Harry Potter a fénixův řád (druhé čtení)

"Ach, vězte všichni, kdo tu jste,
že naše škola čelí,
jak nikdy ve svých dějinách
strašnému nepříteli.
Teď musíme se sjednotit,
za jeden táhnout provaz,
jinak se zevnitř zhroutíme,
tak zní má zpráva pro vás.
Však už jsem dost vás varoval,
co říct jsem chtěl, to víte.
Přistupte, ať do kolejí
se nyní zařadíte."

Po čtvrtém dílu přichází pátý a já ti, ctěný čtenáři, nabízím skromné ohlédnutí za jeho (v mém případě druhé) přečtení. "Harry Potter a fénixův řád" je mým nejoblíbenějším dílem potterovské heptalogie a nyní se pokusím vysvětlit, proč.

"Poddej se smrti, Harry... možná to ani nebude bolet... já sám nevím... ještě jsem nikdy neumíral..."

V pátém dílu výrazně přituhuje, protože je jasné, že začala opravdová válka. Lord Voldemort se na konci čtvrtého dílu sebral, získal nové tělo a znovu postavil řady svých smrtijedů - odporných a všehoschopných přisluhovačů. Pouto mezi Pánem zla a dospívajícím Harrym - o kterém se čtenář v tomto dílu dozví hodně nových informací - způsobuje, že Harry vidí (lépe řečeno vnímá), o co by nestál ani v nejdivočejších nočních můrách. Prokletí? Požehnání? Ne nadarmo později začnou Harrymu ostatní říkat "vyvolený".

""Nestrkej tam tu hůlku, chlapče!" zahřměl Moody. "Co kdyby se vznítila? Takhle už přišli o zadek lepší kouzelníci, než jsi ty, to mi věř!""

I pátý díl si uchovává typický potterovský humor. Tento aspekt v heptalogii britské spisovatelky Joanny Rowling velmi oceňuji, protože mi nabízí něco, co jsem např. ve starším Pánu prstenů J. R. R. Tolkiena nenašel. Ano, vím, že by se tato dvě naprosto odlišná díla srovnávat neměla (a nechci tak činit), jen poukazuji na jeden z důvodů, proč mám Harryho Pottera radši. Některé momenty mě vždycky rozesmějí.

"KDO ZACHRÁNIL KÁMEN MUDRCŮ? KDO ZBAVIL ŠKOLU RADDLEA? KDO VÁM OBĚMA ZACHRÁNIL KŮŽI, KDYŽ PO VÁS ŠLI MOZKOMOROVÉ?"

V předchozím díle přituhlo a v tomto ještě víc. Harry roste a musí řešit obtížné a nebezpečné situace. Obrovským plusem příběhu je jeho výchovný podtext. Dětský čtenář vidí chlapce, na kterého neúměrně těžce doléhá život a který se musí popasovat s opravdu náročnými situacemi. Snaží se je řešit co nejlépe a nezapomíná na skutečně důležité hodnoty. A to i přes občasné návaly paniky a vzteku, které jsou ovšem ospravedlnitelné. Jak se píše v knize - řešit takové situace úspěšně by bylo náročné i pro mnohé dospělé čaroděje.

""Co jsou to ty záškolácké zákusky?" zamumlal nenápadně koutkem úst. ... "Našim ochutnavačům momentálně dělá trochu potíže přestat zvracet v přiměřeném čase, tak aby byli schopni spolknout červenou polovinu.""

Opět ta Weasleyovic dvojčata. Linka s Fredem a Georgem dosahuje svého vrcholu. Z bratrů-dvojčat dostává autorka to nejlepší a já po druhém přečtení prohlašuji, že se Fred a George definitivně umísťují na prvním místě mých nejoblíbenějších literárních rošťáků.

"To je ta baba Umbridgeová!"

Dokážu říct úplně přesně, proč se mi pátý díl líbí ze všech nejvíc. Je to kvůli postavě nejhorší literární mrchy, kterou znám a které interně říkám "megasvině Dolores". Řeč je o první náměstkyni ministra Popletala Dolores Jane Umbridgové, která se na čas stane vrchní vyšetřovatelkou a následně ředitelkou bradavické školy. Způsob, jakým se s ní však studenti vypořádají, je to nejlepší, co lze v příběhu nalézt. Vznik tzv. "Brumbálovy armády" a bažina dvojčat Weasleyových mě dojaly už při prvním čtení a i nyní při druhém. Proti zlu je nutné bojovat, i kdyby se usmívalo sebekrásněji a bylo chráněno zákoníky a tituly.

"... a my tomu můžeme čelit jedině tím, že nás spojí stejně pevné pouto přátelství a důvěry."

Přátelství. Možnost mít se na koho obrátit a vědět, že mu/jí mohu věřit. Navzdory dospívání, které přináší neshody, konflikty, uraženost. A které se v tomto dílu začne více projevovat. A do toho všeho i první lásky, které se někdy s přátelstvím tak těžce kombinují. Na skutečné zkoušky si však ctěný čtenář musí počkat do následujícího dílu, ale že přátelství mezi Harrym, Ronem a Hermionou je skutečné, to snad netřeba zdůrazňovat. Navíc se zesiluje linka mezi Harrym a Nevillem Longbottomem a poprvé na scénu přichází naprosto úžasná Lenka Láskorádová (a její muchlorozí chropotalové), do které jsem se zamiloval už při prvním čtení této nepřekonatelné heptalogie.

""Chci, abys věděl, Pottere," promluvil znělým a rozléhajícím se hlasem, "že se tě nezastávají jenom různí podivíni. Já osobně ti stoprocentně věřím. Celá naše rodina odjakživa plně stála při Brumbálovi a já při něm stojím taky.""

Ne každý však chápe Harryho pozici. Být výjimečným je - bez ohledu na to, zda takový člověk chce takovým být, nebo ne - náročné. Na pátém dílu mě nejvíce dojímá právě to, jak se k Harrymu staví jeho okolí. Možná tak dva tři lidé ho chápou, někteří ho mají rádi, mnozí mu nerozumí. A někteří - ti, které chrání paragrafy a tituly - ho chtějí znemožnit. Ale bojovat proti těm, kteří z něj dělají třídního nepřítele, je velmi těžké. Harry zakouší, co všechno znamená, když se proti pravdě postaví vrchnost (zde Ministerstvo kouzel). Naštěstí si uvědomuje, že nic jiného než obhajoba pravdy mu nezbývá. A naštěstí ne každý čarodějnický student je zbabělec nebo bezvýhradný patolízal nového vedení. Pro Harryho jsou tyhle poznatky velmi důležité, jak se ukáže v dalších dílech.

"Tu radost babě neudělám, aby věděla, že se mi dostala pod kůži."

Když je Harry nucen doslova do krve za trest stále dokola psát "Nemám vykládat lži", nezlomí ho to. Naopak se rozhodne postavit se do čela BA (Brumbálovy armády) a ukázat ostatním, že nejhorší by bylo zůstat pasivním. Už není sám, kdo se připravuje na boj s Pánem zla. A ano, dojde i na zbabělost a udavačství. Bez nich by totiž hrdinství a čestnost neměly smysl. O tom je tento díl především.

Když se řekne "komnata nejvyšší potřeby", vím úplně přesně, co si představit. Bohužel mi taková komnata schází v reálném životě. I když - mám pocit, že jsem ji tuhle zahlédl. A možná skutečně ano. Možná se skutečně otvírá jen tehdy, když ji opravdu potřebujeme.

"Harryho zaplavila obrovská vlna úlevy. Konečně před ním stál živoucí důkaz toho, že ty tvory neviděl jen ve své fantazii, že opravdu existují!"

Na třetím dílu "Harry Potter a vězeň z Azkabanu" se mi moc líbila linka s hipogryfem Klofanem (později Křídlošípem), na pátém jsou zase úchvatní testrálové. Vždy mi bylo líto Rona - nevidět je je přece velká škoda. Zase na druhou stranu... nevím, chtěl bych-li touto schopností vládnout. Je totiž draze zaplacená. Zasvěcení vědí. Každopádně - fantastická zvířata v heptalogii jsou něčím, co mě nikdy nepřestane fascinovat.

"Copak je to normální brečet, když tě někdo líbá?"

Ty vztahy. Když vám je kolem patnácti, je vše tak těžké. Líbí se mi, že Harryho Pottera napsala máma od dětí. Je to poznat. A je to moc dobře. Když Ron říká "Tohle by nás tady měli učit ... jak to vlastně holkám funguje v hlavě...", směji se. A zároveň vzpomínám na své dospívání. Heptalogie o čarodějnickém učni vůbec není povrchní. Čtenář v ní najde všechno a ani nemusí příliš hledat. Velké pravdy jsou čitelné a neukryté. Ale to už jsme zase u té autorky-mámy. A u toho, že tak je to dobře.

"Lidská mysl není kniha, nemůžete ji na libovolném místě otevřít a v klidu si v ní číst."

Linka s profesorem Snapem získává na intenzitě a Harry dochází k důležitému poznatku: důvěřovat může být těžší než cokoliv jiného.

""Vždycky jsme věděli, kde je hranice, kterou nesmíme překročit," přidal se Fred. "Možná někdy jsme ji o nějaký ten centimetřík přešlápli," připustil George. "Ale vždycky jsme se zarazili dřív, než bychom vyvolali opravdové pozdvižení," dopověděl Fred."

A ještě jednou vzpomenu Weasleyovic dvojčata. Způsob, jakým se vyrovnali se sadistickou úřednicí, která si chvíli myslela, že je nová ředitelka, je geniální. Moc rád bych také jednou - jak se píše v knize - "zmizel po weasleyovsku" a zanechal za sebou pořádný bordel.

"Weasley je náš král,
Weasley je náš král.
Ten umí hrát famfrpál,
Weasley je náš král..."

Byl by hřích psát o Harrym Potterovi a alespoň jednou nezmínit famfrpál. Při prvním čtení ve mně hrklo, když tento kouzelnický sport ta baba Umbridgeová Harrymu zakázala. Ale snad se nedopustím nediskrétnosti, když napíši, že se nakonec vše v dobré obrátí. (V tomto dílu minimálně vše kolem famfrpálu.)

Harry, Ron, Hermiona, Ginny, Neville a Lenka. Závěrečná bitva na ministerstvu je prostě klasa. Kdo nečetl, nepochopí. Další geniální moment v knize.

"Mladí si nedokážou představit, jak uvažují a co cítí staří. Starci se ovšem prohřeší, když zapomenou, jaké to bylo, když byli mladí..."

Milovaný Albus Brumbál si samozřejmě také zaslouží zmínit. Kde by bradavická škola bez něj byla. V pátém dílu definitivně pochopí, že už Harryho dále nemůže chránit před krutostmi okolního světa. Skutečná válka začíná. Nad Brumbálem stojí - aspoň v tuto chvíli - značná převaha. Ale není sám. Ostrůvek Dobra přitahuje jiný ostrůvek. A jednoho dne se utvoří síla schopná postavit se i velkému Zlu, které dřív vypadalo nepřemožitelně.

A tak mi, na závěr mé recenze, nezbývá než zvolat: Mimbulus mimbletonia! Zasvěcení vědí, co toto heslo znamená a komu je určeno. A kam se člověk díky němu dostane.

PS: Až bude ctěný čtenář studovat Jupiterovy měsíce, nechť si díky této knize zapamatuje, že Európa je pokrytá ledem a ne medem, aby náhodou neudělal stejnou chybu jako chudák Harry.