Harry Potter a ohnivý pohár (druhé čtení)

"Přijď za námi v ten modrý svět
- nad zemí náš zpěv neslyšet -
a věz, že nám teď propadlo,
oč v životě jsi nejvíc stál.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas,
pak ti však černé zrcadlo
řekne: Je marné hledat dál."

Protože přísloví "s jídlem roste chuť" je pravdivé, i já jsem v ten den, kdy jsem podruhé dočetl knihu "Harry Potter a vězeň z Azkabanu", třetí díl knižní heptalogie britské spisovatelky Joanny Rowling, začal číst díl čtvrtý. Kniha s názvem "Harry Potter a ohnivý pohár" je téměř dvakrát tak dlouhá a já k ní mám zvláštní vztah. K příběhu o čarodějném učni jsem se dostal právě díky tomuto dílu, protože jsem byl během loňského podzimu kamarády přemluven, abych se s nimi díval na stejnojmenný film. A to mě inspirovalo k přečtení celé heptalogie.

"Z otevřených úst se mu vydral výkřik. Staroch ječel tak hlasitě, že vůbec neslyšel, co TO v křesle vyslovilo, když zvedlo svoji hůlku. Vyšlehlo z ní zelené světlo, cosi prosvištělo vzduchem - a Frank Bryce se zhroutil. Byl mrtev dřív, než klesl k zemi."

Čtvrtým dílem začíná jakási pomyslná druhá část potterovské ságy, v níž vážné ještě zvážní a strašidelné přeleze do regulérního hororu. Kdo se dočte až ke konci (a autor tohoto textu si dovoluje neznalé upozornit, že se čtením nejde přestat), dočká se i velmi podivného a odpudivého nekromantického obřadu. Máte zlobivé děti? Vezměte je v noci na hřbitov spolu s touho knihou, garantuji, že už zlobit nebudou (otázkou však je, co z nich zbude).

""Nevím, kde jsme u těch dvou udělali chybu," řekla paní Weasleyová, odložila hůlku a začala vytahovat z kredence další kastroly. "Už to takhle trvá kolik let, jdou z maléru do maléru, a oni si prostě nedají - NE, UŽ ZASE - TO NE!""

Opět ta Weasleyovic dvojčata. Rošťácký humor (karamely Jazyk jako jelito), či neustálá snaha něco (cokoliv) očarovat k nelibosti majitele. George a Fred by určitě mohli mít vlastní samostatnou heptalogii. Rozhodně by bylo o čem psát. V kombinaci s vážnou částí příběhu dokonalost sama. A když si k tomu ctěný čtenář přidá jejich poněkud rozšafného otce, pracovníka Ministerstva kouzel, vyjde mu z toho jedna velká legrační rodinka. Když svým synům říká "Ne abyste řekli matce, že jste se vsadili o peníze...", směji se nahlas. Kombinovat žánry autorka umí velmi dobře. (A když se ještě navíc k tomu přidá humorná pasáž z počátku knihy, v níž je popsán způsob, jakým se Harry vyhnul zbláznění z permanentní konzumace mrkve, je humor dvojnásobný. Škoda jen, že mu ty dorty nakonec okoraly.)

Výraznou novou postavou v sáze je Alastor Moody. Heslo "Musíte být ustavičně na pozoru!" se dokonale hodí k jeho práci. Je totiž novým učitelem obrany proti černé magii. Sice na konci vyjde najevo, že s ním není všechno zcela v pořádku, ale to si musí přečíst čtenář sám. Za sebe jen dodám, že by se mi čarodějné oko líbilo, rozhodně bych ho využil při své práci.

""Uvědomujete si vůbec, že vám převléká postele, topí v krbu, uklízí učebny a připravuje vám jídlo skupina kouzelných tvorů, kteří nedostávají žádný plat a jsou drženi v otroctví?" útočila rozhořčeně."

Hermiona Grangerová je odhodlané děvče s vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Mám rád její postřehy. Nápad založit "Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků" (SPOŽÚS) reflektuje její postoj k využívání některých kouzelných tvorů v potterovské realitě. Je to zajímavé. Joanne Rowling nepíše klasickou pohádku - rozhodně ne klasickou a ani ne pohádku. Ten svět není dokonalý. Řada čarodějů propadá vlivu zlých černokněžníků a děje se poměrně hodně závažných (nepěkných) věcí. Sága nutí bystrého čtenáře přemýšlet. Sporný vztah k domácím skřítkům je jedním takovým místem.

"Nikdo však nechtěl slyšet, že nemá hlad; nikdo nechtěl slyšet, že nevhodil své jméno do Poháru; a nikdo v celé místnosti si zřejmě vůbec nepřipustil, že nemá sebemenší chuť cokoli oslavovat..."

Ten rozdíl je velmi patrný. Zlo ve čtvrtém díle opět získá pevný tvar a Harry si uvědomí, že skutečný boj teprve začíná. Pocit beznaděje a opuštěnosti se ještě prohlubuje. S tím se ale v příběhu zvýrazňuje i linka přátelství našich tří spolužáků Harryho, Rona a Hermiony. Mezi chlapci dochází k chvilkovému rozkolu a rozhodně díky za něj! Všichni tři si uvědomují, co opravdové přátelství vlastně znamená a já jsem hluboce přesvědčen, že to má (že to musí mít) dobrý vliv i na citlivějšího čtenáře. Škoda, že jsem Harryho neobjevil už jako dítě. Dnes věřím, že by to tehdy pro mě bylo nosné. Ale zase na druhou stranu - nosné je to pro mě i teď, a to už jsem věku, kdy jsem začal plešatět...

"Ještě před týdnem by si Harry určitě řekl, že najít si partnerku k tanci je hračka oproti střetnutí s maďarským trnoocasým drakem. Teď, když to už bylo za ním, a on měl požádat nějakou dívku, aby s ním tančila na plese, připustil si, že by si to s drakem raději rozdal ještě jednou."

Nejdůležitějším momentem příběhu je turnaj tří kouzelnických škol. Harry se - jak jinak - stává jedním ze šampionů. Více se prohlubuje jeho citové vnímání vůči opačnému pohlaví a chudák kluk si uvědomuje, že ne vše, co zatím musel podstoupit (např. setkání s dračicí), je tak vážné, jak to v první chvíli vypadalo. Skutečné problémy teprve nastávají.

"O týden později však už Ron vyprávěl vzrušující příběh o tom, jak ho unesli a jak sám a sám zápasil s padesáti po zuby ozbrojenými jezerními lidmi, kteří ho museli zmlátit, aby se jim podrobil a dal se svázat."

K dospívání patří přehánění - a to Ronovi jde. Sice se potterovským filmům vyhýbám, ale první a čtvrtý díl jsem viděl. Možná se mi to jen zdálo, ale postava Rona mi ve čtvrtém filmu připadala velmi nedotažená a jaksi, jak to napsat... zparchantělá. Nechci přehnaně kritizovat, neboť bych hodnotil něco, co jsem neviděl, ale co se týče knižního Rona, tak toho mám moc rád. Takového (klidně i zrzavého) kamaráda bych bral. I když se v naší partě dodnes smějeme jednomu spolužákovi kvůli jeho rezavé barvě, která začíná na hlavě a končí na patách. Ne, to je samozřejmě legrace, chci jen říct, že knižní Ron je správný kluk. A proč nevyužít zdánlivě nezajímavou historku a nevylepšit ji. Každý, kdo někdy něco nafoukl, mi jistě rozumí.

"... Skrk proti násilí postavil násilí... nakonec byl stejně nelítostný a krutý jako mnozí z těch, kdo se hlásili k Voldemortovi."

Díky řediteli bradavické školy Brumbálovi Harry poznává, že nepřítel jeho nepřítele nemusí být nutně jeho přítel. V příběhu dostává slovo myšlenka, že zlo vyhánějící jiné zlo je pořád zlo. Jinými slovy: příběh se komplikuje a čtenář (stejně jako hlavní hrdina) musí kolikrát vážit. Najít správnou cestu je stále složitější a složitější.

"Byl to zvláštní okamžik. Oba se na chvilku spojili proti Krumovi - teď si však znovu uvědomili, že jsou soupeři. Beze slova vykročili dál po temné stezce a potom Harry zahnul doleva, Cedric doprava - a zakrátko se už jejich kročeje ztratily ve tmě."

V minulé recenzi jsem napsal, že Harry není otrokem pravidel, přestože má rovnou páteř a smysl pro spravedlnost a férovost. Když soutěží, tak mu hlavní cenou není výhra, ale spravedlnost. Konec dílu - při vší své tragičnosti (zasvěcení vědí) - dává ten nejkrásnější příklad schopnosti obětovat se pro druhého, čímž se opět dostávám k myšlence, má-li potterovská sága protikřesťanské vyznění, jak je jí některými recenzenty vyčítáno. Ne, nemá. Přemýšlel takový recenzent nad dějem v závěru turnaje? Přemýšlel o tom, co všechno musel hlavní hrdina podstoupit a kdo všechno mu dával v nejtěžší chvíli svou podporu? (Kdybych chtěl být jedovatý, zeptal bych se, přemýšlel-li vůbec...) Už jsem to jednou napsal a napíši to znovu: Jestli je tenhle příběh protikřesťanský, tak jsem synem čínského mandarína. A za ty dvě agresivně položené otázky se ctěnému čtenáři omlouvám.

""Vážená dámo!" zahřměl Popletal, který také vypadal rozčilenější, než jak ho Harry znal. "Jednou jsem ministrem kouzel a je na mně, pro jaký doprovod se rozhodnu, jestliže mám vyslechnout osobu, která by mohla být nebezpečná...""

O ministrovi kouzel Popletalovi (jak se překladatelé bratři Medkové při práci vyřádili!) už jsem se také dříve zmiňoval. V tomto díle tato "postava" (abych zůstal slušný) definitivně ztrácí na soudnosti. No, prostě politruk. Jak říká bradavický hajný Hagrid: "Co má přijít, to příde, a pak se tomu postavíme." Ministr nebo kopřivka, nějak to holt zvládneme.

""... Kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný, jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta.""

Když přemýšlím o tom, jak jsem potterovskou ságu četl na přelomu loňského a tohoto roku poprvé, říkám si, že ze všeho nejlépe se mi četl pátý díl (který jsem znovu začal číst včera). Nejbolestnější pak byl ale závěr čtvrtého dílu. K čemu všemu dojde, co vše se vyvrbí, čím vším musí Harry a nejen on projít... zkrátka hrůza. Ale vždycky k tomuto dílu budu mít zvláštní vztah. On mě k celé sáze přivedl. Jednou bych si pro svůj OHNIVÝ POHÁR také chtěl dojít.

A tak mi, na závěr mé recenze, nezbývá než zvolat: třesky plesky! Zasvěcení vědí, co toto heslo znamená a komu je určeno. A kam se člověk díky němu dostane.

PS: Jedině Nebelvír!