Harry Potter a kámen mudrců (druhé čtení)

"Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor;
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle,
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle."

Sedím ve své oblíbené hospůdce cucaje své obligátní nealkoholické pivo. S barmankou se dobře známe - už dobrých pět let. Jen tak mezi ostatními řečmi se jí ptám, zda někdy četla Harryho Pottera. Mírně se usmívá. "Ptáš se mě? Zrovna mě?" Dochází mi, že jsem objevil nové téma pro naše další diskuse. I já miluji sedm knih britské spisovatelky Joanny Rowling o mladém chlapci, který se učí na čaroděje. I já miluji svět, ve kterém se Zlo snaží opanovat Dobro. Svět, který jsem - na rozdíl od mnohých jiných - objevil až v dospělosti. Ale není čeho litovat. Lepší pozdě nežli později.

""Ty můj Dudloušku, neplač, maminka přece nedovolí, aby ti pokazili narozeniny," vykřikla a sevřela ho v náručí."

První díl knižní heptalogie se jmenuje "Harry Potter a kámen mudrců" a vypráví o prvním roce, který mladý Harry prožije v nejlepší škole pro kouzelníky s názvem Bradavice. Ke své škodě ale neví, že je kouzelník. Musí se také vyrovnávat s tím, že vyrůstá u tety, strýce a dementního bratrance-tlustoprda - samozřejmě odstrčený a beze špetky lásky a pochopení. Takže zažije pořádný šok, když se dozví pravdu o svých zemřelých rodičích a sobě. Strýci a tetě to není po chuti, ale Harry - jim k vzteku - vyrazí vstříc svému osudu.

"Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří."

Potterovskými příběhy se jako červená nit vine téma přátelství a jeho důležitosti v životě. Ron Weasley, Hermiona Grangerová a Neville Longbottom se stanou Harrymu novou rodinou - takovou, jakou vždy chtěl. Ale Harry by tuto rodinu nezískal, kdyby nebylo prvního dílu. Řada mých kamarádů, zkušenějších potterovských fanoušků, mi říkala, že první díl ságy je nejvíce pohádkový - nejvíce dětský. Ale mám ho moc rád. Právě tady se totiž začíná odvíjet příběh, který mě loni chytl za srdce. Ano, právě loni, konkrétně 24. prosince, jsem začal tuto heptalogii číst poprvé. A nyní, necelých sedm měsíců poté, jsem začal znovu. Už byl čas se do příběhu ponořit.

"Nestačí jenom prodlévat v snách a zapomenout žít, to si zapamatuj."

Nejradši bych praštil každého, kdo říká, že Harry Potter je pro malé děti. A že Pán prstenů je lepší, protože je domyšlenější, vymakanější, dospělejší etc. etc. etc. Kecy. Hodnocení literatury vždycky bude subjektivní záležitostí, protože záleží na tom, co si který čtenář z knihy vezme. Já dřív dělával velkou chybu, když jsem knihy hodnotil optikou, nakolik je jejich příběh reálný. Naštěstí jsem pochopil, že určit, co je a není reálné, je samo o sobě natolik obtížné (vlastně nemožné), že tímhle pravítkem nelze měřit. Harry mi dal skvělé postavy. A ředitel bradavické školy Albus Brumbál, od něhož pochází citát o nedostatečnosti prodlévání ve snech, je jednou z nejlepších. Harry Potter a kámen mudrců a i všechny následující díly nejsou pouze příběhem o důležitosti přátelství. Jsou i o pravých hodnotách. A proto mě uráží některé potterovské recenze, které si lze najít na internetu. Ale o tom až za chvíli.

"Hermiona se celá třásla. Harrymu se honily hlavou výmluvy, důkazy jejich neviny a všelijaká za vlasy přitažená vysvětlení, jedno chabější než druhé. Neměli nejmenší tušení, jak se tentokrát dostanou z maléru. ... Jedině Ron stál na Harryho straně."

Harry Potter a jeho nejlepší přítel Ron Weasley s železnou pravidelností porušují školní řád. To by se některým pedagogům nemuselo líbit. Už slyším školometské rady typu "děti se tak učí porušování pravidel". Když jsem studoval na vysoké škole, učila nás jedna paní doktorka. Naprostou většinu toho, co nás učila, si již nepamatuji, ale jednu její hlášku jsem si zapamatoval: "Neuznávejte autority jenom proto, že to jsou autority." Mám velkou radost, že (v jiné podobě) jsem tuto poučku našel i v Harry Potterovi. Už v prvním díle. Člověk by měl, mnohokrát dokonce musí, porušovat pravidla, která jsou špatná, hloupá, zbytečná, anebo prostě jen překážející dobré věci. Kdybych měl děti, vůbec bych se se čtením těchto knih neostýchal. Harry Potter je tím nejbáječnějším příkladem dobrého porušování pravidel. V prvním díle o kameni mudrců jde konkrétně o to, že chce pomoci svému příteli - bradavickému hajnému Hagridovi - schovat draka. A buďme upřímní: žákovi, jemuž dělá školníka takový sadista jakým je Argus Filch (a jeho kočičí pomocnice paní Norrisová), nezbývá, než se vzbouřit. Svět patří odvážným. Ne přizdisráčským poseroutkům, jejichž jedinou schopností je ohánět se zákoníky.

Nevím, co všichni ti převzdělaní recenzenti, kteří Harryho Pottera kritizují právě za jeho svéhlavost, mají proti tomu, že se hlavní hrdina rozhodne pomoci příteli, jehož cit ke zvířatům ho nutí pomoci každému - sebenebezpečnějšímu či sebeošklivějšímu - živému tvoru. Ano, chov draků je v kouzelnickém světě zakázán. Ano, žáci se v noci nesmí potulovat po škole. Ano, pravidla jsou závazná pro všechny. Ale pro správnou věc je třeba něco obětovat. Třeba právě ta pravidla. A pro tohle asi Harryho Pottera zbožňuji nejvíce. Právě proto, že má svůj rozum, který se nechá vést citem. Zákoník je pouze ukazatel. Ale cit je cestou.

"Poněvadž zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost, vysvětlil mu Firenze."

Kentaur Firenze patří k nejsenzačnějším postavám celé knihy. Není hlavní postavou, stěží vedlejší, neboť se v příběhu jenom mihne, ale způsob, kterým se staví ke své rase a (zejména) k otázce osudu, k jeho (ne)změnitelnosti, je zkrátka skvělý. Harry Potter a kámen mudrců je možná nejpohádkovější (nejvíce dětský) díl celé heptalogie, ale zároveň (či spíše díky tomu) zároveň nejkouzelnější. Miluji dětského Harryho neméně než dospívajícího. Získal si mě navzdory věku (Harryho jsem objevil loni a to jsem už opravdu nebyl pubescent) - to se autorce povedlo dokonale.

"Prosím tě, přece si nemyslíš, že tě necháme jít samotného?"

Přátelství. Poctivost. Odvaha. Nezbývá mi, než znovu opakovat již řečené: Harry Potter je o skutečných hodnotách. Hledáním různých názorů na tuto heptalogii jsem strávil několik hodin. Na webu vira.cz, který provozuje Pastorační středisko Pražského arcibiskupství, jsem v článku s názvem "Harry Potter - závadná literatura?" našel komentář jednoho anonymního kněze. Jistá maminka položila dotaz, zda jsou knihy vhodné pro děti. Oceňuji, že autor komentáře vyzdvihl Harryho schopnost zůstat normálním klukem navzdory tomu, že je slavný. A že veškeré kouzlení je jenom pomocnou kulisou (řada fundamentálních křesťanů má totiž s HP problém právě kvůli údajné propagaci okultismu). Ale co nedokážu rozdýchat, co mě pokaždé zvedne ze židle, když si na to vzpomenu, je komentář k tomu, že některé pasáže jsou "až moc temné, strašidelné, drsné". Nevím, jak si dotyčný kněz, který se podepsal zkratkou "-PS-OV", představuje ideální literaturu. Sluníčkovou? S happy endem za každou cenu? Vždyť přece každá zásadní kniha o životě musí pojednávat o věcech, které jsou temné, strašidelné, drsné. Kniha o životě, která nepojednává o smrti, není dobrou knihou o životě. A to je druhá věc, která se mi obrovsky na Harry Potterovi líbí. Je o bolesti i smrti. A o těžkostech, jak tyto dvě součástí života přijmout. Nedovedu si představit lepší literaturu o těchto důležitých tématech, která by byla přístupná dětem i dospělým zároveň.

Co jsem začal plešatět, uvědomil jsem si, že nejsem nejmladší. A jsem rád, že jsem Harryho Pottera objevil až později, než většina mých kamarádů. Můj vztah k němu je díky tomu jiný. Našel jsem v něm, co muži mého věku, kteří žijí single (kočka se nepočítá), tak potřebují. Našel jsem vědomí, jak moc důležití skuteční přátelé jsou. A že nejsou přátelé všichni, kteří se takovými zdají. A že ne všichni, kteří se takovými naopak nezdají, se jimi nemohou nakonec stát. Nyní čtu heptalogii britské spisovatelky podruhé. A už se moc těším, až knihu s názvem "Harry Potter a kámen mudrců" otevřu potřetí. Kdo ví, kolikrát ji ještě stihnu otevřít. Kdo ví... Něco mi říká, že když se nebudu loudat, mohlo by to potřebí být zase na letošní Štědrý den. Na výročí jednoho roku, co jsem našel nového přítele. Už se těším, až si Harryho vybere jeho slavná kouzelnická hůlka z cesmínového dřeva a pera z fénixe, "jedenáct palců, pěkná a poddajná".

A tak mi, na závěr mé recenze, nezbývá, než zvolat: prasečí rypák! Zasvěcení vědí, co toto heslo znamená a komu je určeno. A kam se člověk díky němu dostane.