležitost. Mám rád ten pocit, kdy se dívám na film, a vnímám tyhle mnohdy málo viditelné kombinace. Mám rád společná díla skutečných Umělců.

Japonský filmový velmistr Akira Kurosawa natočil roku 1965 svůj poslední černobílý film - Rudovous - o vzdělaném autoritativním lékaři, šéfovi nemocnice pro chudé. Toširó Mifune předvedl excelentní herectví - ne naposledy! - aby si již nikdy pod Kurosawovo režijní taktovkou nezahrál. Mifune však nebyl jediný v takové pozici, i Masaru Sató, Kurosawův dvorní skladatel hudby, s velmistrem spolupracoval naposledy právě v Rudovousovi. A nebyl to lecjaký skladatel! Byl to TEN Masaru Sató, tvůrce neskutečné hudby ke Kurosawovu jinému filmu Krvavý trůn. Autor hudby, která divákům rozdrásá všechny nervy.

Anebo slavný (a já tvrdím, že nejlepší) kurosawovský herec Takaši Šimura, neohrožený vůdce skupiny sedmi samurajů zachraňujících ve stejnojmenném filmu nebohou vesnici před nájezdy zbojníků, si po Rudovousovi plácl s Kurosawou už pouze jednou. Tehdy, v roce 1980, točil Kurosawa výpravný historický film z doby feudálního Japonska s názvem Kagemuša. Téhož roku hrál Takaši Šimura ještě v jednom jakémsi (aspoň v Evropě) málo známém filmu, aby si již nikdy nezahrál, a o dva roky později zemřel. A stejně jako je Rudovous lidský, je Kagemuša v pravém smyslu toho slova výpravná. Jako je Krvavý trůn, adaptace Shakespearova Macbetha, brutální. A mimochodem: Ví ctěný čtenář, co mají společného filmy Krvavý trůn a Rudovous? Kameramana Asakazu Nakaie. A že jsou oba filmy zabrány krásně.

Přesuneme-li se z Japonska do Evropy, konkrétně Švédska, nezbývá nám než pokleknout před filmovým velikánem Ingmarem Bergmanem. Každý trochu znalý filmové historie zaplesá nad takovými filmy jako Pramen panny, Jako v zrcadle, Mlčení, Hosté Večeře Páně, Hodina vlků, Náruživost, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, či Fanny a Alexandr. Jeden velikán režíruje - Ingmar Bergman - a druhý natáčí - Sven Nykvist. Sice si tito dva muži dva roky po absolutní Bergmanově špičce - filmu Fanny a Alexandr - plácli ještě jednou, takže technicky vzato byl příběh o bratrovi a jeho sestře předposlední spoluprací, ale nevadí. Rozhodně to byla ona pověstná třešnička na dortu. Koho by nedojal mysteriózní příběh dvou sourozenců hozených do spárů zlého otčíma. Koho by nedojal pohled z dětského pokoje skrz zamřížované okno na vodu, ve které se předchozí obyvatelé pokoje utopili.

Anebo Saraband, poslední Bergmanův film. Erland Josephson a Liv Ullmann završují svou spolupráci se švédským Mistrem a dokazují divákovi, co znamená žít svou rolí. Nejsou sebou samými, resp. jejich role se stávají jimi. Bergman pak ještě s Josephsonem spolupracoval na realizaci Strindbergova dramatu Spöksonaten, ale to pravé rozloučení spolupráce dvou velkých mužů vidím právě v Sarabandu.

Přeskočme moře mezi Skandinávií a Británií. Lewis Collins a Martin Shaw - Bodie a Doyle. Neskutečná dvojka neskutečných detektivů z CI5. Záhadnější a kontroverznější Bodie a policajtsky upřímný Doyle. Dvojka, která spolu nikde jinde nehrála, ale kterou zná kdekdo. Jako dítě jsem sice nejvíce miloval jejich velitele Cowleyho, ale co by byl Cowley bez chlapců, to by byli chlapci bez Cowleyho. Zkrátka neúplná skupina. Tomu říkám echt spolupráce! Nikdy nezapomenu scénu, jak Cowley, veterán druhé světové války, vyslýchá v prvním dílu první série Suttona. A je připravený použít drsné nezákonné metody. Dávno si to již lehce nazrzlý blonďák s vysokým čelem a velitelskou funkcí rozhodl: Chránit nevinné před šíleným idealistou zkrátka znamená riskovat. A tenhle risk za to stojí.

Přenesu-li se z Británie do Sovětského svazu, napadá mne jeden film, ve kterém se končí spolupráce skutečné elity. Andrej Tarkovskij točí roku 1972 drama Solaris podle románu polského spisovatele Stanisława Lema. Naposledy spolupracuje s Vadimem Jusovem, obdivuhodným kameramanem, jehož kvality můžeme posuzovat z jiných dvou fenomenálních Tarkovského filmů: Z Andreje Rubleva a Ivanova dětství. Solaris je také, aby toho nebylo málo, prvním Tarkovského filmem, pro který píše hudbu Eduard Nikolajevič Artěmjev, který se jednou - po své smrti - určitě stane nesmrtelným.

Z českých luhů a hájů mě napadají dvě - na první pohled nesouvisející - kombinace. Mnoho československých filmů bylo zvýrazněno hudbou excelentního skladatele Zdeňka Lišky a mnoho účinkováním nesmrtelného klasika Rudolfa Hrušínského. A podívám-li se na filmy jako Dým bramborové natě, Čest a sláva, či Spalovač mrtvol, dovolím si tvrdit, že jde o kombinaci velice zajímavou. Druhá kombinace souvisí s kostýmy a scénářem. Známý film režisérky Věry Chytilové Sedmikrásky je jejím jediným filmem, u něhož se na scénáři podíleli další dva vynikající odborníci: Kostymérka Ester Krumbachová, která dělala k filmu i kostýmy, a scénárista Pavel Juráček. Pro Juráčka to bylo poprvé a naposledy, co psal scénář pro režisérku Chytilovou, Krumbachová se pro velkou filmařku chopila pera ještě dvakrát (u filmů Ovoce stromů rajských jíme a Faunovo velmi pozdní odpoledne).

Je cosi obdivuhodného na filmu. Nejsou to jen herci a jejich pohyb na plátně, je to víc. Je to celá řada složek, které, když se správně zkombinují, mohou fungovat dokonale.